„Potrat z důvodu znásilnění“ — fráze, která znamená příliš málo

Viktorie Varvařovská

Oddechli jste si, že alespoň znásilněné ženy budou moci v Polsku nadále podstoupit potrat? Chyba. V zemích, jako je i Česká republika, kde se znásilnění prakticky nenahlašuje, to v podstatě nic neznamená.

Jen velmi malá část žen má možnost prokázat, že byla znásilněna, že v důsledku toho otěhotněla, a tedy že má nárok na bezpečný potrat.Foto Twitter Anonymous

Zákaz potratů v případě poškození plodu, s nímž nyní přišel polský ústavní soud, je v tamějších oficiálních statistikách důvodem až pro 98 procent legálně provedených interrupcí. Zbývající dvě procenta jsou potraty z důvodu znásilnění, incestu a ohrožení života ženy — ty by podle výkladu soudu měly zůstat povolené.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Pomineme-li skutečnost, že byla další skupině žen odepřena možnost bezpečně ukončit své těhotenství, mohli bychom si oddechnout — alespoň lze jít na potrat v případě znásilnění. Má ale tato výjimka ve skutečnosti vůbec nějaký význam?

Pro představu o tom, jak státní orgány přistupují k obětem znásilnění, nemusíme chodit daleko. Z dostupných statistik a následných výzkumů vyplývá, že v České republice je nahlášeno zhruba osm procent znásilnění. Proč? Namísto citlivého jednání, podpory a odborné pomoci se oběti sexuálního násilí setkávají s nedůvěrou, bagatelizováním a snahou odradit je od nahlášení.

Policie ČR má na svém webu uvedeno, že nejčastěji dochází ke znásilnění v partnerských vztazích a následně popisuje, jak má dotyčná nejlépe zachovat důkazy pro policejní vyšetřování. Zapomíná však zohlednit velmi důležitou věc: ne vždy znásilnění doprovází fyzický souboj, který by za sebou nechal usvědčující důkazy. Mnohem častěji mu předchází manipulace, výhrůžky a další formy nátlaku, nebo proběhne v bezvědomí oběti.

Tuto skutečnost si však řada lidí kvůli nedostatečné informovanosti neuvědomuje, nepovažuje svou zkušenost za znásilnění a nenapadne je vyhledat pomoc policie. Zvlášť pokud je násilníkem někdo blízký. Pouze ve 12 procentech případů byl pachatelem cizí člověk, zbylých 88 procent obětí svého násilníka znala: byl to jejich partner, kamarád, kolega, nebo člen rodiny.

I kdyby se oběť rozhodla takové znásilnění nahlásit, jak ho prokáže? Jak pak bude čelit odsouzení ze strany zbytku rodiny? A jak vysvětlí rodičům, že ji děda opravdu znásilnil? Vždyť nahlašovány nejsou ani případy „učebnicového“ znásilnění, kdy je útočníkem cizí muž, proběhl v něm fyzický souboj a oběť má na sobě modřiny a zbytky spermatu.

Kvůli tabuizaci sexuálního násilí, špatné informovanosti o znásilnění a nebezpečným mýtům o „čistotě“ a cudnosti dívek se 92 procent žen rozhodne podobnou zkušenost nenahlásit. V případě obětí-mužů je pak rozhodující neúnosný pocit studu, který přikrmuje toxická maskulinita (muži jsou označováni za slabochy, gaye apod.).

Policie tomu příliš nepomáhá, když oběti sexuálního násilí neinformuje o jejich právech, několikrát je nutí celou zkušenost prožívat znovu skrze (zbytečně) opakované výslechy, bagatelizuje jejich prožitek atd. Realitou zůstává, že řada obětí své znásilnění nenahlásí bezprostředně poté, co se stalo, a většina obětí jej nenahlásí vůbec.

Jen velmi malá část žen má možnost prokázat, že byla znásilněna, že v důsledku toho otěhotněla, a tedy že má nárok na bezpečný potrat. Pak už zbývá jen najít v Polsku nemocnici, která jí ho bez námitek umožní.

Nesnažím se odvést pozornost od uvedených 98 procent žen, které potřebují ukončit své těhotenství kvůli vadě plodu. Chci poukázat na pozadí prázdných frází jako „právo na potrat v případě znásilnění“. Takové fráze totiž reálně téměř nic neznamenají.

Každé omezování potratů vede ke zvýšení požadavků na to, aby žena prokázala, že má na ukončení těhotenství skutečně nárok. Nový protipotratový zákon v Polsku tak víceméně zakáže veškerý přístup k bezpečné interrupci, neboť prokázat, že na ni máte nárok, se stalo téměř nemožným.

Zpřísnění podmínek tak představuje obrovský krok zpět, je ale jen kapkou v moři konzervativních hodnot katolických zemí Visegrádu. Přestože ženy v Čechách se mohou konejšit ateismem naší země, trvale odmítavý postoj vlády vůči Istanbulské úmluvě už tolik naděje nevzbuzuje.

Současná situace opět ukázala na naléhavou potřebu Polska, ale i Slovenska a České republiky, ratifikovat Istanbulskou úmluvu, zavést kvalitní sexuální výchovu a přesněji definovat pojem znásilnění.

Možnost rozhodovat o svém vlastním těle bez zbytečných otázek má být právem všech, včetně žen, které se své brutální znásilnění neodvážily nahlásit, i včetně těch, které byly znásilněny ve vlastní posteli — bez křiku, bez modřin a bez nároku na pomoc.

Diskuse