Dvouleté děti jako rukojmí konzervativců

Petr Bittner

Odpůrcům novely školského zákona nejde o svobodu, kterou se zaštiťují, ale o vlastní verzi sociálního inženýrství, které chtějí vnucovat společnosti. Jsou to zástupci ODS a TOP 09, kdo dnes rodinám přikazují, jak mají žít.

Úterní veřejné slyšení v Senátu vysvětlilo všem českým ženám, že chce-li některá náhodou dát dítě do školky už ve dvou letech, měla by se nad sebou zamyslet, protože je přinejmenším krkavčí matka a přinejhorším svého potomka nenávratně poškodí.

Tažení proti novele školského zákona, která mimo jiné zavádí povinnost školek přijímat dvouleté děti, vede ve Sněmovně Václav Klaus mladší. V Senátu nyní našel oporu ve svém kolegovi z Demokratického bloku, Jiřím Růžičkovi z TOP 09. Ten na tiskové konferenci uvedl, že argument zastánců zákona prosazeného Kateřinou Valachovou je ryze ekonomický — žena může dříve vydělávat —, a tedy že opatření upozaďuje zájmy dítěte. Je tomu přitom právě naopak.

Růžička a další si berou děti jako své rukojmí, neboť ve skutečnosti sami nemají jiný argument, než ekonomické hledisko. Vysoké počty dětí ve školce, nedostatek peněz pro učitelky, nízká kapacita, to jsou jen mnohokrát zopakované fráze, které dobře známe třeba z debaty o inkluzi.

Podobné námitky jsou mnohdy oprávněné, proto je úkolem ministerských úředníků se s nimi do roku 2020, než vejde novela v účinnost, vypořádat. Nic takového ovšem odpůrci nepožadují. Jediné, o co jim totiž jde, je, aby žena byla doma s dítětem. Tečka. Zbývající část jejich argumentů je jenom pseudovědecká blamáž a dost nevkusná hra na city.

Existuje řada vědeckých výzkumů, které se skutečně zabývají vlivem předškolních zařízení na vývoj dítěte. Jasná většina z nich nenašla vůbec žádné negativní dopady na dítě. Z šetření UNICEF k „blahu a zdárnému vývoji dětí“ naopak vycházejí nejlépe děti ze zemí jako Dánsko, Norsko, Švédsko, Belgie nebo Nizozemí, kde nadpoloviční většina mladších tří let navštěvuje alespoň chvíli předškolní zařízení.

Se zahraničními zkušenostmi si však samozvaní odborníci v Senátu příliš hlavu nelámali. Jak uvedl jeden z hlavních řečníků: „Země, kde se dějí tyto sociální experimenty, zaznamenávají nárůst nacionalismu a rasismu.“ Podle takové logiky by Česká republika, která je na chvostu v počtu podílu dětí do tří let ve školkách, měla vévodit statistikám v tolerantnosti svých občanů. Namísto toho jsme dlouhodobě jednou z nejrasističtějších zemí Evropy.

Bez jediného důkazu či studie se tak na veřejném slyšení dokola opakovalo, že „dvouleté dítě patří k mámě“. Jesle a dětské skupiny prý vedou u dětí k deprivaci, která dokonce vede k „sebepoškozování“.

Ano, proto jsou média plná otřesných záběrů sebepoškozujících se Dánů, Finek a Norů v totálně rozvrácených a zubožených společenstvích, z nichž nadpoloviční většina navštěvovala nějaké zařízení před dosažením třetího roku života, a teď marně hledají smysl svých nedomazlených životů.

Naproti tomu Češi, Slovenky nebo Rumuni jsou jako poslední Evropané na výsluní společenské stability, násilí se u nás prakticky nevyskytuje, alkoholu i dalších drog se štítíme a se sebevraždou jsme se v regionu naposledy setkali v dizertaci Tomáše Garrigua Masaryka.

Uštvané učitelky, samozvaný odborník a konzervativní senátor. Repro ČT

Pseudoodborníci svým blábolením o „mámině náruči“ pomáhají vytvářet dojem, že dítě v péči otce nebo dalších příbuzných nějak mentálně, psychicky nebo dokonce biologicky strádá. Pokud bychom se tedy jako většina vyspělého světa pokoušeli zlepšit žalostnou statistiku, že ze všech lidí, kteří u nás pobírají rodičovský příspěvek, jsou jen dvě procenta mužů, máme smůlu.

Parta nešťastníků kolem senátora Růžičky tatínkům vzkazuje, ať se na to vybodnou a nechají to celé na ženě, jak to skvěle funguje třeba v Rusku nebo v Mongolsku. Slovy Romana Ropse Tůmy byl senátor Jiří Růžička tak prozápadní, až vpadnul Sibiři do zad.

