Bezbolestnost inkluze

Martin Profant

Martin Profant polemizuje s Petrem Chalušem ve věci poslední novely školského zákona. Chalušova vize předškolní přípravy působí přitažlivě, protože odpovídá očekáváním a potřebám určité skupiny středostavovských rodin.

Ve dvou větách odbyl Petr Chaluš coby omyl zavedení povinné předškolní přípravy od pátého roku dítěte, jak to navrhuje novela školského zákona. Jen se tím podle něj posílá rodičům vzkaz o jejich bezvýznamnosti a na školky se přenáší to, co by měla zvládnout sociální práce s rodinami. Řešení problému pak prý není v ukládání povinností, ale v „asistenci rodinám, podpoře místního soužití a napomáhání sdružování rodin a rodičů“. Zní to hezky a člověk se téměř stydí kazit ten idylický výhled několika neskladnými fakty.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Dnes u nás chodí do školky maličko přes devadesát procent pětiletých dětí. A kdyby bylo dost míst, chodilo by jich ještě o trochu více. Změna by však nebyla nijak výrazná, nedostatek míst ve školkách dopadá totiž spíše na tříleté a čtyřleté děti. Vysoce nadreprezentativní podíl v oněch necelých deseti procentech do školky nechodících představují ovšem děti z rodin ze „sociálně znevýhodněného prostředí“, jejichž rodiče jsou často bez ukončeného základního vzdělání.

Přinejmenším od přelomu tisíciletí přitom z konkrétních českých zkušeností víme, že pokud se tyto děti podaří včas dostat do školky či do přípravných tříd, pak statisticky významně vzrůstá jejich úspěšnost v překonání nástrah prvních let školní docházky.

A pokud vím z vlastní zkušenosti, vzroste přesvědčivě i v porovnání s dětmi z těch vyloučených lokalit, které mají štěstí a působí v nich obětavé a dobře vedené neziskovky s kvalitními programy zaměřenými na práci s dětmi předškolního věku. Mimo jiné proto, že tyto programy sice rozvíjejí schopnosti dítěte a často i naučí maminky, jak dítěti poskytnout potřebou podporu, ale na rozdíl od školky nepřipraví ani dítě, ani rodinu na šok z denního řádu, který si škola chtě nechtě vynucuje.

Přesvědčit rodiče vyloučených rodin, aby vodili děti do školky, je mimořádně těžké. Ani pravděpodobně nejúspěšnější projekt devadesátých let, někdejší rokycanská školka, která se opírala o bohatý grant, slušně fungující donátorský systém, vynikající paní ředitelku, otevřenost radnice a v neposlední řadě o vlivné představitele místní romské komunity, nezasáhla většinu rokycanských vyloučených dětí.

Situaci nijak výrazně neovlivnila ani bezplatnost předškolní přípravy pro příjmově nejslabší, prosazená v roce 2004. Po letech 2008-2009 ztratila ovšem neochota rodičů význam: tak jako tak mělo při nedostupnosti školek dítě ze sociálně znevýhodněné rodiny, neřku-li dítě romské, minimální šanci se do školky dostat.

Povinná předškolní docházka řeší obojí: ze zákona vyplývá povinnost státu a obcí zajistit dostatečné kapacity školek a zároveň nutí rodiče, aby děti do školky přivedli. Je to nejlepší z dostupných řešení, navzdory onomu ošklivému slovu „donucení“?

Dnes u nás chodí do školky více než devadesát procent pětiletých dětí a kdyby bylo dost míst, chodilo by jich ještě o trochu více. Foto Archiv redakce

Rozhodnutí není bezbolestné. Působí ve prospěch jedné skupiny a uvaluje břímě na jinou. Vize předškolní přípravy, jak ji najdeme u Petra Chaluše, působí přitažlivě, protože odpovídá očekáváním a potřebám určité skupiny středostavovských rodin, jejichž příslušníci umí své vize přesvědčivě a půvabně popisovat.

Jde o rodiny, ve kterých se matka spolu s prarodiči a chápavým otcem věnuje v prvé řadě svým dětem, je dost vzdělaná a společensky otevřená, aby jim vytvořila vynikající startovní pole. Nebo jde o rodiny, kde matka zoufale usiluje o sladění kariéry a rodičovské role - stále je ovšem díky sociálnímu zázemí dost úspěšná, aby dosáhla přijatelného kompromisu. Prostě mluvíme o rodinách, z jakých pravděpodobně pochází a jaké provozuje většina čtenářů Deníku Referendum, mě nevyjímaje.

