Před rokem se v Polsku konaly volby, které změnily celou politickou tvář země a měly zároveň výrazný mezinárodní dopad. Ukázaly Evropě a světu, že je možné populistické, demagogické autokraty porazit ve volbách. Což je neobyčejně silný signál v době, kdy jdou takové síly nahoru a kdy se některým lidem může zdát, že to je nějaká nevyhnutelná konstanta, z níž není úniku. Poláci ukázali, podobně jako v roce 1989, kdy svrhli komunismus, že to jde, že historii dělají lidé.

Polsko ale také ukázalo, že k tomu je třeba několika předpokladů. Jednak dostatečně silné občanské společnosti, která léta protestuje, chodí na demonstrace a nenechá se umlčet. Že její protesty sice dlouho vypadají, jako by neměly šanci, ale jako tenké potůčky se nenápadně slévají do širší řeky, která vyvrcholí třeba červnovou manifestací ve Varšavě v roce 2023, na níž se sešel milión osob a v té chvíli už bylo jasné, že Jaroslaw Kaczyński a režim jeho strany Právo a spravedlnost (PiS) končí.

A že je také třeba, aby do událostí vstoupila silná charismatická osobnost. Tou se ukázal Donald Tusk, který se projevil jako nesmírně pracovitý, dynamický opoziční politik, objížděl celou zemi včetně regionů, kde mělo PiS velkou podporu, a neúnavně agitoval a vysvětloval. Zároveň projevil velký politický talent, dovedl dát dohromady několik stran a jejich politiků, kteří tradičně mysleli primárně na svá křesla v parlamentu, a přesvědčil je, že úkolem číslo jedna je pro všechny odstavit od moci Kaczyńského a ideologické odlišnosti nechat na později.

Kaczyński nechtěl uznat volební porážku

Loňské volební vítězství ale neznamenalo, že vítězové hned sestavovali vládu. Kaczyński reagoval po trumpovsku, nechtěl připustit, že prohrál, ač vítězná koalice dostala o čtyři milióny hlasů víc než PiS. Tvrdil, že jelikož se jeho strana umístila jako první, vyhrála volby a bude mít vládu. Všichni věděli, že to nebude možné, protože neměl mezi ostatními čtyřmi parlamentními formacemi jediného koaličního partnera, s nímž by ji mohl sestavit, svou útočnou rétorikou proti všem si znepřátelil dokonce i krajně pravicovou Konfederaci.

Prezident Duda, zvolený také za PiS, tehdy pověřil sestavením kabinetu odstoupivšího premiéra Morawieckého a ten sehrál stínovou hru hledání většinové vlády. Smyslem tohoto zdržování bylo jediné: co nejvíc zabetonovat situaci, ještě na poslední chvíli uplacírovat svoje lidi do nejrůznějších správních rad a institucí, rozdat spřízněným institucím a nadacím milióny. A zamést stopy po nejrůznějších případech korupce, která se za vlády PiS rozbujela v nevídané míře. Slavnou se stala fotka brány jednoho ministerstva, do jehož brány vjíždí ohromný kamión skartační firmy.

Ve chvíli, kdy prezident po dvou měsících od voleb jmenoval novou vládu Donalda Tuska, odmítali politici PiS předat moc i agendy, snažili se vyvolat co největší chaos, který trval několik týdnů. Vzpomeňme, jak třeba odvolaný ředitel veřejnoprávní televize TVP odmítl opustit svou kancelář, jak dokonce do budovy televize vnikla skupina poslanců PiS včetně Kaczyńského a přenocovala tam tvrdíc, že hájí svobodu médií. Obyvatele to ale nechalo lhostejnými, nikdo se k nim nepřidal. Argument, že by právě PiS, který zpravodajství té televize zničil, měl bránit nezávislost médií, zněl všem absurdně.

Prakticky na všech úrovních lidé PiS odmítali opustit své pozice, měli dojem, že stát jim patří a že volební výsledek byl jen nějakým chvilkovým nedopatřením.