Pravicové sociální inženýrství

Za novináři jde část viny, protože zpravidla nejsou schopni konfrontovat takovou neadekvátně sebejistou skvadru s tím, jak věci fungují ve vyspělém světě. Divák tiskové konference pak může lehce nabýt dojmu, že jsme tu my Češi objevili problém jeslí a že si sami najdeme nějaké uvědomělé a rozumné řešení, kterým předběhneme celý svět.

Včerejší tiskovka senátního výboru měla obvyklý scénář: předstoupily uštvané a vyděšené paní učitelky, které se hrozí jakýchkoli změn, protože jsou zvyklé, že se nezvládnou. Ty obklopilo několik mužů, kteří se tvářili jako odborníci, zatímco ve skutečnosti to byli nýmandi podnikající v oblasti seberozvoje a hazardní lobby. Celou akci zaštítil konzervativní senátor, který se tématu nevěnuje, ale týká se vzdáleně jeho oboru a tak si ho převyprávěl do podoby, která bude rezonovat s jeho politickými citáty na webovkách.

Za „vědce a odborníka“ byl označen spoluautor petice proti novele Marek Herman z katedry rekreologie, který učí osobnostní rozvoj a PR a který v dřívějším rozhovoru pro Aktuálně pronesl třeba následující perlu: „Ředitelka jedné školky se mě ptala, jestli mohou mít děti ochablé mimické svaly v obličeji. Že je vychovávají dva tatínkové gayové a jí se zdá, že děti nereagují. A já říkám, je to možné, protože chlapi se projevují jinak.“

Jiří Halda, absolvent pedagogické fakulty a další spoluautor petice, podniká jako organizátor kurzů a seminářů Barvy života o vztahu dětí ke škole, které psychologové označují za marketingové šarlatánství.

Podle senátora Růžičky — ředitele pražského gymnázia a přemožitele Václava Bělohradského v senátních volbách —, který „šel do politiky kvůli svobodě“, se novela školského zákona „hemží zákazy a příkazy a stát se pasuje do role toho, kdo ví vše nejlépe“. Jenže kam se panu senátorovi poděla svoboda matek rozhodnout se, kdy se vrátí do práce?

To novela Kateřiny Valachové rozšiřuje pole praktické svobody rodičů: nikomu nepřikazuje dávat dítě do školky ve dvou letech, pouze to umožňuje. Svobodu naopak omezuje stav, kdy potřebujete dát dítě na pár hodin denně do jeslí a všude vás odmítnou.

Přítomným učitelkám nelze vyčítat, že jsou přepracované a státu nedůvěřují. Ale ani ze skepse by si člověk neměl brát dítě jako rukojmí. Pokud si to angažované odpůrkyně zákona z pedagogických řad neuvědomují, můžeme mít vážné pochybnosti o tom, že něco vědí o zájmu dítěte, nebo že jim na něm skutečně záleží.

Školky dosud odmítaly dvouleté děti, protože neměly dostatečnou kapacitu. Na to si učitelky na konferenci koneckonců samy stěžovaly. Jenže to je problém nedostatečného financování předškolního vzdělávání obecně. Vývoj dítěte s tím nemá co dělat.

Dvouleté děti jsou v téhle nechutné frašce jen rukojmí lidí, kteří se bojí, že se to špatně zprocesuje. V horším druhém případě pak těch, kteří si do nich projektují své rozhořčení nad rozpadem tradiční společnosti.

Aby bylo jasno, nikomu nejde o to hnát ženy co nejdřív do práce. Upřednostnit domácí péči o dítě i třetí rok je svobodné rozhodnutí a mělo by být zachováno. Ostatně novela školského zákona jej nijak nenarušuje.

Naopak návrh Klause mladšího schválený senátním výborem je typickým případem „konzervativního neomarxismu“, který chce lidem zasahovat do životů, omezovat jejich svobodu a vnucovat jim, jak správně žít.

Do budoucna víme, o co jde poslanci Klausovi mladšímu i senátorovi Růžičkovi, oběma z takzvaného Demokratického bloku, když mávají hesly o svobodě. Jde jim jen o vlastní verzi sociálního inženýrství, kterým mohou shora přikazovat lidem svoje tradicionalistické představy o výchově a rodině.

    Diskuse (63 příspěvků)
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    February 7, 2018 v 18.5
    Apoštol neoliberalismu a konzervativní neomarxista, to je fantom
    který má zaděláno nejen v kavárnách? Prahy 6 na úspěšnou politickou kariéru .
    Umění politika pozlatit si nos zmatkem v pojmech a zmatkem v duši voličů nepadá z nebe, to se dědí.
    Vím o čem mluvím .... bych jako uondaný zmatený občan volič dodal.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    February 8, 2018 v 10.8
    "... jsme dlouhodobě jednou z nejrasističtějších zemí Evropy."
    Snažil jsem se dohledat nějaká fakta, kterými by se toto tvrzení pana Bittnera dalo doložit.

