„Co ti budu povídat, celá Evropa směřuje k fašismu!“ krčí rameny Nikola, vousatý zaměstnanec Netflixu z Bulharska, když se jej ptám, jak vnímá současnou politickou situaci. „Jsem věčně rozlícená,“ přidává se jeho polská partnerka Anna, která na věšáku vedle výlohy prohlíží mikiny.

Nikola a Anna se poznali v Nizozemsku, kde spolu několik let žili. Do Polska začali jezdit častěji před pěti lety na masové propotratové demonstrace, načež se do Anniny rodné Varšavy přestěhovali. „Uvidíme, jak dopadnou příští parlamentní volby. Možná nám nezbyde než se vrátit do Nizozemska. Ne že by to tam bylo ideální, ale mám pocit, že se tam o sebe společnost víc stará, že je tam silnější autentická levice. Polská levice je příliš zdvořilá,“ přemítá Anna.

„Není mi moc velká?“ otáčí se před zrcadlem ve své vyvolené růžové mikině. Všichni její výběr schvalujeme, načež Anna mikinu podává Emilii, která už na podlouhlý kovový stůl připravila růžový nažehlovací stroj. Anna si za motiv, který chce na mikinu nažehlit, zvolila obraz v pop artovém stylu, který je ve velkém namalován i na zdi: žlutá hvězda zářící mezi pootevřenými červenými plnými rty, mezi něž seshora padá několik pilulek. Provází jej nápis „Pomáhám s interrupcemi“.

Jde o logo interrupční „kliniky“ AboTak, tedy bezpečného prostoru, kam si může přijít kdokoliv pro radu a podporu v případě nechtěného těhotenství, ale třeba i nechráněného sexu. Aktivistky z organizace Aborcyjny Dream Team kliniku otevřely na letošní Mezinárodní den žen ve varšavské ulici Wiejská — tedy naproti polskému parlamentu.

Učinily tak rok a půl poté, co ultrakonzervativní protipotratová strana Právo a spravedlnost ztratila v parlamentu většinu a co se moci chopila politicky různorodá koalice vedená Donaldem Tuskem z pravicové Občanské platformy. Tusk se do premiérského křesla vracel s velkohubými sliby shrnutými do sto konkrétních programových bodů pro prvních sto dní vlády, mezi nimiž nechyběla legalizace interrupcí.

Vloni v dubnu putovaly do parlamentu rovnou čtyři vládní návrhy na zmírnění polské interrupční legislativy. Ta nyní povoluje interrupce pouze ve vskutku extrémních situacích: v případě incestu, znásilnění či ohrožení života matky. Spolu s maltskou legislativou platí za nejpřísnější v Evropě.

Dva návrhy z dílny Občanské koalice a koalice Nová levice navrhovaly legalizovat interrupce na požádání do dvanáctého týdne těhotenství, třetí návrh Nové levice měl interrupce dekriminalizovat. Ukončit své těhotenství mohou nyní Polky beztrestně, postih však hrozí osobám, jež jim s interrupcí pomohou. Čtvrtý návrh koalice Třetí cesta povoloval pouze interrupce z důvodu poškození plodu. Tuto výjimku v roce 2020 zrušil verdikt Ústavního soudu — ultrakonzervativci totiž během své osmileté vlády instituci úspěšně uchvátili pod svou kontrolu. Žádný z návrhů neprošel.

Mohli být za hrdiny

Martu Lempartovou, někdejší hlavní tvář propotratových demonstrací, potkávám v kanceláři Celopolské stávky žen v centru Varšavy. Jako hrdá připomínka jejích začátků visí na zdi večerní fotografie největšího protestu z října 2020, kdy vyšlo do ulic asi půl milionu lidí. Z někdejších koordinátorek hnutí se za ta léta stal tým občanské organizace. Lempartová nicméně nadále působí podobně nekompromisně, jako když v ulicích posílala ultrakonzervativní vládu „do prdele“.

