Dezinformační kampaň, již vede spolek Tradiční rodina, vítězí. Vláda v posledním červencovém týdnu opět odmítla projednat Úmluvu Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí, takzvanou Istanbulskou úmluvu. Dokument, který řeší otázku sexuálního násilí obecně jako problém diskriminace a genderové nerovnosti. Do současnosti již úmluvu ratifikovalo třicet čtyři ze sedmačtyřiceti členských států.

Vyškrtnutím tohoto bodu z programu dala česká vláda najevo, že domácí a genderově podmíněné násilí nadále není její prioritou a že jí na řešení daného problému nezáleží. Je to postoj přinejmenším zarážející, ne-li až nedemokratický, který může ohrozit životy mnohých českých občanek a občanů. Podle nedávných výzkumů se totiž stav domácího násilí v poslední době v České republice podstatně zhoršil, přičemž ani předtím nebyl zdaleka přijatelný.

Co tedy brání českým politikům podepsat tento důležitý dokument? Čí zájmy jsou tím hájeny?

Hysterické mýty

Mnozí odpůrci Istanbulské úmluvy se opírají o takřka středověké vidění světa. Po vzoru konzervativního Polska či Maďarska tvrdí, že zmíněný dokument je import z ciziny propagující nebezpečnou genderovou ideologii. Podle těchto konzervativních kazatelů jde o jakousi novou totalitu, která představuje útok na tradiční rodinu, jak ji stvořil Bůh, tedy svazek mezi mužem a ženou. Tvrdí dokonce, že podepsání úmluvy by znamenalo legalizaci homosexualismu (kdo ví, co to je?), zavedení třetího pohlaví (to už tu stejně dávno je), a tím pádem celkový rozklad české společnosti. 

Ačkoli se tyto obavy mohou zdát úsměvné, uvedené argumenty jsou s naprostou vážností zastávány v Parlamentu stranami jako je SPD, ODS či KDU-ČSL. Jejich představitelé tak brojí proti závazku České republiky uznat domácí násilí a násilí na ženách za společenský problém, a to přesto, že situace u nás je podle mnohých odbornic a odborníků kritická.

Pandemie násilí?

V nedávném kvalitativním výzkumu, který vznikl ve spolupráci Fakulty humanitních studií, Sociologického ústavu Akademie věd a neziskových organizací ROSA, Acorus a ProFem, vyšlo najevo, že v době koronaviru se poptávka po službách, které nabízejí pomoc obětem domácího násilí, výrazně zvýšila. Podle autorek studie začaly české ženy od dubna tohoto roku situace psychického teroru, kontroly, manipulace a fyzického a sexuálního nátlaku ze stran svých partnerů, obvykle mužů, zažívat častěji. 

Ekonomické obavy, strach o zdraví a život spojený s nejistotou z budoucnosti, které s sebou přinesla pandemie, se masivně odrazily v psychickém stavu mnoha jedinců a z mnoha českých domácností učinily doslova časované bomby. Omezení společenského kontaktu a pohybu navíc vytvořilo téměř dokonalé podmínky pro to, aby násilníci svou oběť daleko lépe kontrolovali, zneužívali anebo s ní manipulovali.

Opětovné násilí a psychický teror se v době krize nevyhýbají ani ostatním členům rodiny včetně dětí či zdravotnickému personálu, jak na konkrétním příkladu ukazuje ředitelka centra ROSA, Branislava Marvanová Vargová: „Dědeček ohrožoval celou rodinu, všichni se ho báli […] Dospělé dceři se podařilo přivolat Policii ČR […] Muž byl agresivní i vůči ošetřující lékařce, která ho nechtěla ošetřit, pokud mu nebudou nasazena pouta.“ A přestože tento „dědeček“ strávil část noci na policejní služebně, byl nakonec v podnapilém stavu propuštěn s tím, ať se vrátí domů, že pro něj není místo na záchytce. 

Nastalá nouzová situace podle autorek výzkumu dobře ukazuje to, že český stát má v nabízené pomoci obětem domácího násilí velké mezery a s problémem nehodlá příliš dělat. Jak je to možné?

Co je doma, to se ne-počítá!

Jak už vyplývá ze samotného názvu, domácí násilí se z podstaty týká dění v intimních a soukromých vztazích. Tím, že se odehrává takzvaně za zavřenými dveřmi, je ze strany státu a jeho výkonných institucí jako je policie, soudy či orgány sociálně-právní ochrany dětí často znevažováno a bagatelizováno. Řešení tohoto problému proto řada aktérů vnímá spíš jako otázku individuální morálky, a zodpovědnost tak přenáší na ty jedince, jichž se domácí násilí přímo týká. 

Tím se však nejen zcela zastírají vnější a systémové faktory jako je například nereflektovaný sexismus, toxická maskulinita a misogynie spolu s kulturou znásilnění (takzvanou rape culture), ale umožňuje se především to, že mnoho českých žen (cis i trans), dětí a mužů zažívá násilí každodenně jako něco normálního. A v době krize ještě intenzivněji.

Datům navzdory

V běžném, nekrizovém, stavu je v České republice každoročně nahlášeno zhruba 600 znásilnění, tedy přibližně dvě za den. Podobně časté jsou policejní výjezdy k případům týrání osob, které žijí ve společné domácnosti. Přibližně 2500 případů domácího násilí je ročně registrováno orgány sociálně-právní ochrany dětí a třináct set osob je za stejnou dobu z důvodu páchání domácího násilí vykázáno z domácnosti. Podle dalších dostupných dat „zažívá násilí ze strany partnera v České republice téměř každá třetí žena.“

Musíme přitom vzít v úvahu, že většina trestných činů nikdy nahlášena není a statistiky proto nepředstavují kompletní obraz toho, jak vážná situace opravdu je. Například co se týče znásilnění, známe podle agentury Focus pouze 5-10 % skutečných případů. A to přesto, že s ním v České republice má zkušenost každá jedenáctá osoba. Dvě třetiny těchto činů přitom probíhají doma. Ročně se u nás také odehraje zhruba sedmdesát až osmdesát vražd motivovaných osobními vztahy. Připomeňme si jen nedávnou vraždu, femicidu, která se odehrála v Bohumíně. Zhrzený manžel se chtěl pomstít své bývalé ženě. Požár, který založil, pak zabil dalších jedenáct lidí.

Zdravé vztahy = zdravý stát

Tato snadno dostupná čísla jsou alarmující. Pokud česká vláda s touto situací nic neudělá, je možné, že poneseme následky nejen koronavirové krize, ale i epidemie domácího násilí. Řešení problému znamená postavit se k Istanbulské úmluvě jako ke společenské a politické prioritě a poskytnout dostatečné zdroje příslušným orgánům a institucím, které obětem násilí pomáhají.

Minimalizace domácího násilí ale znamená především investici do prevence sexuálního a genderově podmíněného násilí a do vzdělávacích programů zaměřených na navýšení kompetence budovat zdravé a pevné vztahy, do kterých manipulace, urážky a ani sexuální a fyzické násilí nepatří. Klíčovou roli v tomto ohledu mají školy a nevládní organizace, které státu pomáhají v jeho ústavně-právní roli vytvářet zdravou společnost, v níž žádné formy genderové a sexuální diskriminace nejsou tolerovány.