Velká očekávání, zklamání žen a mládeže

Co od té doby stihla nová vláda udělat a jak ji vnímá obyvatelstvo? Její voliči měli po osmi letech vlády PiS nesmírně velká očekávání, panovala představa, že přijdou rychlé změny a že dojde co nevidět na soudní účtování s protagonisty předchozího režimu, kteří porušovali zákony a ústavu a kteří rozbudovali korupční prostředí a nepotismus ve velkém. Taková očekávání podpořila i předvolební kampaň, v níž Tuskova Občanská koalice slibovala po vítězství sto kroků ve sto dnech.

Brzy se ukázalo, že vítězná koalice je koalicí sil, jež pojilo jediné, odstranit od moci PiS, ale jinak se v mnohém liší. A navíc že jejich lídři mají každý své osobní ambice. Nepopiratelným svorníkem celé koalice je Donald Tusk, nejvýraznější politik dnešního Polska, o němž mi Lech Wałęsa v knize Polsko vejpůl řekl, že ho považuje za nejlepšího polského politika dneška. Bez něj by pravděpodobně nebylo loňského vítězství a bez něj by se taky už daleko víc projevovaly různice a neshody mezi vládními stranami.

Došlo k očekávatelnému, jako po každé revoluci, kdy mnoho z počátečních ideálů a slibů narazí na realitu, na nechuť nových vládců postupovat dost radikálně a na nejrůznější vnější okolnosti. V Polsku se ukazuje, že změny nemohou nastoupit tak rychle, jak by si nedočkaví stoupenci nové vlády přáli, že náprava zcela pochroumaného právního státu a soudního systému bude trvat možná několik let a že protagonisty bývalého režimu je třeba soudit striktně podle zákona, na základě nesporných důkazů, jejichž shromáždění zabere určitý čas.

Teď po roce se rozmáhá pocit, že nová vláda postupuje pomalu a že mnoho z toho, co její strany slibovaly, ještě nezačala dělat a snad ani nechce. To je pocit především u žen a mládeže, dvou skupin, které podstatně přispěly k loňskému vítězství dnešní vlády. Loni se v nebývalé míře zmobilizovaly, volební účast 74% byla největší od pádu komunismu.

Obyvatelstvo také dost zaskočilo, že pár měsíců po parlamentních volbách se nechaly zvolit do Evropského parlamentu mnohé těžké váhy Tuskovy vlády a zmizely od začaté práce do Bruselu. Nikdo nerozuměl důvodům, zda to měla být odměna za jejich intenzivní nasazení v parlamentní kampani nebo zda chtěl Tusk ukázat dobrým výsledkem v eurovolbách, že popularita nové vlády neklesla.

Nepopiratelný úspěch: pozice Polska v Evropě

Co se tedy povedlo už udělat a co jsou nejkritičtější nerealizovaná témata? Největším úspěchem je zahraniční obraz země. Tuskovi a jeho výraznému ministru zahraničí Radosławu Sikorskému se během pár měsíců podařilo naprosto změnit zahraniční vnímání Polska v Evropě a v Bruselu. Z černé ovce EU, rozhádané s velkými evropskými hráči i s kdejakou institucí Evropské unie, která byla pro Evropu zajímavá jen jako soused Ukrajiny a její podporovatel, se během pár měsíců stala zase uznávaná regionální mocnost, které naslouchají v Berlíně i v Paříži.

Tím spíš, že v Evropském parlamentu se strany nové vlády zařadily většinou do mainstreamové frakce evropských lidovců, kdežto PiS (spolu s ODS) je u marginálních konzervativců. S touhle novou rolí Polska se bude muset naučit pracovat i česká diplomacie.

Tuskovi se na vlně výrazného oteplení vztahů s Bruselem rovněž podařilo odblokovat miliardy z Evropského fondu rozvoje, který byl pro jeho předchůdce uzamčen kvůli destruování právního státu. Polské investice tak dostaly nezanedbatelnou vzpruhu.

Vzpruhu dostaly i vztahy s americkou vládou, Bidenovo okolí se netajilo uspokojením nad výsledkem loňských voleb v Polsku. Prezident Duda i polská vláda nezakrytě podporovaly Trumpa, Duda se s ním chtěl dokonce ukázat minulý týden v Pensylvánii, kde žije silná polská menšina. Udělat něco takového pár týdnů před americkými volbami je v diplomacii neslýchané a poškozuje zájmy polského státu.

