Vláda měla v pondělí schvalovat návrh na ratifikaci Úmluvy proti násilí na ženách, takzvanou Istanbulskou úmluvu. V případě schválení by o jejím přijetí už konečně mohl rozhodovat parlament. Vláda mu však nedala šanci se vyjádřit. Během svého jednání totiž úmluvu z programu stáhla.

Souhlas s Istanbulskou úmluvou podepsala již v roce 2016 vláda Bohuslava Sobotky. Od té doby ovšem vládní představitelé přichází s novými a novými výmluvami, a tak je už čtyři roky situace na mrtvém bodě. Vláda nejdříve tvrdila, že musí dát do souladu s úmluvou českou právní úpravu. To se stalo v roce 2019, kdy vstoupila v účinnost změna trestního zákoníku. Od té doby ratifikaci již nic nebránilo. 

Situace se jevila nadějně zejména po nástupu zmocněnkyně vlády pro lidská práva Heleny Válkové v květnu 2019. Ta si dala za cíl přesvědčit českou společnost o přínosu úmluvy, a to se jí také podařilo. Dle průzkumu CVVM narostl v průběhu jednoho roku  souhlasný postoj veřejnosti s úmluvou o šest procent na celkových čtyřiadvacet procent dotázaných. Nesouhlas části konzervativní společnosti zůstal při třinácti procentech. Úmluvu tak podporuje více lidí, než se staví proti ní. 

K souhlasu vlády je potřeba, aby se k návrhu na ratifikaci vyjádřila všechna ministerstva. Ministerstvo spravedlnosti, které je gestorem této úmluvy, ji předložilo ke komentářům ostatním resortům letos v únoru. Přestože s návrhem vyjádřily původně některá ministerstva nesouhlas (například ministerstvo vnitra), nakonec jej všechna odsouhlasila. Na tehdejší jednání vlády tak návrh šel takzvaně „bez rozporů“.

Vláda však úmluvu na program svého jednání nezařadila ani po vypořádání připomínek. Tento stav trval až chvíle, kdy začal být připravován program na jednání vlády 27. července, kam bylo projednání úmluvy navrženo. Po pár dnech byla však z programu vyřazena. Vzhledem k tomu, že žádná ministerstva neměla s návrhem problém, nedávalo chování vlády smysl. Na to ovšem zareagovala Rada vlády pro rovnost žen a mužů, která vládě slouží jako poradní orgán mimo jiné právě v otázkách násilí na ženách a domácího násilí.

Na doporučení rady, která zasedala 24. července, se tak návrh na ratifikaci Istanbulské úmluvy opět vrátil na pondělní program jednání vlády. 

O období prázdnin se sice rádo říká, že je to okurková sezóna, přijde-li ovšem na práva žen, je vše jinak. Okamžitě po zařazení úmluvy na program jednání rady se rozpoutala vlna emailů směřujících ke všem ministrům a ministryním, orodující za stažení úmluvy a její odmítnutí. Tyto emaily čítají desítky tisíc. Výsledek známe: vláda Istanbulskou úmluvu ze svého programu opět stáhla. Možná se vrátí na program po vládních prázdninách, možná už nikdy.  

Absurdní přitom je, že současnou vládu tvoří právě ty strany, které se k ratifikaci upsaly již před několika lety. Jiné, než populistické důvody pro další odklad ratifikace nenajdeme. Právě z takovýchto nízkých pohnutek se nyní Česká republika začíná řadit po bok zemí, jako je Polsko, které nyní oznámilo plány od ratifikované Úmluvy proti násilí na ženách odstoupit, Slovensko, které svůj podpis chce odvolat, až po Maďarsko, který ji již odmítlo. 

Z Visegrádské čtyřky jsou na tom české ženy nejlépe: alespoň jim nikdo nebere možnost rozhodovat o vlastním těle. Konzervativní tendence v Polsku, proti nimž nyní opět protestovaly tisíce žen, ale nyní také na Slovensku, u nás zdaleka prozatím nemají takový dosah. To však nemusí trvat věčně. Vláda nám nyní ukázala, že zbabělé nadbíhání podobným snahám jí není cizí. 

Měly bychom se začít obávat. Je-li pro naši vládu takový problém ratifikovat úmluvu, jejíž plnění je zcela v její moci, jak můžeme očekávat, že pro oběti násilí udělá cokoli dalšího? Zajistí snad dostatek azylových domů? Přispěje na linky pomoci? Zajistí bezpečí v průběhu trestního řízení? Stěží.