Někdejší socialistický blok byl v otázce reprodukčních práv progresivnější než Západ, proto bylo právo na interrupci „z důvodů zřetele hodných“ legalizováno v Československu už v roce 1957 — aniž by se jej feministky musely dožadovat v ulicích. Ženy, které chtěly svá těhotenství ukončit, musely své rozhodnutí vysvětlit interrupční komisi. Ta nicméně drtivou většinu žádostí schválila.

S ohledem na všeobecnou shodu, že nechtěná těhotenství je radno ukončit, jak v zájmu ženy, tak v zájmu potenciálního dítěte, pak v roce 1986 Československo přijalo zákon o umělém přerušení těhotenství, který interrupční komise zrušil. Po téměř čtyřicet let tak platí, že české ženy mohou do dvanáctého týdne své těhotenství ukončit, aniž by svou volbu musely před kýmkoliv institucionálně obhajovat.

Interrupce dnes v české společnosti nepředstavují zásadní téma: jsou legální a dostupné, a to zpravidla snadno a rychle. Právo ženy rozhodnout o ukončení svého těhotenství podporují téměř čtyři pětiny obyvatel. Zdánlivě není co řešit.

Alespoň trochu trpět

Když před pěti lety na mém těhotenském testu vyvstaly dvě bleděmodré čárky, v mžiku jsem zamířila ke svému gynekologovi. Nebylo nad čím váhat. Dítě jsem z tisíce důvodů, jež zde není důvod rozpitvávat, nechtěla.

Před svým lékařem jsem se cítila tak malá, že mě ani nenapadlo ohradit se vůči jeho otázkám na můj sexuální život. Se sklopenou bradou jsem na místě zaplatila patnáct set korun za pouhou žádanku. Dodnes nechápu, že jsem od něj odešla teprve vloni — poté, co se mě během fyzického vyšetření ptal, „jak to dělám s miláčkem“.

Své těhotenství jsem odhalila už v pátém týdnu, takže jsem mohla podstoupit farmakologickou interrupci. K farmakologickému vyvolání potratu se používá kombinace léků mifepriston a misoprostol, který v Brazílii osmdesátých let lékárníci a lékárnice — jako tehdy ještě volně prodávané léčivo k potlačení žaludečních vředů — začali doporučovat nechtěně těhotným ženám jako způsob, jak obejít kriminalizaci interrupcí.

U nás Státní úřad pro kontrolu léčiv zaregistroval potratové pilulky v roce 2013 za podmínek, že budou podány lékařem či lékařkou ve zdravotnickém zařízení s lůžkovou péčí. S žádankou jsem se proto vydala do nemocnice, kde jsem zaplatila další čtyři a půl tisíce za interrupci jako takovou a kam jsem si následující pracovní den přišla pro pilulku mifepristonu.

O další dva dny později jsem si do nemocnice přišla pro čtyři misoprostoly, které způsobují stahy dělohy, značné krvácení a bolesti. Po požití pilulek jsem měla několik hodin čekat v nemocnici pro případ, že by nastaly komplikace. Svíjela jsem se v křečích na červených plastikových židlích v čekárně a po nějaké době jsem si s hlavou plnou snů o obyčejném gauči lehla na studené dlaždičky na zemi ve vedlejší chodbě. Zda jsem v pořádku, se mě nezeptal nikdo.

„Snad všechny ženy, se kterými jsem se o jejich potratu bavila, měly v něčem špatnou zkušenost. Buď měl doktor blbý kecy nebo to stálo spoustu peněz nebo musely po požití pilulek sedět v čekárně s těhotnými ženami — jedna moje známá se kvůli tomu raději v extrémních bolestech odplazila na schody mimo čekárnu,“ lamentuje svým zvučným hlasem Irena Hůlová z Amnesty International.