Ohledně Ukrajiny je Polsko spolu s Balty jejím nejvýraznějším advokátem. Vláda PiS Ukrajině v prvních dnech ruské agrese výrazně pomohla vojensky, ta dnešní vnímá ruskou hrozbu snad ještě výrazněji, výdaje na obranu zvýšila na čtyři procenta.

Ministr Sikorski odvolal desítky velvyslanců, které si na ta místa najmenoval PiS aniž by měli často kvalifikaci (týká se to i Prahy). Má připravené nové, kteří prošli celou klasickou procedurou výběru velvyslance, nemůže je ale vyslat, protože jejich jmenování vesměs blokuje prezident, a tak buď čekají nebo působí jako zástupci nepřítomného velvyslance (chargé d´affaires).

Vyměněná média

V sociální podpoře vláda šla ještě dál než před ní PiS, rodičům vyplácí na každé dítě 800 zlotých (4.700 Kč) plus zavedla „babičkovský příspěvek“ 1500 zlotých na chůvu či prarodiče, aby se mohli starat o dítě, a několik dalších podpor.

Jako první ihned po svém nástupu vláda vyměnila, ač to bylo formálně velmi komplikované, vedení veřejnoprávní televize TVP i rozhlasu, které předtím kompletně obsadil svými lidmi PiS. Ze zpravodajství TVP udělal Kaczyński svou hlásnou troubu do té míry, že se na ni přestalo dívat i mnoho jeho voličů, tak byla černobílá a arogantní. Rychlá změna v čele televize byla důležitá proto, aby lidé, kteří v některých regionech dostávali léta zcela černobílý obraz Polska - PiS jako zachránce národní suverenity a opozice jako zrádci placení Němci - slyšeli jiný narativ. A teď mohli po letech vidět i tváře bývalé opozice a slyšet jejich argumentaci.

Tvrdé konzervativní a protievropské novinářské jádro se rychle přesunulo do do té doby marginální televize Republika, z níž s stal hlavní pilíř konzervativní opozice. A beze změny pokračuje seriózní soukromá TVN. Teď se ale začalo psát, že její americký majitel má záměr ji prodat, a mezi třemi zájemci je česká PPF, jež vlastní televize už v Rumunsku, Bulharsku, Chorvatsku a jinde.

Náprava soudního systému jako největší oříšek

Největší boj se vede o napravení právního státu a soudního systému, jejž PiS přivedl do chaosu a zmatku. Kaczyńského politický souputník Zbigniew Ziobro, ministr spravedlnosti a generální prokurátor v jedné osobě, systematicky osm let pracoval na jeho podvolení politické moci. Obsadil lidmi PiSu Ústavní i Nejvyšší soud, vyměnil předsedy všech krajských a nižších soudů svými lidmi, vyměnil prokurátory, vzpurné soudce se snažil zničit pohrůžkami či vysláním na druhý konec země. Jeho kroky byly taky hlavním důvodem neustálých sporů s institucemi EU, se Soudním dvorem EU i s Evropskou komisí (a s komisařkou Věrou Jourovou).

Nový ministr spravedlnosti Adam Bodnar, právník, který celý život obhajoval lidská práva, má z celé vlády asi nejkomplikovanější situaci a sysifovský úděl. Překopává a vrací do slušných kolejí nástroje výkonu spravedlnosti, vyměnil už stovku předsedů soudů kompetentními, nezkompromitovanými lidmi. Zároveň je na něj upřena pozornost za to, koho ze zjevných korupčníků, o jejichž aférách píší hojně média, dostane před soud, a jak rychle. Jako striktní zastánce práva ale musí dodržovat standardní postup trestního řízení a čekat, až prokuratura připraví obžalobu. Jak sám řekl, nelze zavést nějaké lidové soudy, „nejsme jako oni“.

A smyslem loňského vítězství není jen potrestat evidentní korupčníky, ale především navrátit zemi standardní soudní systém, kde soudci soudí nezávisle na politické moci padni komu padni. PiS v Polsku podle něj osm let budoval nedemokratický stát se soudy podřízenými vládní straně a nová vláda se teď snaží vrátit lidem nezávislé soudy a prokuraturu. A chce, aby tyto změny byly trvalé.