Jak Lempartová poukazuje, Tuskova vláda v průběhu volebního období střídala argumenty, proč uvolnění interrupční legislativy dosud neprosadila. Zpočátku se vymlouvala na očekávané veto dosluhujícího prezidenta Andrzeje Dudy.

„Přitom mohli být za národní hrdiny! Kdyby se snažili prosadit, co chce jejich voličstvo, a bojovali za správnou věc bez ohledu na to, že prezident jejich snahy zablokuje, lidé by to ocenili. Vždyť jde o téma, které je bude dost možná stát příští parlamentní volby,“ podotýká. Jak Lempartová zdůrazňuje během každého rozhovoru, uvolnění interrupční legislativy dnes dle průzkumů podporuje většina polské společnosti.

„S tím, jak se blížily prezidentské volby, vláda přestala prezidentské veto zmiňovat — začalo totiž hrozit, že se prezidentem stane jejich kandidát a oni se nebudou mít na co vymlouvat,“ upozorňuje. Vloni v srpnu pak Tusk připustil, že na legalizaci interrupcí na vyžádání zkrátka nemá parlamentní většinu, jelikož jeho konzervativní koaliční partneři z řad polských lidovců a částečně i ze strany Polsko 2050 se legalizaci interrupcí se vzpírají.

„Nesmysl! Lidovci fungovali jako menší koaliční partner ve všech vládách, lze si je snadno koupit, Tuskovi by trvalo patnáct minut je přesvědčit! Stačilo by pohrozit ztrátou lukrativního postu nebo finančních zdrojů. Jsou tak zkorumpovaní a slabí, kdyby se teď konaly volby, ani by se nedostali do parlamentu. A všichni to víme!“ stojí si Lempartová se svou pověstnou rozohněností za svým. „Myslím si, že nám nezbyde nic jiného než za interrupce a zřejmě i za registrovaná partnerství opět vyjít do ulic,“ uzavírá.

Zákazem ku osvětě

„Nečekala jsem nic. Od počátku jsem věděla, že nám lžou. Už během předvolební kampaně věděli, že pro reformu interrupční legislativy nezískají většinu. Tak proč to slibovali? Hrají s námi politické hry, jejichž pravidla neznáme, zneužili nás pro politické taktizování. A přesně proto jsme AboTak otevřeli. Abychom lidem ukázali, že my na rozdíl od politiků svoje sliby plníme,“ popisuje smířeně prominentní polská propotratová aktivistka Justyna Wydrzyńská.

Sedíme spolu nonšalantně na zemi v malém pokoji, který od hlavní místnosti kliniky AboTak oddělují jedny dveře. Za námi stojí světle růžové křeslo a sedací pytel podobného, ovšem sytějšího odstínu. Ke zdi je připevněno několik lamp ve tvaru srdce, nechybí ani lávová lampa a čtivo. Wydrzyńská oblečená do dlouhých splývavých šatů s lila stíny na očních víčkách dokonale ladí s interiérem. K dispozici je tu i samostatný záchod.

Tomuto pokoji se přezdívá „mizolatka“ — podle spojení slov „izolace“ a „misoprostol“, nejběžnějšího farmakologického abortiva. Věda dávno předběhla zpátečnické myšlení a drtivá většina nechtěně těhotných Polek dnes absolvuje interrupci u sebe doma pomocí pilulek, které si objednají na internetu přes organizace jako Women on Web.

Dle Světové zdravotnické organizace je farmakologická interrupce bezpečná do dvanácti týdnů těhotenství, a to i bez lékařského dohledu. Podstoupit farmakologickou interrupci alespoň částečně doma už umožňuje několik států jako Velká Británie, Francie či Nizozemsko. Stačí pouhých pět pilulek — nejprve jeden mifepriston, který způsobuje odloučení plodu od stěny dělohy. Den až dva nato je třeba spolknout čtyři misoprostoly, které způsobují stahy dělohy a uvolnění děložního hrdla.

Přibližně osm hodin po požití misoprostolu, během nichž nechtěně těhotné tělo většinu plodu vypudí, mohou ženy strávit na mizolatce. Ne každá Polka disponuje bezpečným prostorem, kde může svou interrupci nerušeně prožít. A navíc jim tu jsou k dispozici empatické odbornice, které mají léta zkušeností z interrupčního podsvětí.

