K iniciativě Rady Evropy ohledně domácího násilí již byla v Deníku Referendum řeč. Aktuální dopis některých křesťanských církví odmítající takzvanou Istanbulskou úmluvu si však zaslouží samostatnou pozornost.

Kdybychom si položili otázku, proč právě evropské země zviditelnily tento dávný a dlouho skrývaný problém, mohlo by nás napadnout, že je tomu tak, protože ve velké většině z nich křesťanství formovalo myšlení a cítění lidí. Mohli bychom si vzpomenout na humanismus vyslovený jako program na počátku renesance.

Mohlo by nás napadnout, že různá náboženství vyzývají k respektu vůči člověku, k nenásilí, k soucítění a laskavému přátelství k lidem, ba dokonce ke všem cítícím tvorům, avšak právě křesťanské země se vzdaly mučení jako metody výslechu a způsobu trestání. Právě pod vlivem Ježíšových slov a činů, tak jak je máme v evangeliích, zavádějí tyto státy postupně opatření usnadňující život postiženým a praktikují už více let, i když stále v nedostatečné míře, ochranu práv pracovníků jako slabšího partnera zaměstnavatelů v ekonomických vztazích.

K určité humánní sociální citlivosti patří i ochrana před násilím, které se děje za zavřenými dveřmi domácností na těch, kdo v rodinných sporech tahají za kratší konec provazu, především na dětech, a pak obvykle na ženách.

Protože jsou však role partnerů dány složitými, často jedinečnými povahami a zkušenostmi a protože role, co se týká například prosazování vlastních představ a rozhodování o společných otázkách, se utvářejí různě, mohou někdy být obětmi násilí i manželé, respektive muži v různém typu životního partnerství.

↗

Úmluva chrání ty, kdo v rodinných sporech tahají za kratší konec provazu, především děti, a pak ženy. Foto David Špidlen, Archiv DR

Na tyto okolnosti reaguje úmluva všech 46 členských států Rady Evropy. Díky tomuto mezistátnímu uskupení (které si, jak se zdá, autoři dopisu pletou s Evropskou unií) existuje aspoň jakási ochrana občanských svobod a lidských práv. Kterýkoli občan členské země tohoto uskupení, pokud vyčerpal domácí možnosti domoct se svých práv, se může obrátit na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Čekali bychom, že křesťané a jejich náboženské společnosti tuto iniciativu s nadšením podpoří. Očekávali bychom to tím spíše, že se právě ve jménu křesťanských hodnot kritizuje možnost, již islámským mužům dává náboženské právo bitím trestat manželky nebo vynucovat jejich poslušnost.

Mrzelo by nás asi mnohé, kdyby církve zůstaly pasivní. Asi bychom jim vyčetli, že se příliš soustřeďují na nadzemské a nadčasové aspekty života a že zapomínají na aplikaci evangelia v praktickém životě. Ani skeptiky mezi námi by nás však nebylo napadlo, že se společným dopisem připojí k petici fašistické Aliance národních sil a že uspořádají akci s cílem přimět poslance úmluvu neschválit.

Evangelní základ humanismu

Dopis církví římskokatolické, řeckokatolické, adventistické, metodistické, bratrské, jedné z tří luterských církví a letničního uskupení, které si přivlastnilo tradiční název Jednoty bratrské, samozřejmě násilí výslovně nepodporuje. Připomíná hlavně jeho kriminalizaci v českém právním řádu, zatímco v Istanbulské úmluvě jde především o prevenci, výchovu a pomoc obětem, ale i pachatelům při možné nápravě. Výslovná výzva poslancům neratifikovat úmluvu prakticky znamená jediné: násilí v domácnostech v našem prostředí se popírá, nebo aspoň bagatelizuje, a tím se vlastně obhajuje.

Staví-li se církve takto proti ochraně především žen a dětí, musíme vztahu humánního jednání a křesťanství znovu věnovat pozornost. I když budeme stále ochotni potvrdit evangelní základ rostoucí lidskosti západní civilizace, dojde nám, že nebude nahodilou okolností, že katolický vzdělanec Giovanni Pico della Mirandola (1463—1494), zřejmě první, kdo výslovně formuloval tezi o důstojnosti člověka, napsal tento text jako pokus o obhajobu před římským církevním tribunálem a byl brzy po jeho napsání neznámými pachateli zavražděn.

Často se uvádí, jak téma lidských práv kvetlo v reformovaném, kalvinistickém křesťanství, ale při podrobnější úvaze nám dojde, že tvůrcové humánnější verze tohoto vyznání se prosadili až poté, co několik jejich reprezentantů skončilo na popravišti nebo ve vězeních.

Svými reprezentanty podepsané křesťanské církve navazují na své ostudné chování v minulosti, na to, jak činy odmítaly toho, koho prohlašují za svého zakladatele a svou hlavu. Museli bychom znovu zvážit tragický rozchod humanismu a křesťanství. Naštěstí však dobré jméno křesťanství zachraňují církve, které se nepřipojily. A jasné slovo zaznělo od překladatele Bible a spoluzakladatele otevřeného křesťanského společenství Ta cesta Alexandra Fleka. Použil pro dopis církví novotvar minela znamenající, že se tyto církve minuly se svým posláním. Napsal, že je to tragická minela.

Na sociální síti publikoval v diskusi toto hodnocení: "Mohl by někdo z odpůrců úmluvy sdělit, které články konkrétně mu vadí a proč? Za mě je to dokument, který by církve měly prosazovat jako vůbec první. Už dlouho jsem nečetl veřejný dokument, který by tak jednoznačně odrážel evangelijní etiku, jako tato úmluva. Jednou se za boj proti ní budou křesťané stydět, jako se teď stydíme za boj proti heliocentrismu, za křesťanskou obhajobu otrokářství nebo za svěcení kanónů... "

Díky za zdrženlivost českobratrským evangelíkům, překvapivě i pravoslavným, též baptistům a dalším, že se poučili z dějin a začetli se do Nového zákona. Díky Sašovi Flekovi za rozumná slova.