Nehoda ve Smolensku stále živá

Volání po vyšetření nejzjevnějších kauz předchozího režimu vyšel vstříc parlament, který sestavil několik vyšetřovacích komisí. Jedna z nich se zabývá například dlouholetým snažení bývalé komise Antoniho Macierewicze v podstatě na objednávku Jarosława Kaczyńského prokázat, že letecká katastrofa v roce 2010 ve Smolensku, v níž zahynula stovka osobností polského života včetně jeho bratra, prezidenta Lecha Kaczyńského, byla atentátem, v němž měl mít údajně prsty Tusk.

Macierewiczovi se to nikdy nepodařilo, nedokázal zpochybnit oficiální verzi, podle níž šlo o nehodu, způsobenou několika faktory. Ukázalo se, že fakta používal jen jak se mu hodila, že utratil nejasným způsobem spoustu peněz a zničil část důkazů. Tyto parlamentní komise vedly už k několika žalobám, zatím ale nepřinesly očekávaný výsledek velké očisty veřejného života, pracují dost amatérsky a rozvláčně.

Ukradené vítězství žen

Největší zklamání z dosavadního vývoje zažívají ženy. Za minulé vlády měly už plné zuby hyperkonzervativního totálního zákazu interrupcí a dokonce jejich kriminalizace, kterou zavedl PiS pod tlakem katolické církve. Měly dojem, že PiS ženy a jejich práva vůbec nevnímá a proto přišly k urnám v nebývalém počtu, volilo jich sedmašedesát procent. Dnes by jich ale podle průzkumů přišlo jen šestačtyřicet procent, tak velké je jejich zklamání.

Jedna z nevýraznějších obránkyň práv žen Marta Lempartová říká, že loňské volby vyhrály pro koalici ženy, že potom si ale vítězství přivlastnili „pánové“, že z hlediska žen to je ukradené vítězství.

Za časů PiS se Polsko stalo černou dírou ohledně jejich práv. Mnohokrát v ulicích protestovaly, často za cenu nejrůznějších šikan ze strany státu a katolické církve, bití policisty, a měly teď dojem, že nová vláda v Polsku rychle zavede právo na interrupci. Zvláš tehdy, když ho podporuje většina obyvatel všech kategorií, 90 % voličů vládní koalice a 70 % všech Poláků. Před volbami to jasně slíbil Tusk za svoji stranu, dokonce nechal sestavit kandidátky tak, aby na nich byli jen ti, kdo interrupce podpoří.

Narazil ale na koaliční partnery, jako jsou lidovci či militantní katolík Szymon Hołownia, předseda Sejmu. Ten před volbami s uvolněním interrupcí souhlasil, teď se ale vykrucuje. Hołownia se snaží zbavit zodpovědnosti a navrhuje k interrupcím vyhlásit referendum, i když většina voličů jeho strany s tím nesouhlasí. Vůbec odmítá slyšet hlas voličů a prosazuje svůj konzervativní postoj, takže jeho popularita klesá. V parlamentu leží tři návrhy týkající se interrupcí, od jejich kategorického zákazu po liberální možnost do dvanáctého týdne. Hołownia je ale odmítá dát na pořad jednání Sejmu.

Žádné registrované partnerství

S interrupcemi to tedy dnes vypadá téměř stejně jako před několika lety, nejsou povoleny a kdo by v nich napomáhal, třeba i nabídkou pilulky, může být souzen. Jedinou výraznější změnou je, že v lékárně je už možné koupit pilulku „den po“ (pokud to tedy lékárník neodmítne z důvodu katolického „svědomí“) a to i bez receptu. V takovém případě má lékárník nejdřív v oddělené místnosti provést se žadatelkou rozhovor, nezletilé do osmnácti let musí přijít s dospělým (ač sexuální život je legální od patnácti let).