    Našel jsem, že Češi jsou "opilými idioty s pneumatikami kolem břich, kteří bijí duralovou tyčí zvířata a děti...", český "Pepík se zlije několikrát do týdne jak doga, vyhrožuje ostatním, že je pověsí" a navíc "nezná vůbec nic, má těžký problém, a je prostě hovado".
    (http://denikreferendum.cz/clanek/21469-ceska-republika-lezi-na-indianskem-pohrebisti)

    Další pozoruhodný článek obhajoval oprávněnost a údernost hesla "Mrtvej šovinista - dobrej šovinista"
    http://denikreferendum.cz/clanek/22565-je-treba-zabit-sovinismus

    Gaby Khazalová už se s tím nijak nepáře a stěžuje si přímo na nedostatek lynčů v ČR:
    "Místo abychom naříkali nad lynčem v zahraničí, mělo by nás znepokojovat, proč žádný takový lynč neprobíhá u nás. Asi tu žijí jenom neškodní muži..."
    http://denikreferendum.cz/clanek/26433-zeme-zaslibena-neskodnemu-poplacavani-po-zadku

    Pokud jsou tyto citace z Deníku Referendum dokladem rasismu, pak jsme, pane Bittnere, možná opravdu jednou z nejrasističtějších zemí Evropy.
    HZ
    Helena Zemanová, dálný východ od Prahy
    February 8, 2018 v 10.23
    Asi v tomto případě nedokážu být plně objektivní,
    protože když jako v jiných kauzách vidím za nějakým stanoviskem Václava Klause ml., mám tendenci věnovat sympatie stanovisku opačnému.
    FO
    Filip Outrata, redaktor
    February 8, 2018 v 11.14
    Připadá mi, že autor trochu bagatelizuje obavy učitelek mateřských škol. Už nyní se potýkají s tím, že jim přibyli předškoláci na základě povinného předškolního vzdělávání. Jak vidím v naší školce, je to náročné, najednou jsou de facto dvě třídy předškolních dětí místo jedné. Kapacitně je to na hraně, dětí ve třídě ke třiceti.

    Přesto mateřská škola - která se vrátila k modelu věkově homogenních tříd - funguje velmi dobře, i děti v nejmladší třídě mají velký objem vzdělávacích činností. Nedovedu si ale představit, jak by mohla školka zvládnout větší počet dvouletých dětí. Pokud by jich v nejmenší třídě bylo kolem deseti, asi by už nezbyly učitelkám síly a čas věnovat se staším dětem. Dvě pracovnice navíc k těm nejmladším by možná stačily, ale kde na ně vzít? A pořád zůstane problém prostoru.

    Podle mě by článku jako je tento slušelo méně ostře řezaných a efektních formulací a víc ohledu ke zkušenosti lidí, kteří o věci vědí nepoměrně víc než autor článku.
    Eva Hájková, penzistka
    February 8, 2018 v 12.34
    Já myslím, že tady jde zřejmě o finance. Učitelka ve školce musí patrně zvládat třídu s mnohem větším počtem dětí než někdejší "teta" v jeslích. Ta jich měla na starosti, pokud vím, asi pět nebo šest. Čili provoz jeslí byl finančně mnohem náročnější už jen z tohoto důvodu. A dvouleté dítě patří opravdu do jeslí, ne do školky. Když už tedy musí od matky.
    JH
    Jaroslav Hajek, Přisluhovač globálního kapitalismu
    February 8, 2018 v 12.39
    V tom šetření UNICEF
    ale nic takového o dětech do 3 let nevidím. Statistika "Preschool enrolment rates" je tam definovaná až od čtyř let věku.
    JV
    Jiří Vyleťal
    February 8, 2018 v 16.11
    Dítě patří do rodiny
    Děti mají být vychovávány doma, v rodině. Přinejmenším tak dlouho, aby, když se od svých povinností - především školních - vrací domů, byl někdo z rodičů doma. Klidně tedy do patnácti let věku.

    Vše ostatní je buď více nebo méně špatně.

    Že s návrhem přichází kdosi z rodiny Klausovy, není divu. Cynismu jsme si od otce i syna už užili přehršel.

    Podobně jako Filip Outrata bych si dovolil autorovi článku, panu Bittnerovi, doporučit, aby k tématům, k nimž se mu vzhledem k věku nemůže dostávat potřebné zkušenosti, přistupoval s větší citlivostí.

    Váš Jiří Vyleťal
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    February 9, 2018 v 11.0
    Všechno je - jako vždycky - otázkou míry.

