Bylo kolem toho velké haló, když na sklonku léta ministryně školství Kateřina Valachová oznámila, že má v plánu zavést právní nárok na místo ve školce a to postupně od čtyř až do dvou let v roce 2020. Když se ale podíváme do novely školského zákona, jak ji má projednávat poslanecká sněmovna ve 2. čtení, zjistíme, že v ní nic takového není.

V příslušných paragrafech a odstavcích se pouze dočteme, že „do mateřské školy zřízené obcí nebo svazkem obcí se přednostně přijímají děti, které před začátkem školního roku dosáhnou nejméně čtvrtého roku věku“. To je formulace, která nahrazuje současné přednostní přijetí dětí, které by měly za rok nastoupit do školy. Přednostní přijetí je jistě fajn věc, místo však nezaručuje. Možnost plánovat, tak klíčová pro matky vracející se z rodičovské, tedy nakonec chybí.

Hodnoty a prachy

Proč právní nárok nahradilo jen už v současnosti zakotvené přednostní přijetí, se můžeme jen domnívat. Možná za tím stál obligátní tlak peněz, protože garantovaná místa ve školkách nebudou vždy zadarmo. Je ale namístě se ptát, jestli je optika „rozpočtové neutrality“ opravdu tou, s níž by měl stát rozmýšlet sociální otázky, rozvoj a emancipaci svých obyvatel.

Stranou ponechme, že dřív se na trh práce vracející matky (protože to jsou opravdu spíše matky, nikoliv otcové, kdo jsou s dětmi na rodičovské) mohou české ekonomice na daních, sociálním a zdravotním pojištění přinést slušné peníze. Odhady hovoří až o třech desetinách procenta HDP, nebo také šesti miliardách korun.

Debata o podpoře školek nebo obecněji zařízení péče o děti pro děti od nejútlejšího věku samozřejmě není jen o finančních benefitech pro české hospodářství. Poukazuje i na hodnotové boje v rámci společnosti.

↗

Když se ale podíváme do novely školského zákona, jak ji má projednávat poslanecká sněmovna ve 2. čtení, zjistíme, že v ní tolik očekávaný právní nárok na místo ve školce chybí. Foto Jiří Rubeš

Na straně jedné stojí konzervativní model, který by nejraději viděl matku doma s dítětem až do počátku povinné školní docházky, celkem bez ohledu na její vlastní vůli nebo na sociální dopady. Český školský systém je charakteristický tím, že příliš nevyrovnává, ale naopak potvrzuje sociální a vzdělanostní nerovnosti. Zároveň ale víme, že předškolní vzdělávání je pro potenciální vymanění se sociálního vyloučení, a další rozvoj dětí může začínat právě už v předškolním věku v kolektivním zařízení. V první třídě už jen těžko doháníme, co se dítě nenaučilo před nástupem do ní. Tomu nepomáhá ani zatím nepříliš rozvinutý princip inkluzitivnosti — dětem ze znevýhodněného prostředí prostě ujede vlak.

Emancipaci žen a dětí v ČR nechceme?

Školky nebo zařízení předškolní péče ale nejsou jen o prevenci sociálního vyloučení a boje proti nerovnostem. Důležitým aspektem je obecnější princip emancipace. Ať už máme na mysli emancipaci žen, které se mohou realizovat v zaměstnání, pokud chtějí, a být ekonomicky nezávislé, nebo emancipaci dětí, které mají možnost poznávat i jiné prostředí, než svůj domov.

Česká debata často budí dojem, že emancipaci žen ani dětí nepřeje. Že v ní stále převládají konzervativní akcenty, které by vlastně rády viděly hierarchický, tradiční (a reálně téměř neexistující) model rodiny, kde na vrcholu sedí muž-živitel, kterého poslouchají žena i dítě a bez odporu plní jeho přání.

Tato debata přitom nevnímá, že časy se mění, a že s nimi se mění i reálně existující rodina, smýšlení i potřeby žen a všech těch, kteří do té mýtické tradiční rodiny nezapadají a zapadat nechtějí.