„Proč nemohou mít ženy, které procházejí farmakologickou interrupcí, vyhrazený pokoj, kde si mohou lehnout? Vždyť za to navíc platí! Ilustruje to převažující přístup k potratům: udělala jste něco špatného, takže to nejmenší, co můžete udělat, je alespoň trochu trpět,“ pokračuje Hůlová.

Tělo si o to samo řeklo

Negativní zkušenosti žen s interrupcí v České republice vloni sbíraly aktivistky z iniciativy A.S.A.P. Dobrovolnický kolektiv, který navázal na aktivity organizace Ciocia Czesia, pomáhající podstoupit interrupci nechtěně těhotným Polkám, jako vůbec první provedl výzkum o stavu a dostupnosti interrupcí v České republice.

Výzkum mimo jiné potvrdil, že v zemi, která s oblibou staví na odiv svou domnělou liberálnost, se stává, že zdravotnický personál nechtěně těhotné ženy přesvědčuje ke změně rozhodnutí, či dokonce aktivně staví překážky do cesty jejich interrupci.

„Gynekolog mě přesvědčoval, ať nejdu, že mám věk ideální na to mít dítě, že to tělo si o to samo řeklo,“ svěřila se organizaci jedna z žen. Jiné ženě lékařka pustila ozvěny srdečního plodu, další si vyslechla, že „čeká dvojčátka“ a byla přinucena podívat se na ultrazvuk. Další žena od lékařky odcházela bez žádanky — tu prý dostane až za několik dní, až si to rozmyslí. Jinou ženu zase lékař zbytečně posílal na testy snášenlivosti anestezie.

Česká lékařská obec zároveň pacientky tlačí do užívání hormonální antikoncepce jakožto jediné účinné spásy před početím — a neváhá za její neužívání nechtěně těhotným ženám vyčinit. Třeba Markétě, jedné z žen, která reagovala na můj příspěvek ve Facebookové skupině Everyday Patriarchy Bullshit, anestezioložka na sále „v podstatě vynadala, že si myslela, že kondom je dostatečná ochrana“. S možnými negativními účinky hormonální antikoncepce je již přitom naštěstí obeznámena i laická veřejnost.

Jen polovina nemocnic provádí interrupce cizinkám z EU

V nezáviděníhodné situaci se často ocitají nechtěně těhotné cizinky. Dle zákona z roku 1986 mají právo na interrupci pouze tuzemské občanky a cizinky s trvalým povolením k pobytu. Prováděcí vyhláška nicméně přiznala právo na potrat i cizinkám, jejichž povolení k pobytu vyplývá z mezinárodních dohod.

Jak ombudsman, tak ministerstvo zdravotnictví v minulosti nejednou potvrdili, že právo na potrat se vztahuje na všechny občanky Evropské unie. Česká lékařská komora přesto v roce 2016 vydala stanovisko, v němž provádět interrupci cizinkám z unijních zemích nedoporučuje kvůli možnému postihu lékařů. Jak přitom v reakci upozornil ombudsman, za provedení interrupce trestní stíhání nehrozí. „Porušením zákona je naopak odmítnutí poskytnout péči,“ podotýká právnička Aneta Bernardová.

Členky kolektivu A.S.A.P. v rámci svého výzkumu kontaktovaly osmasedmdesát tuzemských nemocnic s tvrzením, že hledají zařízení, v němž by mohla jejich polská kamarádka podstoupit interrupci. Pouhých sedmačtyřicet procent nemocnic je ubezpečilo, že u nich Polka podstoupit interrupci může, dalších dvanáct procent neposkytlo jednoznačnou odpověď. Zbylých dvaačtyřicet procent nemocnic provést interrupci občance Evropské unie odmítlo.

Ženy ze zemí mimo Unii pak musejí podstupovat interrupci na soukromých klinikách, kde zákrok stojí výrazně víc peněz. A ani to se často neobejde bez obtelefonování několika míst — v již tak stresuplné situaci, v níž může rozdíl několika dní rozhodnout, zda máte na interrupci ještě právo. Lucii, která pomáhala nechtěně těhotné kamarádce z Austrálie s povolením k pobytu v Evropské unii, trvalo tři dny, než našla soukromou kliniku, která s provedením interrupce souhlasila.