Dle neoficiálních odhadů ročně podstoupí interrupci přibližně sto tisíc Polek. Zpřísnění interrupční legislativy v roce 2020 mělo kromě masových demonstrací za následek celospolečenskou osvětu. Do svépomocných interrupčních sítí se zapojilo více lidí, ve veřejném prostoru se objevily samolepky či graffiti s telefonními čísly na interrupční organizace či s informacemi o tom, jak farmakologická interrupce probíhá.

Nejaktivnější interrupční organizaci Aborcyjny Dream Team založila v roce 2016 Wydrzyńská spolu s Natalií Broniarczykovou a Karolinou Więckiewiczovou. Nechtěně těhotným Polkám byly po ruce už před založením AboTaku na internetu či po telefonu.

„V Polsku je podstoupit farmakologickou interrupci dnes snadnější než třeba v Německu,“ upozorňuje Broniarczyková. V Německu předchází interrupci konzultace se sociálním pracovníkem, po níž následuje povinná čekací lhůta tří dnů. Zato v Polsku mají ženy rozhodnutí i proces ve svých rukou — bez lékařského dozorování, bez záznamu v dokumentaci. A v případě potřeby se svými dotazy mohou v reálném čase obrátit na ženy, které je neodsoudí.

Z legalizace interrupcí máme strach

Vede to k paradoxní situaci. „Nepotřebujeme zákon o legalizaci interrupcí. Vlastně z něj máme strach. Zdravotnický systém není připraven na to, aby poskytoval sto tisíc interrupcí ročně. Lékaři navíc o interrupcích nic nevědí — a často jsou proti nim. Nechceme proto, aby nad interrupcemi převzali kontrolu tak jako ve zbytku Evropy. Co potřebujeme, je dekriminalizace. Aby se nedělo, že jsou po soudech poháněni blízcí žen, které interrupci podstoupily,“ vysvětluje Wydrzyńská.

V Polsku se čas od času stane, že orgány činné v trestním řízení vyšetřují třeba přítele, který měl partnerce poskytnout peníze na potratové pilulky. Jak pro AFP podotkla právnička Karolina Gierdalová, kriminalizace pomoci s interrupcí „způsobuje mnoho úzkostí ohledně toho, kde taková pomoc začíná — může se mnou být kamarádka, může mi podat láhev s horkou vodou?“

Wydrzyńská pak představuje jedinou aktivistku, která byla za údajné napomáhání s interrupcí odsouzena, a to k osmi měsícům veřejně prospěšných prací. V roce 2020 ženě poskytla interrupční pilulky — na což přišel ženin přítel a Wydrzyńskou udal. Wydrzyńská byla odsouzena na základě zákona z roku 1993, který byl namířen proti lékařům provádějícím interrupce manuálně — žádný lékař nicméně v Polsku nikdy za provedení interrupce odsouzen nebyl.

„Dotyčné ženě jsem pouze poskytla nástroj, který použít mohla a nemusela. Pilulky jí navíc zabavila policie a ona tak interrupci podstoupila až o mnoho týdnů později — pomocí řezáku na fólie,“ stojí si aktivistka za svou nevinou. Letos v únoru odvolací soud rozsudek zrušil a vrátil případ k prvoinstančnímu soudu pro podezření ze zaujatosti soudkyně, kterou do funkce nominoval ultrakonzervativní radikál a bývalý ministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro.

Přesto, že AboTak poskytuje pouze informace a bezpečný prostor pro průběh interrupce, nikoliv pilulky, však Wydrzyńskou a Broniarczykovou dodnes opakovaně vyslýchá policie. Když přitom Tusk oznamoval, že na prosazení reformy interrupcí nemá parlamentní většinu, dušoval se, že alespoň učiní vše pro ukončení perzekuce osob pomáhajících s interrupcemi.

