Úterní veřejné slyšení v Senátu vysvětlilo všem českým ženám, že chce-li některá náhodou dát dítě do školky už ve dvou letech, měla by se nad sebou zamyslet, protože je přinejmenším krkavčí matka a přinejhorším svého potomka nenávratně poškodí.

Tažení proti novele školského zákona, která mimo jiné zavádí povinnost školek přijímat dvouleté děti, vede ve Sněmovně Václav Klaus mladší. V Senátu nyní našel oporu ve svém kolegovi z Demokratického bloku, Jiřím Růžičkovi z TOP 09. Ten na tiskové konferenci uvedl, že argument zastánců zákona prosazeného Kateřinou Valachovou je ryze ekonomický — žena může dříve vydělávat —, a tedy že opatření upozaďuje zájmy dítěte. Je tomu přitom právě naopak.

Růžička a další si berou děti jako své rukojmí, neboť ve skutečnosti sami nemají jiný argument, než ekonomické hledisko. Vysoké počty dětí ve školce, nedostatek peněz pro učitelky, nízká kapacita, to jsou jen mnohokrát zopakované fráze, které dobře známe třeba z debaty o inkluzi.

Podobné námitky jsou mnohdy oprávněné, proto je úkolem ministerských úředníků se s nimi do roku 2020, než vejde novela v účinnost, vypořádat. Nic takového ovšem odpůrci nepožadují. Jediné, o co jim totiž jde, je, aby žena byla doma s dítětem. Tečka. Zbývající část jejich argumentů je jenom pseudovědecká blamáž a dost nevkusná hra na city.

Existuje řada vědeckých výzkumů, které se skutečně zabývají vlivem předškolních zařízení na vývoj dítěte. Jasná většina z nich nenašla vůbec žádné negativní dopady na dítě. Z šetření UNICEF k „blahu a zdárnému vývoji dětí“ naopak vycházejí nejlépe děti ze zemí jako Dánsko, Norsko, Švédsko, Belgie nebo Nizozemí, kde nadpoloviční většina mladších tří let navštěvuje alespoň chvíli předškolní zařízení.

Se zahraničními zkušenostmi si však samozvaní odborníci v Senátu příliš hlavu nelámali. Jak uvedl jeden z hlavních řečníků: „Země, kde se dějí tyto sociální experimenty, zaznamenávají nárůst nacionalismu a rasismu.“ Podle takové logiky by Česká republika, která je na chvostu v počtu podílu dětí do tří let ve školkách, měla vévodit statistikám v tolerantnosti svých občanů. Namísto toho jsme dlouhodobě jednou z nejrasističtějších zemí Evropy.

Bez jediného důkazu či studie se tak na veřejném slyšení dokola opakovalo, že „dvouleté dítě patří k mámě“. Jesle a dětské skupiny prý vedou u dětí k deprivaci, která dokonce vede k „sebepoškozování“.

Ano, proto jsou média plná otřesných záběrů sebepoškozujících se Dánů, Finek a Norů v totálně rozvrácených a zubožených společenstvích, z nichž nadpoloviční většina navštěvovala nějaké zařízení před dosažením třetího roku života, a teď marně hledají smysl svých nedomazlených životů.

Naproti tomu Češi, Slovenky nebo Rumuni jsou jako poslední Evropané na výsluní společenské stability, násilí se u nás prakticky nevyskytuje, alkoholu i dalších drog se štítíme a se sebevraždou jsme se v regionu naposledy setkali v dizertaci Tomáše Garrigua Masaryka.

↗

Uštvané učitelky, samozvaný odborník a konzervativní senátor. Repro ČT

Pseudoodborníci svým blábolením o „mámině náruči“ pomáhají vytvářet dojem, že dítě v péči otce nebo dalších příbuzných nějak mentálně, psychicky nebo dokonce biologicky strádá. Pokud bychom se tedy jako většina vyspělého světa pokoušeli zlepšit žalostnou statistiku, že ze všech lidí, kteří u nás pobírají rodičovský příspěvek, jsou jen dvě procenta mužů, máme smůlu.

Parta nešťastníků kolem senátora Růžičky tatínkům vzkazuje, ať se na to vybodnou a nechají to celé na ženě, jak to skvěle funguje třeba v Rusku nebo v Mongolsku. Slovy Romana Ropse Tůmy byl senátor Jiří Růžička tak prozápadní, až vpadnul Sibiři do zad.