Protože se to týká žen

Čtyřicet let starý zákon by si zasloužil novelizaci nejen proto, že zapříčiňuje nerovný přístup k interrupcím pro cizinky. Po dvanáctém týdnu má žena nárok na potrat pouze z důvodů zdravotních, důvodu ohrožení zdraví či života matky a z důvodu genetické vady plodu. Jenže „dostatečnou“ genetickou vadu si každá nemocnice definuje po svém. „Takže musíte obvolávat nemocnice ve stavu, kdy zvažujete interrupci nikoliv kvůli tomu, že dítě nechcete, ale kvůli genetické vadě — což je samo o sobě velká emoční nálož,“ podotýká Hůlová.

Zároveň zákon zapovídá podstupovat interrupci ženám častěji než jednou za šest měsíců. Toto pravidlo, považované lékařskou obcí z medicínského hlediska za nesmyslné, má dvě výjimky — nevztahuje se na ženy nad pětatřicet let nebo s alespoň dvěma dětmi.

To však lékař třiačtyřicetileté Terezy, matky dvou dětí, netušil. Když proto otěhotněla necelý půlrok po předchozí interrupci, poslal ji za psychiatričkou s tím, že na interrupci jí může vypsat žádanku jedině ze zdravotních — třeba právě psychiatrických — důvodů. „Psychiatrička mě nechala skoro dvě hodiny brečet na chodbě a pak mě poslala do háje se slovy: ‚tak jste neměla šukat, když teď to dítě nechcete‘,“ píše Tereza, jejíž manžel si naštěstí následně všiml výjimky ze zákona.

Dle zákona má navíc jednotnou cenu interrupce stanovit vyhláška — která však nikdy nevznikla. I cena tak záleží na jednotlivých nemocnicích. Nejvíce stojí interrupce v Jihomoravském kraji, kde žena ve státních zařízeních zaplatí až osm tisíc korun, zatímco v nejlevnějším Královéhradeckém kraji v průměru i dvakrát méně. Neexistuje přitom ani státní, ani svépomocná organizace, která by interrupci hradila či na ni přispívala ženám v nouzi. Pojišťovny hradí interrupce pouze ze zdravotních důvodů.

Nedostatečná dostupnost farmakologických interrupcí

Co zlepšovat je i v dostupnosti farmakologických interrupcí jakožto nejšetrnější a nejsnadnější metody. Dle Světové zdravotnické organizace je farmakologická interrupce bezpečná do dvanáctého týdne těhotenství. Do dvanáctého týdne těhotenství je možno ji podstoupit ve Finsku, Švédsku nebo Norsku. Portugalsko nebo Anglie a Wales povolují farmakologickou interrupci do desátého týdne, Estonsko, Dánsko, Nizozemsko nebo Německo do devátého.

U nás lze podstoupit farmakologickou interrupci pouze do sedmého týdne těhotenství. Zároveň je nutno první i druhou várku pilulek užít po dohledem lékaře v nemocnici, přestože dle Světové zdravotnické organizace je ve většině případů bezpečné projít si farmakologickou interrupcí v pohodlí domova.

Přesně tak podstupují interrupci ženy v těch zemích, kde je kriminalizována — potratové pilulky si objednávají domů skrze svépomocné aktivistické sítě. V některých zemích je pak přítomnost zdravotnického personálu vyžadována pouze při podání první pilulky. Ve Velké Británii představují potratové pilulky od koronavirové pandemie součást telemedicíny a lze si je objednat domů. O totéž dnes usilují aktivistky v Polsku.

