Před rokem se v Polsku konaly volby, které změnily celou politickou tvář země a měly zároveň výrazný mezinárodní dopad. Ukázaly Evropě a světu, že je možné populistické, demagogické autokraty porazit ve volbách. Což je neobyčejně silný signál v době, kdy jdou takové síly nahoru a kdy se některým lidem může zdát, že to je nějaká nevyhnutelná konstanta, z níž není úniku. Poláci ukázali, podobně jako v roce 1989, kdy svrhli komunismus, že to jde, že historii dělají lidé.

Polsko ale také ukázalo, že k tomu je třeba několika předpokladů. Jednak dostatečně silné občanské společnosti, která léta protestuje, chodí na demonstrace a nenechá se umlčet. Že její protesty sice dlouho vypadají, jako by neměly šanci, ale jako tenké potůčky se nenápadně slévají do širší řeky, která vyvrcholí třeba červnovou manifestací ve Varšavě v roce 2023, na níž se sešel milión osob a v té chvíli už bylo jasné, že Jaroslaw Kaczyński a režim jeho strany Právo a spravedlnost (PiS) končí.

A že je také třeba, aby do událostí vstoupila silná charismatická osobnost. Tou se ukázal Donald Tusk, který se projevil jako nesmírně pracovitý, dynamický opoziční politik, objížděl celou zemi včetně regionů, kde mělo PiS velkou podporu, a neúnavně agitoval a vysvětloval. Zároveň projevil velký politický talent, dovedl dát dohromady několik stran a jejich politiků, kteří tradičně mysleli primárně na svá křesla v parlamentu, a přesvědčil je, že úkolem číslo jedna je pro všechny odstavit od moci Kaczyńského a ideologické odlišnosti nechat na později.

Kaczyński nechtěl uznat volební porážku

Loňské volební vítězství ale neznamenalo, že vítězové hned sestavovali vládu. Kaczyński reagoval po trumpovsku, nechtěl připustit, že prohrál, ač vítězná koalice dostala o čtyři milióny hlasů víc než PiS. Tvrdil, že jelikož se jeho strana umístila jako první, vyhrála volby a bude mít vládu. Všichni věděli, že to nebude možné, protože neměl mezi ostatními čtyřmi parlamentními formacemi jediného koaličního partnera, s nímž by ji mohl sestavit, svou útočnou rétorikou proti všem si znepřátelil dokonce i krajně pravicovou Konfederaci.

Prezident Duda, zvolený také za PiS, tehdy pověřil sestavením kabinetu odstoupivšího premiéra Morawieckého a ten sehrál stínovou hru hledání většinové vlády. Smyslem tohoto zdržování bylo jediné: co nejvíc zabetonovat situaci, ještě na poslední chvíli uplacírovat svoje lidi do nejrůznějších správních rad a institucí, rozdat spřízněným institucím a nadacím milióny. A zamést stopy po nejrůznějších případech korupce, která se za vlády PiS rozbujela v nevídané míře. Slavnou se stala fotka brány jednoho ministerstva, do jehož brány vjíždí ohromný kamión skartační firmy.

Ve chvíli, kdy prezident po dvou měsících od voleb jmenoval novou vládu Donalda Tuska, odmítali politici PiS předat moc i agendy, snažili se vyvolat co největší chaos, který trval několik týdnů. Vzpomeňme, jak třeba odvolaný ředitel veřejnoprávní televize TVP odmítl opustit svou kancelář, jak dokonce do budovy televize vnikla skupina poslanců PiS včetně Kaczyńského a přenocovala tam tvrdíc, že hájí svobodu médií. Obyvatele to ale nechalo lhostejnými, nikdo se k nim nepřidal. Argument, že by právě PiS, který zpravodajství té televize zničil, měl bránit nezávislost médií, zněl všem absurdně.

Prakticky na všech úrovních lidé PiS odmítali opustit své pozice, měli dojem, že stát jim patří a že volební výsledek byl jen nějakým chvilkovým nedopatřením.

Velká očekávání, zklamání žen a mládeže

Co od té doby stihla nová vláda udělat a jak ji vnímá obyvatelstvo? Její voliči měli po osmi letech vlády PiS nesmírně velká očekávání, panovala představa, že přijdou rychlé změny a že dojde co nevidět na soudní účtování s protagonisty předchozího režimu, kteří porušovali zákony a ústavu a kteří rozbudovali korupční prostředí a nepotismus ve velkém. Taková očekávání podpořila i předvolební kampaň, v níž Tuskova Občanská koalice slibovala po vítězství sto kroků ve sto dnech.

Brzy se ukázalo, že vítězná koalice je koalicí sil, jež pojilo jediné, odstranit od moci PiS, ale jinak se v mnohém liší. A navíc že jejich lídři mají každý své osobní ambice. Nepopiratelným svorníkem celé koalice je Donald Tusk, nejvýraznější politik dnešního Polska, o němž mi Lech Wałęsa v knize Polsko vejpůl řekl, že ho považuje za nejlepšího polského politika dneška. Bez něj by pravděpodobně nebylo loňského vítězství a bez něj by se taky už daleko víc projevovaly různice a neshody mezi vládními stranami.

Došlo k očekávatelnému, jako po každé revoluci, kdy mnoho z počátečních ideálů a slibů narazí na realitu, na nechuť nových vládců postupovat dost radikálně a na nejrůznější vnější okolnosti. V Polsku se ukazuje, že změny nemohou nastoupit tak rychle, jak by si nedočkaví stoupenci nové vlády přáli, že náprava zcela pochroumaného právního státu a soudního systému bude trvat možná několik let a že protagonisty bývalého režimu je třeba soudit striktně podle zákona, na základě nesporných důkazů, jejichž shromáždění zabere určitý čas.

Teď po roce se rozmáhá pocit, že nová vláda postupuje pomalu a že mnoho z toho, co její strany slibovaly, ještě nezačala dělat a snad ani nechce. To je pocit především u žen a mládeže, dvou skupin, které podstatně přispěly k loňskému vítězství dnešní vlády. Loni se v nebývalé míře zmobilizovaly, volební účast 74% byla největší od pádu komunismu.

Obyvatelstvo také dost zaskočilo, že pár měsíců po parlamentních volbách se nechaly zvolit do Evropského parlamentu mnohé těžké váhy Tuskovy vlády a zmizely od začaté práce do Bruselu. Nikdo nerozuměl důvodům, zda to měla být odměna za jejich intenzivní nasazení v parlamentní kampani nebo zda chtěl Tusk ukázat dobrým výsledkem v eurovolbách, že popularita nové vlády neklesla.

Nepopiratelný úspěch: pozice Polska v Evropě