Pravicové sociální inženýrství

Za novináři jde část viny, protože zpravidla nejsou schopni konfrontovat takovou neadekvátně sebejistou skvadru s tím, jak věci fungují ve vyspělém světě. Divák tiskové konference pak může lehce nabýt dojmu, že jsme tu my Češi objevili problém jeslí a že si sami najdeme nějaké uvědomělé a rozumné řešení, kterým předběhneme celý svět.

Včerejší tiskovka senátního výboru měla obvyklý scénář: předstoupily uštvané a vyděšené paní učitelky, které se hrozí jakýchkoli změn, protože jsou zvyklé, že se nezvládnou. Ty obklopilo několik mužů, kteří se tvářili jako odborníci, zatímco ve skutečnosti to byli nýmandi podnikající v oblasti seberozvoje a hazardní lobby. Celou akci zaštítil konzervativní senátor, který se tématu nevěnuje, ale týká se vzdáleně jeho oboru a tak si ho převyprávěl do podoby, která bude rezonovat s jeho politickými citáty na webovkách.

Za „vědce a odborníka“ byl označen spoluautor petice proti novele Marek Herman z katedry rekreologie, který učí osobnostní rozvoj a PR a který v dřívějším rozhovoru pro Aktuálně pronesl třeba následující perlu: „Ředitelka jedné školky se mě ptala, jestli mohou mít děti ochablé mimické svaly v obličeji. Že je vychovávají dva tatínkové gayové a jí se zdá, že děti nereagují. A já říkám, je to možné, protože chlapi se projevují jinak.“

Jiří Halda, absolvent pedagogické fakulty a další spoluautor petice, podniká jako organizátor kurzů a seminářů Barvy života o vztahu dětí ke škole, které psychologové označují za marketingové šarlatánství.

Podle senátora Růžičky — ředitele pražského gymnázia a přemožitele Václava Bělohradského v senátních volbách —, který „šel do politiky kvůli svobodě“, se novela školského zákona „hemží zákazy a příkazy a stát se pasuje do role toho, kdo ví vše nejlépe“. Jenže kam se panu senátorovi poděla svoboda matek rozhodnout se, kdy se vrátí do práce?

To novela Kateřiny Valachové rozšiřuje pole praktické svobody rodičů: nikomu nepřikazuje dávat dítě do školky ve dvou letech, pouze to umožňuje. Svobodu naopak omezuje stav, kdy potřebujete dát dítě na pár hodin denně do jeslí a všude vás odmítnou.

Přítomným učitelkám nelze vyčítat, že jsou přepracované a státu nedůvěřují. Ale ani ze skepse by si člověk neměl brát dítě jako rukojmí. Pokud si to angažované odpůrkyně zákona z pedagogických řad neuvědomují, můžeme mít vážné pochybnosti o tom, že něco vědí o zájmu dítěte, nebo že jim na něm skutečně záleží.

Školky dosud odmítaly dvouleté děti, protože neměly dostatečnou kapacitu. Na to si učitelky na konferenci koneckonců samy stěžovaly. Jenže to je problém nedostatečného financování předškolního vzdělávání obecně. Vývoj dítěte s tím nemá co dělat.

Dvouleté děti jsou v téhle nechutné frašce jen rukojmí lidí, kteří se bojí, že se to špatně zprocesuje. V horším druhém případě pak těch, kteří si do nich projektují své rozhořčení nad rozpadem tradiční společnosti.

Aby bylo jasno, nikomu nejde o to hnát ženy co nejdřív do práce. Upřednostnit domácí péči o dítě i třetí rok je svobodné rozhodnutí a mělo by být zachováno. Ostatně novela školského zákona jej nijak nenarušuje.

Naopak návrh Klause mladšího schválený senátním výborem je typickým případem „konzervativního neomarxismu“, který chce lidem zasahovat do životů, omezovat jejich svobodu a vnucovat jim, jak správně žít.

Do budoucna víme, o co jde poslanci Klausovi mladšímu i senátorovi Růžičkovi, oběma z takzvaného Demokratického bloku, když mávají hesly o svobodě. Jde jim jen o vlastní verzi sociálního inženýrství, kterým mohou shora přikazovat lidem svoje tradicionalistické představy o výchově a rodině.