Podobná situace jako s interrupcemi je s registrovaným partnerstvím stejnopohlavních párů. Zatím se v té věci nic nezměnilo, v Polsku neexistuje. Až minulý pátek ministryně pro rovnost Katarzyna Kotuła představila vládní návrh, který je velkým průlomem. Po konzultacích půjde do parlamentu, je ovšem malá pravděpodobnost, že by pro něj zvedli ruku Hołownia s lidovci, přestože je kompromisem a nemluví o právu na adopci. A PiS bude samozřejmě proti.

Přetahovaná o katechismus

Dalším neuralgickým bodem, který hrál velkou roli v předvolební kampani, je vztah státu a katolické církve. Ta je v Polsku nesmírně bohatou a mocnou silou, vesměs blokuje všechno, co je spojeno se současností, a má také na svědomí desítky skandálů se zneužíváním mladistvých knězi. Její široká práva jsou zakotvena v konkordátu, jejž podepsal před třiceti lety stát s Vatikánem. Minulá vláda dávala katolické církvi přímo i přes nejrůznější instituce stamilióny, církev přitom neplatí daně.

Střet se teď točí kolem katechismu na veřejných školách. Teoreticky je dobrovolný, místo něj se lze přihlásit na „etiku“, v praxi se ale dělalo vše pro to, aby byl prakticky povinný. Zájem o něj ale rapidně klesá, stejně jako klesá počet aktivních věřících v zemi obecně. Chodí na něj stále méně mládeže, především na středních školách je jejich úbytek výrazný.

Katechety platí stát, nemá ale právo mluvit do toho, co a jak vyučují. Katechismus se známkuje, první změnou je, že od září se nezapočítává do průměru, který je potřeba k přijetí na střední školu. Mnoho dětí na něj chodilo jen proto, že bylo snadné dostat z něj dobrou známku a vylepšit si tak průměr. Od příštího roku se jeho výuka oseká ze dvou na jednu hodinu týdně, bude se odehrávat před nebo po vyučování (dosud to je uprostřed výuky, takže děti, co na něj nechtějí chodit, nemají hodinu co dělat). Církev samozřejmě protestuje. Polsko je ale ještě daleko toho, aby se katechismus oddělil od školy a aby si ho platila církev. Ta je příliš mocná na to, aby taková změna prošla.

Prezident jako žába na prameni

Hlavní příčinou blokování všech změn je prezident Andrzej Duda. Zapomněl, že je prezidentem všech Poláků, rozhodl se být čistě politikem PiS, takže z principu odmítá podepsat jakýkoli zákon, s nímž přijde nová vláda. Bude v úřadu ještě rok a nová koalice si slibuje, že až vyhraje její kandidát (což ale nemusí být jisté), bude moci konečně zemi cestou zákonů měnit.

Druhým blokačním prvkem jsou Ústavní a Nejvyšší soud, obsazené lidmi Kaczyńského (včetně političky PiS Krystyny Pawłowicz, která se z místa poslankyně stala členkou Ústavního soudu). Pokud Duda nějaký zákon nechce přímo odmítnout podepsat, pošle ho k Ústavnímu soudu, kde dnes nemá na schválení naději.

Sečteno a podtrženo: dnešní Polsko zažívá každý den nějaký střet, země zůstává stále rozdělená na dvě poloviny a loňský úspěch demokratů neznamená, že se nemůže za pár let zvrátit. Nová vláda se snad v každé instituci potýká s dědictvím minulého režimu strany PiS, která si chtěla přivlastnit celý stát. Ten se teď koaliční vláda snaží navracet na demokratickou kolej. Aby změny bylo ovšem možno prosadit a zafixovat trvale v čase zákony, bude třeba počkat si ještě rok na nového prezidenta.

Nese to s sebou samozřejmě riziko, že se obyvatelstvo unaví, že ztratí naději v hlubokou změnu, kvůli které šli lidé loni volit. PiS má stále svých třicet procent podpory a je proto naléhavé, aby tři formace vládní koalice držely spolu. Což nebude možné při prezidentské volbě, kdy PiS bude mít svého kandidáta a každá z vládních stran také svého.

Jejich jednotícím prvkem zůstává premiér Tusk, neoddiskutovatelně nejvýraznější postava, která dnes v Polsku udává tón. Ostatní politici vládní koalice se snaží vymanit z jeho stínu, což ovšem zakládá možnost budoucích konfliktů.