Podle Broniarczykové by dekriminalizace interrupcí navíc pomohla otestovat, zda polská lékařská obec odmítá interrupce provádět vskutku především ze strachu z postihu: „Podobná situace nyní panuje v Mexiku, kde byly interrupce nedávno dekriminalizovány, nikoliv legalizovány — a lékaři začali interrupce poskytovat sami.“

Ve srovnání s dekriminalizací každý zákon o interrupcích obsahuje výčet omezujících podmínek, které stanovují, do kolikátého týdne těhotenství, jak často a za jakého lékařského dozoru lze interrupci podstoupit.

„Při pohledu na konzervativní složení polského parlamentu mám hrůzu, že by interrupce povolili pouze za přísných podmínek a v důsledku by se tak staly nedostupnější než dnes. Vždyť jde o naše životy a zdraví! Neexistuje jediný vědecký či medicínský důvod, proč by měl interrupce regulovat zákon, a už vůbec ne trestní zákoník. Nejde o nic jiného než o kontrolu žen,“ tvrdí Broniarczyková.

Pastelově zbarvená touha normálně žít

V mizolatce zatím prožilo svou interrupci šest žen. „Domnívaly jsme se, že zájem o tuto službu bude větší,“ připouští Wydrzyńská. „Přesto si myslím, že takových míst potřebujeme víc — i kdyby měla být otevřená jen dvakrát týdně. Mají totiž důležitou symbolickou hodnotu. Stačí se podívat, s jakým typem sdělení, představ, obrazů byly interrupce ještě donedávna spojeny — výhradně s negativními. Chceme interrupce propojit s pozitivními sděleními o úlevě či touze normálně žít,“ vysvětluje.

V hlavní místnosti AboTaku mezitím tak jako každý den panuje rušno. Kromě Anny a Nikoly, kteří přišli se sáčkem pocukrovaných marmeládových rohlíčků, sem dnes přispěchala třeba Ola. Drobná dívka v letní tmavé košili se vzorem palmových listů s sebou přinesla moučkovým cukrem hustě zasněženou velikonoční buchtu, které se přezdívá „babka“. V centrálním Polsku, odkud pochází, se do babky přidává překvapivá ingredience — majonéza, která ji činí vláčnější.

Olina babka dost nakynula a kopeček na jejím vrcholku praskl tak, že připomíná vulvu. „Neměla jsem to v plánu, ale už v průběhu pečení jsem věděla, že ji přinesu sem. Babka to zřejmě moc dobře věděla,“ směje se pobaveně, zatímco ženy AboTaku s babkou pobaveně pózují s laškovně vyplazenými jazyky.

Interrupci podstoupí alespoň jednou za život každá třetí až čtvrtá žena. Ola patří mezi ně. „Otěhotněla jsem po znásilnění. Naštěstí jsem v té době žila v Anglii. Zjistila jsem to ve dvanáctém týdnu, na interrupci jsem se dostala až ve dvacátém týdnu. Kdybych tehdy byla v Polsku, možná bych dnes vedle sebe měla osmileté dítě,“ líčí. V Polsku žena po znásilnění interrupci podstoupit smí pouze do dvanáctého týdne a hlavně musí znásilnění prokázat prokurátor.

Poděkovat týmu AboTaku za jejich práci přichází i pankáč s krásnou, piercingy propíchanou chlapeckou tváří, který v Ole poznává TikTokovou feministickou influencerku. Kupuje si plátěnku s potiskem kapybary a nápisem „abo“, do níž mu Emilia nasype zásobu kondomů. Se všemi se objímá.

Na stole stojí každý den váza s čerstvými květinami, dnes červené tulipány, a talířek se sladkým občerstvením pro všechny — gesta podpory, s nimiž lidé do AboTaku dennodenně přicházejí. Místnosti vévodí červený saténový gauč ve tvaru smyslných úst, totožné barvy je závěs, který místnost dělí na část pro veřejnost a na „backstage“.