Farmakologické interrupce u nás stojí stejně, ne-li víc než chirurgický zákrok — přestože nevyžadují narkózu ani přítomnost zdravotnického týmu. Zároveň je neproplácejí pojišťovny. „Pojišťovny u nás mají nastavené úhrady pouze za chirurgickou interrupci. Ženy, které podstupují interrupci ze zdravotních důvodů tak nemají na výběr — respektive, je to pro ně otázka pěti tisíc korun, což může být pro někoho limitující,“ upozorňuje Ondřej Šimetka, senátor (nestraník za ODS a TOP 09) a předseda Gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice Ostrava.

Skutečnost, že farmakologickou interrupci lze podstoupit pouze v zařízeních s lůžkovou péčí pak vede k tomu, že ji jakožto metodu ambulantní gynekologové a gynekoložky mnohdy nedoporučují — nemohou ji sami provádět, a tím pádem z ní nic nemají. Chirurgická metoda tak u nás převažuje.

Politici jako obvykle konzervativnější než společnost

„A mimochodem, v zákoně o interrupcích se píše, že antikoncepce má být zadarmo — což se později zrušilo vyhláškou. Opět to ale ilustruje, že na konci osmdesátých let jsme měli politickou garnituru, která jasně říkala, že o svém těle mohou nejlépe rozhodovat ženy. A za pětatřicet let jsme se dostali do situace, kdy se o interrupcích poslankyně bojí mluvit a děsí je možnost, že by se zákon o interrupcích otevřel — aby to nakonec nedopadlo ještě hůř,“ pokračuje Hůlová.

Jakkoliv totiž drtivá většina české veřejnosti právo na potrat podporuje, protipotratové organizace představují zdatné lobbisty, kteří s poslanci bohulibě hovoří o socioekonomické situaci rodin a ochraně žen.

Zástupci Aliance pro rodinu z pozice asistentů radí poslancům Václavu Královi či náměstkovi ministra spravedlnosti Antonínu Stanislavovi (oba ODS). Aliance pro rodinu se na ministerstvu práce a sociálních věcí, vedeném lidoveckým ministrem Jurečkou, podílela na koncepci rodinné politiky.

Před třemi lety senátor Václav Láska (nestraník za SEN 21 a Piráty) přišel s návrhem ze zákona odstranit sporný paragraf, který odpírá právo na potrat cizinkám. O rok později jej však tváří v tvář konzervativnímu složení nové Sněmovny spolu s dalšími předkladateli raději stáhl. „Panuje shoda, že je lepší teď zákon neotevírat a nechat ho, jak je — koneckonců funguje. Možnými dopady Istanbulské smlouvy strašili i lidé, u nichž bychom to nečekali,“ potvrzuje jeden z předkladatelů novely Šimetka.

„Bez nadsázky: protipotratové organizace jsou vůbec nejaktivnějšími lobbisty v Poslanecké sněmovně. Fungují tam na denní bázi a nemohou se dočkat, až se ten zákon otevře. Jsou schopní tam skrze pozměňovací návrhy protlačit zdánlivě drobné změny, které v důsledku právo na potrat omezí. Před otevíráním zákona proto za současné situace varujeme: je to opravdu nebezpečné,“ souhlasí právnička Bernardová, která se v Poslanecké sněmovně věnuje zdravotnickému právu.

Hradba ticha

Rok po své interrupci jsem se vydala do Polska pokrývat jako reportérka propotratové demonstrace. Ty zaplavily polské ulice poté, co vláda skrze zpolitizovaný Ústavní soud zakázala potraty z důvodu poškození plodu.

Narodila jsem se pár kilometrů od polských hranic. Nejednou mě tak v autobuse do Varšavy napadlo, že kdybych se bývala narodila o pár kilometrů severněji, musela bych svou interrupci podstupovat pokoutně — tak jako Polky, s nimiž jsem o pár dní později dělala rozhovory kvůli reportáži o interrupcích.

„Nemusíš o svém potratu mluvit. Vidím, že ti to není příjemné,“ vybídla mě se starostí v očích jedna z nich, zatímco jsme nad kelímkem svařeného vína s višňovou příchutí přešlapovaly po tajících sněhových vločkách.

