Jaké byly letošní přijímací zkoušky na střední školy? Těžké? Standardní? Takové, jako vždycky? Znovu se roztočil kolotoč mediálních sdělení kolem přijímacích zkoušek.

Jisté je, že když Cermat ztratil „většinu“ u maturit (zůstaly pouze didaktické testy; uvidíme, jestli to tak nezůstane i do budoucna), vrhl se s vervou sobě vlastní na přijímací zkoušky. V dnešní době se zpochybňuje všechno — není tak divu, že ředitelé škol, kde je tradičně převis zájemců, rádi vezmou zavděk celostátní zkouškou, a určení úspěšnosti uchazečů tak nechají na někom jiném. To je asi jediná výhoda, kterou to školám přináší.

Rodiče dětí, kteří stojí o to, aby se děti dostaly na určitou školu, věnují nemalé úsilí tomu, aby děti připravili. Je dostupné velké množství ukázkových testů, aby si děti mohly zkoušet, co jim jde a nejde. Bohužel Cermat tyto možnosti nenabízí v takové míře jako jiné společnosti. Jako příspěvková organizace ministerstva asi už z podstaty není nijak zvlášť otevřený. Například v minulosti nebylo úplně jednoduché získat a zveřejnit výsledky maturitních zkoušek, zájemci museli používat zákon č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím (takzvanou „stošestku“), aby MŠMT alespoň zareagovalo. Předpokládám, že u přijímacích zkoušek to bude podobné.

Podle prvních ohlasů na přijímací zkoušky se zdá, že ani letos děti nebyly ušetřeny záludností Cermatu. Zvláštní je to hlavně v době, kdy se přemýšlelo o tom, zda neudělat úřední maturitu a jak ulevit maturantům. Maturanti a maturantky nebyli přece jediní, které postihla téměř roční uzávěra škol.

Zvláště přijímací zkoušky z devátých tříd jsou pro mnohé existenční záležitostí. Kde pak narychlo sehnat náhradní školu? A jsme si jisti, že tento typ přijímacích zkoušek opravdu testuje tak, jak má? Že opravdu vybírá ty nejlepší? Pořád se nacházíme v hodnocení spíše kvantitativním než kvalitativním. Více než studijní předpoklady hodnotíme zvládnutí toho, co žáci měli probrat. A po letošních přijímacích zkouškách to vypadá, že posun k lepšímu zatím nemůžeme očekávat.

Souhlasím s Oldřichem Botlíkem, že plošné testování, aby bylo spravedlivé, musí zkoušet to, co ve školách převažuje. To se ovšem stále daří zjistit jen obtížně, zvláště po dlouhém období distanční výuky.

Vnímám panující přesvědčení, že objektivita může být absolutní, že každý rok je možné připravit stejně náročný test s jiným obsahem a rozdíly v průměrné úspěšnosti mohou prokazovat, zda se žáci zlepšují, či zhoršují. Tenhle názor sdílí velká většina učitelů i rodičů, protože všichni přece do školy chodili a vědí, co se sluší a patří a jak mají přijímací zkoušky vypadat. Je to ale názor poněkud zjednodušující. Populační ročníky nejsou stejné, a ten poslední už vůbec ne.

Ráda bych se začínajícím jarem, sluníčkem a postupným otvíráním všeho možného napsala něco optimistického. Třeba že Cermat přihlédl k délce lockdownu a snažil se pochopit, co se v něm během distančního vzdělávání dělo. Bohužel na nové a lepší zítřky to nevypadá ani v oblasti přijímacího řízení na školách.