Věšák a poličky přetékají předměty v převážně pastelových odstínech s propotratovými a feministickými slogany, jejichž koupí mohou lidé provoz AboTaku podpořit: růžový hrníček s nápisem „Nikdy nepůjdeš sama“ nebo třeba kalhotky s nápisem „Šukám, abych se udělala, a ne, abych otěhotněla“. Ty jdou prý na dračku nejvíc — ač si o ně většina zákaznic říká šeptem. Samolepky a plakáty v místnosti jsou plné sdělení o sesterství, ženské autonomii a až magické snadnosti a přístupnosti farmakologické interrupce.

Broniarczyková, která do AboTak zpravidla přichází se svými dvěma francouzskými buldočky, sem tam nervózně pohlédne za výlohu. „Kdo je ten kameraman? To je někdo od nás?“ ukazuje na muže venku.

Šikana rámusem

Příčinu jejího podezíravého pohledu naplno pochopím až o týden později. Kreslířka Carrot B. zrovna představuje v AboTaku svůj nejnovější komiks Wyjście (Východ) o Polce, která se vydala do Nizozemska podstoupit interrupci. Když v tu ránu před výlohou AboTaku rozvine skupina lidí plakáty s fotografiemi plodů.

Co hůř, z obrovských reproduktorů začnou pouštět nebezpečně hlasitý hluk: vysoký tón připomínající sirénu sanitky a zvuk usedavého dětského pláče. „Dneska přidali nový zvuk, že jo?“ zaposlouchá se jedna z přítomných. Někteří protestující umanutě foukají do umělohmotných vuvuzel.

„Tak to je ta nejbizarnější prezentace knihy, jakou jsem kdy zažila!“ pokouší se kreslířka naředit zhoustlou atmosféru smíchem, ale je očividně nesvá. „Zase budu muset jet domů Uberem. Připravili mě o všechno, i o radost z jízdy na kole,“ povzdechne si Broniarczyková, která se snaží svou nervozitu umlčet konzumací jednoho arašídu za druhým.

Protipotratáři před klinikou protestují přibližně třikrát týdně. Své hlučné protesty občas provázejí slovy o vraždách nevinných. Jindy z reproduktorů pustí úryvek z podcastu, v němž Broniarczyková hovoří o své zkušenosti s interrupcí a o tom, že si navzdory přesvědčení o správnosti svého rozhodnutí občas vzpomene, kolik by dnes bylo jejímu dítěti. Už dvakrát práh kliniky potřísnili intenzivně zapáchající kyselinou máselnou.

Demonstraci před klinikou mají protipotratáři oficiálně nahlášenou každý den mezi osmou ranní a osmou večerní. Aktivistky či ženy, které chtějí přijít do AboTaku pro radu či zde absolvovat interrupci, nikdy nevědí, zda se nebudou muset prodírat nenávistným uvřeštěným hloučkem, který se nezdráhá jim vuvuzelu přiložit k uchu. Před několika dny prý musela projít obzvláště agresivním protestem ukrajinská uprchlice, která otěhotněla v důsledku znásilnění a nedařilo se jí si pilulky objednat přes internet.

AboTak navíc sídlí v rezidenční oblasti a pravidelná šikana rámusem tak narušuje i životy místních. Sousedé se aktivistkám svěřili, že šestiletou autistickou dívku museli dokonce hospitalizovat poté, co se kvůli hluku začala sebepoškozovat.

Aktivistky proto začaly uvažovat, že kliniku zavřou. „Nejde o to, že se jich bojíme. Ale nechceme, aby sousedé kvůli našemu prostoru trpěli. Když jsme to však řekly jedné z našich sousedek, odpověděla: ‚To nemůžete. Tohle přeci není o vás. Tohle je o nich.‘ A tak jsme se rozhodly dát klinice ještě šanci. A začaly jsme chovat se ofenzivněji. Nahráváme si jejich obličeje na telefon a ukazujeme na internetu, co nám dělají,“ popisuje Wydrzyńská.

Aktivistky se však shodují, že reagovat by mělo především město, vedené Rafałem Trzaskowským, kandidátem na prezidenta z Tuskovy Občanské platformy, který se o post hlavy státu utká v druhém kole prezidentských voleb 1. června s konzervativním kandidátem Karolem Nawrockým.