Na těchto rodinách stojí naše vzdělanost a navíc mají v české vzdělávací soustavě jednu nedocenitelnou funkci: jsou schopny vyvolávat tlak na komunikaci škol s rodiči, vynucovat si - někdy i úspěšně — určitou úroveň vzdělávání. Někdy kooperují, jindy se vzpouzejí tradici a řádu škol, jejich odpor nebývá však destruktivní, ale inovativní.

Rozhodnutí o povinné předškolní docházce se příliš nedotýká aktuálních zájmů středostavovských rodin. Jejich děti do školky vesměs chodí. A pokud ne, novela dává vzdělaným a sociálně zdatným rodičům snadnou možnost úniku k individuálnímu vzdělávání. Povinná docházka však odporuje jejich vizím a oslabuje jejich pozici v nátlaku na vždy nevyhovující, protože vždy zlepšitelné poměry ve stávajících vzdělávacích institucích.

Jakožto dobře vychovaní lidé jistě neřekneme, že nechceme obětovat bezvýznamnou část svého pohodlí a trochu ze svého možného vlivu jen proto, že to zjevně zvýší šance dětí z vyloučeného prostředí. Raději budeme, tak jako Petr Chaluš, pronášet věty o dobrovolné kooperaci a motivaci, o sociální terénní práci, o otevřené komunitě škol, rodičů a žáků.

Vždyť to vlastně nechceme pro sebe, ale v zájmu většího komfortu těch vyloučených dětí. Nechceme nic slyšet o chybějících prostředcích, jak kýženého stavu dosáhnout, o institučních zábranách, rasismu a podobně, které uskutečnění podobné vize brání. Jde přece o pomoc těm nejslabším a prostředky se tedy musí najít. Vynikající alibi pro zachování neúnosného stávajícího stavu.

Ministryně Valachová si za svou odvahu zaslouží obdiv. Novela se sice začala zpracovávat za jejího předchůdce podle volebního programu ČSSD, ale tehdejší ministr nedohlížel důsledků svých činů tak často, že u něj nemám důvod uvažovat o odvaze.

Valachová však mohla novelu stáhnout. Neudělala to a stoupla si doprostřed palby. Zaútočí na ni obce, protože jim přidělává starosti. Budou si stěžovat samy představitelky školek, budou mít víc práce a peněz bude přes všechny sliby stejně. Nezbytné kapacity pro pětileté se budou v prvních letech čerpat z kapacit pro tříleté, prohloubí se tak nedostupnost míst ve školkách — a na vině bude samozřejmě zase novela zákona.

První školka, která (donucena zákonem) přijme romská děcka a ve které se náhodou objeví vši, bude ve všech médiích s dojemnými záběry trpících matek nad vyholenými hlavičkami jejich ratolestí. Kateřina Valachová se stane nepřítelem lepší společnosti. A jak ukázal svým textem Petr Chaluš, nepodpoří ji ani ti, kdo by to měli udělat jako první - zastánci inkluzivního školství.

Díky bohu, vypadá to zase jednou na dobrou ministryni.

