K iniciativě Rady Evropy ohledně domácího násilí již byla v Deníku Referendum řeč. Aktuální dopis některých křesťanských církví odmítající takzvanou Istanbulskou úmluvu si však zaslouží samostatnou pozornost.

Kdybychom si položili otázku, proč právě evropské země zviditelnily tento dávný a dlouho skrývaný problém, mohlo by nás napadnout, že je tomu tak, protože ve velké většině z nich křesťanství formovalo myšlení a cítění lidí. Mohli bychom si vzpomenout na humanismus vyslovený jako program na počátku renesance.

Mohlo by nás napadnout, že různá náboženství vyzývají k respektu vůči člověku, k nenásilí, k soucítění a laskavému přátelství k lidem, ba dokonce ke všem cítícím tvorům, avšak právě křesťanské země se vzdaly mučení jako metody výslechu a způsobu trestání. Právě pod vlivem Ježíšových slov a činů, tak jak je máme v evangeliích, zavádějí tyto státy postupně opatření usnadňující život postiženým a praktikují už více let, i když stále v nedostatečné míře, ochranu práv pracovníků jako slabšího partnera zaměstnavatelů v ekonomických vztazích.

K určité humánní sociální citlivosti patří i ochrana před násilím, které se děje za zavřenými dveřmi domácností na těch, kdo v rodinných sporech tahají za kratší konec provazu, především na dětech, a pak obvykle na ženách.