Pozice prezidenta v polském politickém systému je silná. Hlava státu může rozpustit Sejm, pokud ten neschválí po čtyři měsíce státní rozpočet nebo se mu natřikrát nepodaří určit premiéra. Může také předkládat parlamentu návrh vlastních zákonů, a to včetně změn Ústavy. Největší síla prezidenta na politické scéně ale vyplývá z jeho práva veta, k jehož přehlasování je potřeba třípětinová většina (269 poslanců), což je síla, kterou žádná koalice už více než třicet let neměla.

Polský prezident tak může hrát poněkud destruktivní roli, neboť takřka vždy blokuje přijímání nových zákonů vládou jiného politického tábora. Silné veto mu ale dává pevnou pozici i vůči spřátelenému kabinetu.

S tím ovšem polské strany kalkulují a snaží se vybírat slabé kandidáty, kteří budou házet klacky pod nohy jenom opačnému politickému táboru, zatímco vůči vlastnímu budou zcela loajální.

Prezident jako loutka stran

První dva prezidenti zvolení přímou volbou, Lech Wałęsa a Aleksander Kwaśniewski, platili za výrazné figury. Wałęsa setrvával v neustálém konfliktu s parlamentem a politickými stranami, snažil se nominovat slabé a na sobě závislé premiéry. Pokud se mu to nedařilo, mluvil alespoň do personálního složení vlád.

Mnohem subtilnější metody volil jeho levicový nástupce Kwaśniewski, který vždy dbal na prospěch své levicové formace, ale v rámci ní hrál svoji hru a intrikařil: snažil se například sesadit vnitrostranického konkurenta, premiéra Leszka Millera.

Polsku už dvě desetiletí dominují dvě politické strany, centrálně a nezpochybnitelně vedení svými tvůrci, a sice Právo a spravedlnosti Jarosława Kaczyńského a Občanská platforma Donalda Tuska. V průběhu let se oba dokázali zbavit vnitrostranické opozice a výrazných postav, které by je mohly nahradit v čele strany. Stejně tak jim bylo jasné, že nemohou dopustit, aby se v ústavně silné pozici prezidenta objevil někdo samostatný, kdo by výhledově zpochybnil jejich pozice.

Lech Kaczyński jistě nebyl slabou figurou, ovšem veškeré své kroky konzultoval s bratrem dvojčetem Jarosławem, hlavním stratégem polské pravice. Kaczyńského nástupci v úřadu prezidenta už ale byly postavy bez představivosti, ambicí, vlastních politických plánů, zcela věrné svým stranám a jejich lídrům. To platilo jak pro Bronisława Komorowského, tak i Andrzeje Dudu a bude to platit i pro vítěze letošních voleb, ať jím bude Karol Nawrocki (za PiS), nebo Rafał Trzaskowski (za PO).

„Strážce lustru“

Málo známou postavou bez silného zázemí ve vlastní straně byl i krakovský rodák Andrzej Duda, který na jaře 2015 vyzval stávajícího prezidenta Bronisława Komorowského, dlouholetého politika liberální Občanské platformy. Vystudovaný právník během první vlády Práva a spravedlnosti působil v letech 2006—2007 jako náměstek ministra spravedlnosti.

Posléze pracoval v prezidentské kanceláři Lecha Kaczyńského. Po jeho tragické smrti se bez úspěchu pokusil stát primátorem Krakova. Úspěšnější byl až v parlamentních volbách v roce 2011. Poté se roku 2014 stal europoslancem a v následujících prezidentských volbách kandidoval proti Komorowskému.

Duda neplatil za favorita, ovšem vedl velmi aktivní kampaň a těsně zvítězil nečekaně už v prvním kole. Na konci května 2015 se stal šestým polským prezidentem po roce 1989. Mandát obhájil i o pět let později, když s 51,03 procenty porazil kandidáta Občanské platformy a primátora Varšavy Rafała Trzaskowského.

Ještě jako prezidentský kandidát Andrzej Duda kritizoval svého předchůdce a soka Komorovského, že je „strážcem lustru“, neaktivním prezidentem, který jen podepisuje předložené zákony, aniž by politiku vlastní strany nějak zpochybnil nebo korigoval.