    Diskuse
    January 5, 2016 v 11.25
    Fandím předškolnímu vzdělávání!
    A nevěřím na inkluzi.
    Správně psáno - určitě né v téhle konstelaci.
    Věřím tomu, že děti sociálně slabých během předškolní přípravy získají šanci lépe se pak "chytnout" ve škole.
    Jenže. Vše se stále odvíjí od nefunkčního sociálního systému. Nemotivačního. Může pedagog zvítězit nad rodinným prostředím, které děti nenutí do vzdělávání? Proč by také nutilo, když děti vidí, že čím méně se budou snažit, tak tím víc jim stát dá?
    Teď k inkluzi. Nefunguje a fungovat nebude. Školy, kam přesunete děti sociálně slabých, se vylidní a děti z majority přejdou jinam. Stejně jako se vylidní města a obce, kam přesunete sociálně slabé. Kdo může, uteče. Logicky. To už u nás jede ve velkém. Stěhování sociálně slabých z jejich domovských obcí znamená jen vytvářeních nových vyloučených lokalit v dalších obcích a městech.
    Žijeme v kapitalismu a škola je průpravou na život v něm. Kdo zaváhá - nevzdělá se - skončí většinou jako lůzr. Rodiče majority se tedy většinou logicky snaží zajistit dětem to nejlepší vzdělání. To těžko seženou ve škole, kde se pedagogové musí zabývat dětmi sociálně slabých, které, nemajíce žádnou motivaci, na školu kašlou. Třída, která se musí přizpůsobit slabým žákům, respektive kvantum probíraného učiva není stejné, jako v takto nezatížené třídě, znamená horší šanci na kvalitní vzdělání. Tudíž předpoklad, že vaše dítě skončí jako lůzr. Nemluvě o vlivu děti sociálně slabých na kolektiv. Většinou jsou starší, jejich sociální chovaní je jinde, než dětí majority.
    A teď co vy, jako rodič, který má to "štěstí", že se v rámci inkluze vaše dítě ocitne v takovéto třídě, uděláte?
    Pokud nejste zpitomělý propagandou, tak dítě přehlásíte na jinou školu. Tak to prostě je. V tom není žádný rasismus, žádná xenofobie. Jen snaha zajistit svým dětem slušný život. Normální láska k potomkům.
    Krok paní ministryně je chvályhodný. Jenže cihlu neumístíte jen tak do vzduchu. Musí navazovat na základ. Musí být s něčím svázaná. A to u nás chybí. Proto nevěřím na inkluzi. Proto ztroskotávají všechny ty bohulibé záměry. Proto je financování "neziskovek" vyhozováním peněz.
    Pokud nebude položen základní kámen sociálního systému - motivačnost - je každá snaha marná. Od střechy dům nepostavíte.
    January 5, 2016 v 16.16
    Povinná předškolní docházka a jednotné přijímací zkoušky na střední školy
    jsou kroky vedoucí obráceným směrem, povinná školka k inkluzi, jednotné přijímačky k segregaci. Petr Chaluš přesto ve svém článku zavrhuje obojí.

    Těm rodinám, o kterých mluví Martin Profant - tedy řekněme středostavovským, které chtějí své děti nastartovat k úspěšné školní kariéře - vyhovují jednotné přijímačky, protože budou vědět, na čem jsou a o co se mají u svých dětí snažit. Děti z rodin, které na maturitní obory neaspirují, budou na druhém stupni ještě více upozaděné a demotivované než dosud, protože základní škola bude jen přípravkou na střední.

    Pokud se by se prosadily jednotné přijímací zkoušky a povinná předškolní docházka ne, byl by to další krok k tomu, aby znevýhodněné děti měly ještě méně veřejného vzdělání.

    Argument, že povinná školka nadměrně zasahuje do kompetencí rodin, jak píše Petr Chaluš, mi nepřipadá moc dobrý. Povinná školní docházka do těch kompetencí přece zasahuje tak jako tak velmi výrazně. Rozšíření povinného vzdělání o rok níže není v evropském měřítku nid neobvyklého., například ve Velké Británii chodí děti do školy od pěti.
    MP
    January 5, 2016 v 17.55
    Jiřímu Kubičkovi
    On problém není v jednotných přijímačkách na střední školy. Ty mohou být z pohledu případné selekce dětí neutrální, dokonce by ji mohly i trochu zmírnit. Potíž je v alternativním plnění druhého stupně, tedy ve víceletých gymnáziich, a ve struktuře nabídky studijních příležitostí na střední škole.
    V situaci, kdy naprostá většina žáků s maturitou (a ona je to i naprostá většina příslušných populačních ročníků vůbec) nastupuje na vysokou školu, znamená nedostatek studijních příležitostí na onom typu střední školy, který nejlépe připravuje děti pro úspěch na vysoké škole (gymnázium, lyceum), vždy zvýhodnění děti ze sociálně a vzdělanostně silnějších rodin. Bez ohledu na formu přijímaček, rozhodovat budou známosti, ne znalosti.
    Víceletá gymnázia jsou kapitola sama o sobě, měla to být výjimečná záležitost, dnes příležitost distribuovaná opravdu spíše podle klíče sociální pozice výchozích rodin -- nejen z hlediska přijetí, ale i šance uspět při studiu. A zároveň odchod dětí ze “středostavovských” rodin přinesl propad kvality druhého stupně základních škol. Chybí tam právě ti rodiče, kteří by vytvářeli tlak na kvalitu a řešení sociálního klimatu školy (šikana, drogy).
    Zcela děsivý je třetí rozměr selekce, rozpad srovnatelné kvality škol. Rozdíl ve znalostech a způsobilostech absolventa gymnázia se statisticky propastně liší podle školy a její lokalizace; u jiných typů škol to nebude jiné. Převis poptávky v souvislosti s typem škol se přesouvá na poptávku po místech ve školách s dobrou pověstí. Konkurence, ve které děti ze sociálně a vzdělanostně slabších rodin nemají vůbec žádnou šanci.
    January 5, 2016 v 22.55
    studie
    doporučuji se podívat na následující studie