    V zásadě není možno nic namítat proti tomu, když děti už v útlém věku udělají zkušenost přítomnosti ve větším kolektivu, a třeba i s cizí výchovou; ve svém dospělejším věku se s obojím budou muset potýkat nebo přinejmenším setkávat, jak s prací v kolektivu tak i s nutností vyjít s nadřízenou autoritou.

    Ale: tato kolektivní výchova by měla být opravdu jenom doplňkem výchovy rodinné, nikoli její náhražkou. Čtyři hodiny denně by bylo možno považovat za míru rozumnou; ale pokud je dítě po celý den v cizím prostředí a své vlastní rodiče spatří vlastně až jenom pár hodin večer, tak na tom je docela jistě něco zásadně nezdravého.
    MP
    Martin Profant
    February 9, 2018 v 16.15
    Jiřímu Vyleťálovi
    Jsem o něco starší než autor a asi už nedozraji do věku, ve kterém by se mi dostávalo více potřebných zkušeností vzhledem k tématu. Ani svým dětem, které vyrostly v prostředí dvojkariérového manželství nehodlám už pořizovat další sourozence (a vnoučatům mladší tetičky či strýčky).

    Přesto s autorem docela souhlasím v meritu věci, školky od dvou let rozšiřují volbu ženy, jak žít a starat se o své dítě.

    A vzhledem k věku a zkušenostem si naopak dovolím říct, že Váš postoj je krajně nemilosrdný a povýšenecký. V této zemi ženy pracují převážně proto, že musí. Mužů, kteří mají dost velký příjem, aby pouze z něj uživili rodinu, tu není ani na pokrytí dvaceti procent potenciálních hlav rodin. Ponechme stranou takové vymyšlenosti jako je rovnost žen a jejich nepodřízenost muži -- protože jsou věci, ve kterých bych nerad zraňoval Vaše přesvědčení --, ženy u nás musí pracovat, aby jejich rodina žila v alespoň trochu slušných podmínkách. A aby nebyla vystavena riziku pádu do bídy, pokud otec, živitel, ztratí zaměstnání (opět riziko pro více než padesát procent práceschopného obyvatelstva zcela reálné).

    Vyčítat v této situaci ženě,, že nedokáže zabezpečit, aby se její dítě do svých patnácti let vracelo ze školy domů, kde už na něj někdo čeká, je krutá bezohlednost. a právě tak vyčítat to muži, který si většinou nemůže dovolit vzít ani paragraf na hlídání dítěte, protože za takového podivína by si jeho šéf hned začal hledat náhradu.

    Buď krutá bezohlednost ideologická anebo povážlivá zaslepenost příslušníka úzké vrstvy, která má to obrovské štěstí, že je do značné míry pánem svého času.

    V čem s autorem nesouhlasím a kde projevuje podivuhodnou lehkovážnost, to je situace školek. Ano, je to jen otázka peněz, budov a lidí ochotných dělat špatně placenou a společensky nepříliš prestižní práci. To vše je řešitelné.
    Ale Kateřina Valachová jak v případě inkluze, tak v případě školek prostě ponechala náklady rozhodnutí na učitelkách a učitelích, ve vzdělávací soustavě chybí na její bohulibá rozhodnutí miliardy a její dobrou vůli si odedřou jiní. A není to na ministerských úřednících, ti ty miliardy nemají kde vzít, není to ani na jejím ministerském nástupci, protože ten si ty peníze nejspíš nebude mít jak vynutit.
    JV
    Jiří Vyleťal
    February 9, 2018 v 17.48
    Panu Profantovi
    Vážený pane Profante,
    stalo se zde na DR téměř samozřejmostí, že kritici diskusního příspěvku podsouvají autorovi tohoto příspěvku něco, co dotyčný autor vůbec netvrdí.

    Konkrétně vyjádřeno, já přece nikde ve svém příspěvku nikomu nic nevyčítám, jak vy o mně tvrdíte. Rovněž se mi nezdá, že by můj postoj byl – dle vašich slov – krajně nemilosrdný a povýšenecký, ale budiž, když vy to tak vidíte.

    Všimněte si, prosím, že já také ve svém textu nikomu nic nedoporučuji a už vůbec nevnucuji. Pouze vyjadřuji to, o čem jsem na základě nejedné zkušenosti přesvědčen, že je pro dítě to nejlepší.

    Společnost jako celek už by sama měla pracovat na tom, aby to nejlepší mohlo být dětem dopřáno. Vrátí se jí to milion násobně. Čímž podepisuji vaši kritiku vůči stavu, v němž ženě nezbývá, než od dítěte utíkat do práce.

    Dobrou noc, Jiří Vyleťal
    + Další komentáře