Pozice prezidenta v polském politickém systému je silná. Hlava státu může rozpustit Sejm, pokud ten neschválí po čtyři měsíce státní rozpočet nebo se mu natřikrát nepodaří určit premiéra. Může také předkládat parlamentu návrh vlastních zákonů, a to včetně změn Ústavy. Největší síla prezidenta na politické scéně ale vyplývá z jeho práva veta, k jehož přehlasování je potřeba třípětinová většina (269 poslanců), což je síla, kterou žádná koalice už více než třicet let neměla.

Polský prezident tak může hrát poněkud destruktivní roli, neboť takřka vždy blokuje přijímání nových zákonů vládou jiného politického tábora. Silné veto mu ale dává pevnou pozici i vůči spřátelenému kabinetu.

S tím ovšem polské strany kalkulují a snaží se vybírat slabé kandidáty, kteří budou házet klacky pod nohy jenom opačnému politickému táboru, zatímco vůči vlastnímu budou zcela loajální.

Prezident jako loutka stran

První dva prezidenti zvolení přímou volbou, Lech Wałęsa a Aleksander Kwaśniewski, platili za výrazné figury. Wałęsa setrvával v neustálém konfliktu s parlamentem a politickými stranami, snažil se nominovat slabé a na sobě závislé premiéry. Pokud se mu to nedařilo, mluvil alespoň do personálního složení vlád.

Mnohem subtilnější metody volil jeho levicový nástupce Kwaśniewski, který vždy dbal na prospěch své levicové formace, ale v rámci ní hrál svoji hru a intrikařil: snažil se například sesadit vnitrostranického konkurenta, premiéra Leszka Millera.

Polsku už dvě desetiletí dominují dvě politické strany, centrálně a nezpochybnitelně vedení svými tvůrci, a sice Právo a spravedlnosti Jarosława Kaczyńského a Občanská platforma Donalda Tuska. V průběhu let se oba dokázali zbavit vnitrostranické opozice a výrazných postav, které by je mohly nahradit v čele strany. Stejně tak jim bylo jasné, že nemohou dopustit, aby se v ústavně silné pozici prezidenta objevil někdo samostatný, kdo by výhledově zpochybnil jejich pozice.

Lech Kaczyński jistě nebyl slabou figurou, ovšem veškeré své kroky konzultoval s bratrem dvojčetem Jarosławem, hlavním stratégem polské pravice. Kaczyńského nástupci v úřadu prezidenta už ale byly postavy bez představivosti, ambicí, vlastních politických plánů, zcela věrné svým stranám a jejich lídrům. To platilo jak pro Bronisława Komorowského, tak i Andrzeje Dudu a bude to platit i pro vítěze letošních voleb, ať jím bude Karol Nawrocki (za PiS), nebo Rafał Trzaskowski (za PO).

„Strážce lustru“

Málo známou postavou bez silného zázemí ve vlastní straně byl i krakovský rodák Andrzej Duda, který na jaře 2015 vyzval stávajícího prezidenta Bronisława Komorowského, dlouholetého politika liberální Občanské platformy. Vystudovaný právník během první vlády Práva a spravedlnosti působil v letech 2006—2007 jako náměstek ministra spravedlnosti.

Posléze pracoval v prezidentské kanceláři Lecha Kaczyńského. Po jeho tragické smrti se bez úspěchu pokusil stát primátorem Krakova. Úspěšnější byl až v parlamentních volbách v roce 2011. Poté se roku 2014 stal europoslancem a v následujících prezidentských volbách kandidoval proti Komorowskému.

Duda neplatil za favorita, ovšem vedl velmi aktivní kampaň a těsně zvítězil nečekaně už v prvním kole. Na konci května 2015 se stal šestým polským prezidentem po roce 1989. Mandát obhájil i o pět let později, když s 51,03 procenty porazil kandidáta Občanské platformy a primátora Varšavy Rafała Trzaskowského.

Ještě jako prezidentský kandidát Andrzej Duda kritizoval svého předchůdce a soka Komorovského, že je „strážcem lustru“, neaktivním prezidentem, který jen podepisuje předložené zákony, aniž by politiku vlastní strany nějak zpochybnil nebo korigoval.

Po vítězství Práva a spravedlnosti na podzim 2015 Duda vstoupil do stejné řeky jako Komorowski a vysloužil si od politických oponentů přezdívky jako „notář“ nebo „propiska“.

Andrzej Duda vystupoval po obě volební období jako veskrze loajální prezident vůči své straně Právu a spravedlnost. Nepokusil se vytvořit žádnou vnitrostranickou prezidentskou frakci a nezasahoval téměř vůbec do koaliční politiky, na povrch jen občas vyplouval jeho nesouhlas s příliš radikálními kroky ministra spravedlnosti Zbigniewa Ziobra a jeho strany Solidární, později Suverénní Polsko.

V domácích i zahraničních věcech podporoval většinu iniciativ vlád Beaty Szydłové a Mateusze Morawieckého. Sehrál zásadní roli v krizi okolo Ústavního soudu, když odmítl přijmout přísahy soudců zvolených v rozporu s právem dopředu, ale ihned přijal přísahy soudců zvolených na jejich místo, také v rozporu s právem. Nepokusil se o žádnou iniciativu v případě potratového zákona, který dělil a stavěl společnost vůči vládním stranám.

Loajalita prezidenta vůči domovské straně je o to víc zarážející, že Jarosław Kaczyński Andrzeje Dudu nepovažoval za důstojného nástupce svého tragicky zesnulého bratra Lecha, a dokonce s ním několik let nemluvil z očí do očí.

Odlišnější přístup než byla vůle strany ukázal pouze ve dvou případech, když blokoval ve shodě s Američany nutnost prodeje opoziční televize TVN a také když vetoval zákony ohledně změn v soudnictví. V soudních reformách se Duda snažil nalézt mírnější řešení a dospět k kompromisu s Evropskou unií. Jeho snahy ovšem zablokoval v Sejmu už zmíněný ministr Ziobro.

Trochu samostatnější byl Duda v zahraniční politice. Společně s chorvatskou prezidentkou Grabar-Kitarovićovou se stal iniciátorem projektu Trojmoří (Three Seas Initiative), podporoval polskou kandidaturu na nestálého člena Rady bezpečnosti OSN, poměrně dobré vztahy udržoval s Donaldem Trumpem a velmi aktivní byl v podpoře Ukrajiny před i během ruské invaze.

Andrzej Duda byl takový prezident, jakého jeho strana potřebovala: vůči vlastní vládě slabý až nesamostatný, vůči cizí vládě nekompromisní protivník. Zapadal do logiky parlamentní demokracie se zbytečně silnou pozicí prezidenta. Nesměl projevovat vlastní ambice, aby jeho formace mohla bez potíží vládnout. Podobně jako jiní před ním a po něm byl vězněm logiky stranického systému.