    http://www.kudyvedecesta.cz/node/2

    povinný ročník měl být fíkovým listem pro trvající segregaci romských dětí v základních školách vůči Komisi. Na ní se nic nezmění. Stejně tak jako Martin Profant zmiňuje disciplinaci jako jeden z problémů, který vlastně problémem není, tak povinný ročník není řešením podpory dětí z rodin z nízkým vzděláním. Jen se oddálí touhle nemilovanou a nefunkční taškařicí řešení funkční a skutečná
    January 5, 2016 v 23.15
    ještě paragraf 16
    Na příští schůzi PSP přijde ksčm s návrhem na odsunutí účinnosti části školského zákona, který předpokládám podpoří příznivci retropedagogiky napříč spektrem politickým, čímž změny zabijí a zůstane nám tady povinný předškolní ročník. Prakticky ovšem zbytečný, neb již děti, které nechodí do školek, chodí do sice méně vhodných přípravných tříd, ale chodí. Tedy to má skutečně parametry iniciativy, na které není dobrého nic a která se tváří jako spása světa. Rád bych Martine věděl, co si myslíte o těch studiích proveditelnosti.
    MP
    January 6, 2016 v 11.22
    Janovi Černému
    Trochu moc problémů najednou, pokud jsem něco vynechal, ozvěte se, nebyl to záměr.

    Ad disciplína:
    Nemyslím, že "připravit se na šok z denního řádu, který si škola ... vynucuje" se dá plnohodnotně přeložit jako problém s disciplínou. Ale dejme tomu:
    Vstup do školy vyžaduje přijetí řady změn běžného denního řádu, často včetně doby vstávání a toho, kdy se jde spát, vyhrazení času pro domácí přípravu dítěte a v neposlední řadě každodennost těchto závazků. Můžeme to nazvat disciplinování rodičů a dětí (interiorizované). Škola se bez toho, pokud má zůstat vzdělávací institucí, neobejde, leda si může -- a má -- tuto disciplinaci vynucovat přátelsky přesvědčováním a motivaci k účasti. Přechodový šok ale zůstává a jeho rozložení v čase zmírňuje jeho dopady.


    Ad fíkový list:
    Ano, pokud bude jeden rok předškolního vzdělávání jediné faktické opatření, příliš nepomůže. Potřebujeme řadu změn v praxi (nejméně) prvního stupně základních škol. Drahé, náročné a nezbytné změny. Ale budou mnohem efektivnější, pokud bude fungovat předškolní vzdělávání -- a byly by ještě efektivnější, kdyby začínalo povinně tam, kde se to původně navrhovalo, to jest ve čtyřech letech.
    Nejde o “spásu světa”, ale o jeden z řady nutných kroků.

    Ad přípravné ročníky:
    Překrývají přibližně tři procenta dětí z dané populační skupiny, jejich rozmístění není ideální a chybí jim právě to, co by přinesla novela zákona: závaznost pro obce a kraje zajistit je s definovanou dostupností. Vůbec si je třeba uvědomit, že se ta novela netýká jen vztahu k rodičům, ale posouvá požadavky na jednotlivé aktéry veřejné a státní zprávy, které dnes není možné posunout jinak než zákonem.

    Ad studie proveditelnosti
    Věc na solidní recenzi, nejde odbýt v poznámce pod článkem. Zcela útržkovitě: Řada dobrých statistických souhrnů (převážně převzatých), obvyklé nehoráznosti v šetřeních (věštění nad zcela nereprezentativními vzorky apod.), distribuce na kraje tam, kde to mělo být obce apod.; celkově ale pozitiva převažují.
    K z hlediska této diskuse nejdůležitějšímu závěru studie:

    “... není prokázané, že jeden rok strávený v běžné MŠ pomůže adaptaci na první ročník základní školy (kap. 5.3.); zároveň z praxe vyplývá, že systém institucí neumí přimět rodiče sociálně znevýhodněných dětí k vyšší docházce do základní školy (kap. 5.7.1.) a není důvod se domnívat, že u mateřských škol by tomu bylo jinak.” (s.8)