Z iniciativy levicové senátorky Magdaleny Biajetové začala kliniku dennodenně střežit policie, takže už na ni neprší kyselina. Veřejný pořádek narušující demonstrace však policisté rozpustit odmítají s odkazem na svobodu shromažďování, již prý nelze nikomu upřít z důvodu decibelů. Dle polské ústavy však policie samozřejmě může shromáždění rozpustit, pokud ohrožuje zdraví, majetek či bezpečnost obyvatelstva, čehož se demonstrace, v jejichž důsledku si ubližuje šestiletá dívka, nepochybně dopouští.

Na sesterství!

Nečinnost policie se pak jeví obzvlášť nepatřičná, přihlédneme-li k reakci na pokojnou prvomájovou akci skupiny Plakaciary, jejíž členky v reakci na útoky kyselinou máselnou vylepily nedaleko parlamentu propotratová hesla. Jakmile vkročily na trávník před kovovým plotem, na nějž chtěly hesla vylepit, obklíčilo je asi dvacet policistů vybavených minikamerami.

Policie sice nakonec nechala aktivistky akci dokončit, všechny přítomné však čeká předvolání k policejnímu výslechu, poněvadž se prý dopustily trestného činu. „Kde jste byli, když na kliniku lili kyselinu? Víte, že na celém světě polévají ženy kyselinou, aby je zastrašili? Co máme dělat, abychom se mohly ve svém městě cítit bezpečně?“ opřela se do policistů energicky Julia Kamińska, členka skupiny Plakaciary a známá herečka. „Zůstat doma, jíst pizzu, koukat na Netflix a nedělat problémy,“ odvětil jí policista.

„Přesně tohle byl náš účel. Poukázat, že útoky kyselinou na interrupční kliniku je nezajímají, zatímco kvůli vylepování plakátů na podporu lidských práv jich přijde dvacet,“ pochvaluje si mezitím rázná blondýna Janka, další členka skupiny. Štětce a umělohmotný kyblík s tekutým lepidlem policie aktivistkám zabavila, aby nemohly pokračovat v páchání údajné trestné činnosti.

Kreslířka Carrot B. prezentaci knihy navzdory dvěma hodinám rámusu dokončila, kliniku však ten den opouštíme sklíčené zadním vchodem. Broniarczyková má ve tváři strnulý výraz, v němž se mísí vztek, vyčerpání i smutek. Ptám se, jestli je v pořádku. „Ano a ne. Jak to že nás v tom všichni nechali? Pomohla jsem s interrupcí tolika důležitým ženám v Polsku. Mohla bych dát dohromady opravdu dlouhý seznam,“ odpovídá.

„Potřebuju drink!“ zavelí Zuza, umělkyně a pracovnice AboTaku s dredy svázanými v elegantním drdolu převázaném šátkem v broskvové barvě, načež vykročí nasupeně vpřed. „Jak někdo může tvrdit, že Trzaskowski podporuje interrupce? Vždyť právě jeho nečinnost tohle všechno umožňuje! A když na to upozorníme, tak prý pomáháme fašistům vyhrát! Jako bychom museli oslavovat kohokoliv, kdo není otevřeně fašista!“ pokračuje.

„Přesně tak,“ pokračuje smířlivějším tónem Joanna, brýlatá dobrovolnice a antifašistka, která se v boji za práva na interrupce angažuje od svých patnácti let. „V poslední době mám poprvé za svůj život pocit, že už není co ztratit. Jakoby už fašisté svým způsobem vyhráli.“

A přeci spolu nakonec strávíme až dojemně krásný večer. Hovoříme o aktivismu, o rodinných traumatech, o socializaci do chronických pocitů nedostatečnosti a provinilosti. „Cítím se tak neskutečně privilegovaná, že mám možnost pracovat s tak úžasnými lidmi, jako jste vy!“ opakuje rozněžněle manažerka AboTaku Emilia. A kdykoliv si ten večer připíjíme, extaticky zvoláme: „Na sesterství!“