Jsme svědky narůstající schizofrenie současné vzdělávací a sociální politiky. Na jedné straně vidíme ušlechtilý cíl společného vzdělávání dětí, podporu dětí s hendikepem, aby neměly značku „s hendikepem“, podporu každého dítěte v tom, aby dokázalo žít s druhými lidmi - ať už je jejich hendikep jakýkoli.

Vidíme snahu o snížení přebujelé ústavní péče o děti bez rodičů, podporu práva dětí na svou rodinu a více pomoci rodinám, které to potřebují.

Na druhé straně vidíme projednávanou novelu školského zákona, která obsahuje centralizaci přijímací zkoušky na střední školy formou testu a novou povinnost docházení do mateřské školky. Co všechno může taková novela způsobit?

Rizika jednotného přijímacího testu

Základní školy dostanou touto novelou signál, aby se zaměřily na učivo matematiky a češtiny, na testy. Děti, které testy nezvládnou, budou vyloučeny z možnosti studovat střední školu s maturitou, tedy i z šance na vysokoškolské vzdělání. Přitom víme z mezinárodních průzkumů, že náš vzdělávací systém výrazně omezuje šance dětí z rodin se socioekonomickým znevýhodněním na vyšší vzdělání.

Novela zhorší šance různých dětí, které nespadají do unifikované většiny. Na testy se lépe připraví děti s dobrým rodinným zázemím. Testy, bude-li jejich význam tím klíčovým, zredukují cíle vzdělávání na opakování naučeného učiva. Takový scénář povede k snižování významu vzdělávání pro život v jeho komplexnosti, celostní rozvoj osobnosti, praktické profesní uplatnění, ale i pro celkovou sociální soudržnost a další významné hodnoty.

Argumentace vlády je kafkovská: Když nám odpadají u centralizovaného maturitního testu, tak je otestujeme už při přijímačkách a neúspěšnost u maturit tak snížíme. Co však třeba změnit maturity, které se neosvědčily? Ustoupit o krok z mašinérie současných maturit, které výsledky vzdělávání beztak nezměří.

Alternativou je přitom neuzavírat vzdělávací cesty, diagnostikovat potenciál dětí a podporovat jej. Alternativou je i rozšířit poradenství zaměřené na člověka, rozvíjet různorodé typy inteligence a „humanizovat“ způsoby ověřování kompetencí.

Rizika povinné školky

Povinná docházka do školky se v českém vzdělávacím systému objevuje vůbec poprvé. Naznačuje rodičům, že jejich role ve vzdělávání nemá takový význam, že instituce se postará lépe.

Otevřený dopis organizací rodičů proti zavedení povinné docházky do školky podepsaly i desítky psychologů. Tito odborníci vědí, že prvořadou je pro dítě rodina. Dopis podepsalo mnoho učitelů a ředitelů mateřských škol. Nechtějí být hlídacími institucemi a nemají dostatečné podmínky pro individuální přístup k dětem. Své zamítavé stanovisko vůči této nové povinnosti vyslovily i další profesní asociace.

Argumentace vlády postrádá základní logiku. Zavedení povinné předškolní docházky má vyřešit malou dostupnost školek a problémy rodin, které mají potíže zvládnout péči o své děti. Oba problémy jsou jistě zásadní, povinná škola je však jen těžko vyřeší. Školky učiníme dostupný jedině tím, že je budeme v dostatečném množství otevírat, rodinám pak s výchovou pomůže především kvalitní sociální práce.

Má tedy novela nějakou alternativu? Školy a školky je potřeba proměnit v otevřené instituce, jež komunikují s rodiči a vyrůstají z potřeb místní komunity. Je nezbytné asistovat rodinám, podporovat místní soužití a napomáhat sdružování rodin a rodičů. A také je zapotřebí důsledně vymáhat práva (nikoli povinnosti) rodičů a dětí na dostupné, kvalitní školky, která nebudou jen výsadou vyvolených.

Pokud má být novela schválena tak, jak je projednávána. je nemoderní a nebezpečná. Je třeba ji s díky vrátit z parlamentu vládě a nechat ji projít delší veřejnou diskusí. Z té totiž mohou vyplynout úplně jiné, ve výsledku mnohem potřebnější změny v našem školství.