Brala jsem to tak, že když se se svými respondentkami podělím o vlastní zkušenost, prohloubí to naši vzájemnou důvěru a pochopení. Ale ke svému úžasu jsem zjistila, že je pro mě hovořit o svém potratu těžší než pro ženy, které musely potratové pilulky shánět přes svépomocné aktivistické sítě.

Racionálně jsem celou dobu věděla, že jsem se rozhodla správně a že jsem neprovedla nic špatného. Před většinou lidí mi nedělalo problém zkušenost s potratem doznat. Činila jsem tak nicméně s balvanem nepřiznaného studu za své domnělé selhání v krku. Věděla jsem o pár známých, které interrupci podstoupily, ale neřekly jsme si k naší zkušenosti víc než „nikdy jsem toho nelitovala“.

Zato v Polsku se tehdy konečně zřítila hradba ticha, která interrupce obestírala. Své zkušenosti popisovaly v magazínech celebrity, demonstrace provázely potratové coming outy, veřejný prostor zaplavovaly telefonní čísla na svépomocné organizace nebo nálepky s informacemi o tom, jak farmakologická interrupce vlastně funguje.

Veřejnou debatu o interrupcích provázela až dojemná empatie a vzájemnost, kterou odrážely protestní slogany jako „Nikdy nepůjdeš sama“ nebo „Když mé sestry nechrání stát, ochráním své sestry já“.

Nedělo se tak proto, že by potrat představoval blyštivý šperk, na nějž se cítíme hrdé, jak jistě budou někteří ultrakonzervativci lkát v diskusi pod tímto textem. Dělo se tak proto, že interrupce představuje běžnou zkušenost významné části žen, o níž se do té doby mlčelo, protože ji lidé nenávidějící ženy rámují jako hřích.

Aby se žádná z nás necítila sama a provinilá

Zato u nás vypracovaly první výzkum o interrupcích aktivistky, které nyní plánují založit web s informacemi o tom, jak potrat probíhá a co dělat, pokud jste nechtěně těhotná. Jedinou pomocnou telefonní linku pro nechtěně těhotné ženy u nás dnes spravuje Hnutí pro život, jehož cílem je ženy od potratu odradit.

„Pokud je interrupce tajemstvím, je snadnější ji obalit mýty, jakým je třeba ten o postabortivním syndromu,“ upozorňuje Eva Ptašková z kolektivu A.S.A.P. Navzdory ultrakonzervativním povídačkám o traumatizující povaze interrupce většina žen po potratu cítí úlevu — leč často okořeněnou špetkou provinilosti za ni.

„Některé ženy se po potratu mohou cítit smutně — ale bojí se to přiznat, aby na ně neukázalo protipotratové hnutí. Není to tak, že interrupce je dobrá, nebo špatná. Je to zkrátka normální zkušenost, o níž si člověk potřebuje popovídat,“ doplňuje Ptašková.

Jak mi koneckonců v reakci na můj Facebookový post napsala Pavlína: „Když to svým blízkým nesdělíte, trčí to vevnitř vás jako trn. Když jim to sdělíte, dočkáte se slz rodičů, jak mohli být prarodiči, odsouzení od křesťanských kamarádů… Nikdo vám neposkytne prostor pro diskuzi o pocitech, pokud to neproberete na terapii. Jakoby žena, která podstoupila tento zákrok, neměla právo cítit ohledně svého potratu jiné emoce než stud a vinu, jakoby měla svou zkušenost schovávat.“

Volání po nápravě zákonných nedostatků se za současného složení Parlamentu jeví bláhové, ba dokonce riskantní. To nám nicméně nebrání inspirovat se sesterskou sounáležitostí, která zaplavila Polsko, a pracovat na tom, aby se u nás nechtěně těhotné ženy a ženy po interrupci necítily samy a provinile.

Text vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.