    Ano, není to prokázané při plošném záběru. Školky, kde se to dařilo, byly jen příklady dobré praxe, a ty nemusí jít zobecnit. A úspěch se může dostavit jen tehdy, když se ty “běžné MŠ” adaptují na novou klientelu. To znamená peníze a práci, ke kterým se podle mého názoru MŠMT předložením novely zavazuje.
    A ano, neumíme řešit záškoláctví a sklon rodičů obracet se k “zvláštním školám”, protože tam očekávají vlídnější zacházení (“vyšší docházka” není výstižný pojem). Jenomže to snad není stav, který bychom chtěli konzervovat, musíme se to naučit, pro ZŠ i MŠ.
    January 6, 2016 v 11.27
    Díky
    myslím, že to příští schůze pořeší ku prospěchu dětí.
    Ježiš...kdo tady mluvil o dětech. narovnat se mají šance učitelů, ne dětí. :-)
    January 6, 2016 v 12.0
    Zeptám se jako laik.
    Je předškolní ročník, dle p.Profanta formou inkluze a dle p. Černého zbytečností, páč děti, které potřebují průpravu před nástupem do školy, navštěvují již přípravné třídy? Proč by měly být pak ale přípravné třídy méně vhodné pro tyto děti, jak píše p.Černý?
    Pustil jsem se do studií http://www.kudyvedecesta.cz/node/2 , ale je tam moc omáčky a málo masa. Takže jsem to po nějakých 100 stranách vzdal. Mohl by zde p. Černý ve zkratce vypsat, o co se prakticky jedná?
    Dále - existují studie, které vyhodnotily uplatnění absolventů speciálních škol a které jej srovnávají s uplatněním podobných absolventů v zahraničí, kteří byli vzděláváni v rámci inkluze? Aby tato se tato forma inkluze časem neukázala jako krok vzad. Často se prověřené a osvědčené postupy zavrhují, aby si někdo namazal kapsu a pak se nákladně a těžce vracíme zpět.
    Celá tato problematika je zajímavá. Jen mám obavy, že to nejdůležitější je stále pomíjeno. Ač přidáte dětem sociálně slabých rok, či dva školní přípravy navíc, co tím vlastně vyřešíte? Domníváte se, že ty děti samy prohlédnou? Že jejich kroky po ukončení základní docházky nebudou směřovat na ÚP?
    Připadáte mi trochu jak konstruktéři, kteří se dohadují, jakou špičkovou elektronikou vybaví auto, ale to hlavní, motor, do něj nemáte. Motivaci těch dětí. Bez té to nepůjde.
    Ovšem vy nejste placení z prodeje aut, takže vás to možná ani netíží....
    January 6, 2016 v 15.34
    Přípravné třídy a předškolní vzělávání v MŠ
    nejsou pro stejné děti, přípravné třídy jsou pro děti s odkladem, tedy typicky šestileté, předškolní vzdělávání typicky pro děti pětileté. Kromě toho je předškolní vzdělávání určené pro všechny děti, přípravné ročníky jen pro malou část.
    MP
    January 6, 2016 v 16.58
    Luďkovi Ševčíkovi
    Je to maličkost, ale nemyslím, že je povinný předškolní ročník formou inkluze. Jeho zavedení je jedním z řady kroků, bez kterých nelze podle mého názoru inkluzivitu českého školství zvýšit.
    V zákopech té války o inkluzi nejsem ani na jedné straně , resp. vím, kolik by povedená inkluze stála a jak silné by potřebovala politické zázemí. Spustí-li se bez peněz a zázemí, bude to cesta zpět.

    K vaší otázce:
    Ono to mezinárodní srovnání korektně udělat nejde, příliš velká rozdílnost vzdělávacích soustav, rozdílnost shromažďovaných statistických dat a motivy, které zkreslují situaci -- jak srovnávat zemi, ve které nezaměstnanost lidí do třicítky atakuje padesát procent se zemí, kde to není ani deset; jak očistíte specifické skupiny, kde nezaměstnanost přesahuje dědičně přes devadesát procent (v Británii jsou dvě takové statisticky významné) apod.
    Odhadem Vám řeknu, že ani při zdařilé inkluzi nevěřím na statisticky výraznější uplatnění absolventů základních škol ze sociálně znevýhodňujícího prostředí oproti dnešku. Zrušil by se ale jeden z mechanismů vyloučení, dnes máme velkou část dětí z vyloučených komunit, která vyrůstají zase jen s dětmi z tohoto prostředí. Reprodukují se tak vzorce kultury chudoby a dědičné bídy.
    K té Vaší metafoře s autem. Když chci motor a není ho kde koupit, musím postavit fabriku, která ho bude umět vyrobit. Jinými slovy, přemostění dnešního vyloučení je běh přibližně na tři generace.
    + Další komentáře