Návrh, na kterém se Asociace krajů dohodla již v září a nyní o něm jedná s vládou, doprovází zákonodárná iniciativa Karlovarského kraje, jejímž cílem je umožnit krajům stanovit, jaké středoškolské obory se budou otevírat a kolik žáků se do nich bude přijímat, což je dnes rovněž v pravomoci ředitelů škol. Návrhem na zavedení nepodkročitelné dolní meze, takzvaného cut-off score, reaguje Asociace krajů podle její předsedkyně hejtmanky Karlovarského kraje za ANO Jany Mračkové Vildumetzové na fakt, že v uplynulém roce u závěrečných zkoušek neuspělo přes 37 procent maturantů.

To je nepochybně problém, který je třeba řešit, a ostatně kdo jiný než právě hejtmanka Mračková Vildumetzová by si to měl uvědomovat? Je to totiž „její“ Karlovarský kraj, který je na tom spolu s Ústeckým v oblasti vzdělávání v rámci České republiky nejhůře — nejhorší výsledky žáků v jednotných přijímacích zkouškách na střední školy, nejhorší výsledky studentů, co se týče čtenářské, matematické i přírodovědné gramotnosti, nejhorší výsledky u maturit. Bohužel se však v tomto návrhu vydává zcela špatným směrem.

Máme málo absolventů se středním odborným vzděláním?

Není samozřejmě nutné, aby všichni měli maturitu, neřkuli vysokou školu. Vždy budeme potřebovat dělníky, mechaniky a řemeslníky, kteří maturitu nepotřebují, vždy bude existovat poptávka i po nekvalifikovaných pracovních silách a vždy budou také existovat lidé, kteří jednoduše nebudou mít pro maturitní vzdělání „studijní předpoklady“ nebo kteří jej nebudou chtít.

V situaci, kdy bychom měli příliš mnoho maturantů a příliš málo vyučených, však nejsme. Podíl studentů ve středním odborném vzdělávání (ať už zakončeném výučním listem, nebo maturitou) má Česká republika mezi zeměmi EU nejvyšší a v roce 2016 činil 72,9 procent! V sousedním Německu to pro srovnání bylo jen 46,3 procenta. Nejnižší podíl pak byl na Kypru (16,7 procent) a v Maďarsku (21,4 procenta). Pro rok 2017 nemáme mezinárodní srovnání, ale v České republice to bylo 71,7 procenta a na čelních místech tohoto žebříčku se tak nepochybně držíme i nadále.

Střední vzdělání s výučním listem pak loni získalo 21 304 osob, gymnaziální vzdělání 20 403 osob a střední odborné vzdělání s maturitní zkouškou, případně s maturitní zkouškou a odborným výcvikem, celkem 30 388 osob. Nejenže se tedy podíl studentů ve středním odborném vzdělávání blíží ke třem čtvrtinám, ale více než třetinu všech absolventů středních škol tvoří ti vyučení. To rozhodně neukazuje, že bychom se potýkali s nedostatkem takto vzdělaných lidí.

Počty absolventů sice v posledních letech klesají, klesají však víceméně rovnoměrně ve všech typech středoškolského vzdělávání, jelikož jde o výkyv populační křivky — v roce 2009 činil celkový počet absolventů všech středních škol bezmála 108 tisíc, v roce 2017 jich bylo jen něco přes 72 tisíc. Vývoj vidíme v následujícím grafu.

↗

Jsou absolventi maturitních oborů hůře zaměstnatelní než ti vyučení?

Co se zaměstnanosti absolventů jednotlivých typů vzdělání týče, aktuální situace v České republice je v zásadě taková, že s vyšší úrovní vzdělání klesá nezaměstnanost. Absolventi středního odborného vzdělání s maturitou jsou na tom pak dokonce lépe než absolventi vyšších odborných škol i než absolventi bakalářského stupně vysokoškolského studia. Naopak středoškoláci s výučním listem jsou na tom kromě lidí se základním vzděláním nejhůře, jak vidíme v grafu níže.

↗

Umělé zvyšování počtů vyučených středoškoláků tak mnoho smyslu nedává. Mají horší uplatnění na trhu práce, do značné míry kvůli tomu, že maturita je dnes standardem vyžadovaným i na těch nejjednodušších administrativních pozicích. Vyučení absolventi s úzkou specializací tak mají menší možnosti například v případě, že chtějí změnit kariéru či jen delší dobu nemohou nalézt práci v oboru. Navíc to jsou právě absolventi řady učňovských oborů, kteří budou v blízké budoucnosti nejvíce ohroženi postupující robotizací.

Touží-li tedy zaměstnavatelé po absolventech odborného vzdělání s výučním listem namísto odborného vzdělání s maturitou, je tato touha motivována především snahou ušetřit na pracovní síle. To se sice dá pochopit, ale není možné na to přistoupit.

Asociace krajů také argumentuje, že se dnes na maturitní obory dostávají i studenti, kteří pro to nemají „studijní předpoklady“, což je mimochodem velice vágní a obtížně měřitelná věc. Navíc se v současném systému jednotné přijímací zkoušky z češtiny a matematiky u přijímaček nezkoumají studijní předpoklady, ale tvrdé znalosti, které snad uchazeč nasbíral na základní škole nebo si jeho rodiče mohli dovolit zaplatit mu na přijímačky přípravu.

S úspěchem můžeme předpokládat, že společnosti nabízející tyto přípravy by po zavedení cut-off score měly ještě větší žně než doposud, a tato novinka by se tak výrazně negativně dotkla především dětí se slabším rodinným ekonomickým zázemím. A to si v zemi s největším dopadem socio-ekonomického zázemí na studijní výsledky mezi zeměmi OECD a v zemi, kde jen 3,6 procenta dětí, jejichž rodiče nemají maturitu, vystuduje vysokou školu, jednoduše nemůžeme dovolit.

Tudy cesta nevede. Tak kudy?

Hejtmanka Mračková Vildumetzová má pravdu, když v tiskové zprávě Asociace krajů tvrdí, že „kraje zodpovídají za kvalitu vzdělávání“ a měly by se této své role aktivněji zhostit — kraje jsou zřizovateli středních škol a na úroveň vzdělávání na „svých“ školách tak mají možnost působit. Soustředit by se ale měly v prvé řadě ne na zvyšování laťky pro přijetí, ale na kvalitu toho procesu, který leží mezi přijímací a maturitní zkouškou — tedy samo středoškolské vzdělávání. Ostatně, zkoušky — ať už přijímací, nebo závěrečné — jsou v celém vzdělávacím systému nakonec tím nejméně podstatným prvkem.

Potýkáme-li se s vysokou neúspěšností u maturitních zkoušek, je nutné podívat se na to, jak se učí. Kraje mohou například poskytnout prostor pro výměnu zkušeností mezi pedagogy z regionů a škol s rozdílnými výsledky u maturit, mohou školy aktivně podporovat v zavádění inovativních přístupů do výuky, jak to již činí Jihomoravský kraj, mohou poskytnout platformu pro další vzdělávání ředitelů a pedagogů nebo ve spolupráci s dalšími subjekty rozvíjet a školám poskytovat tolik potřebné programy pro výuku kritického a analytického myšlení, finanční, environmentální, informační a občanské gramotnosti. A to jak na oborech maturitních, tak na těch s výučním listem.

A pokud si zaměstnavatelé v regionech stěžují na nedostatek kvalifikovaných pracovníků technických profesí, jak Asociace krajů uvádí, bude problém především přímo ve struktuře středního odborného vzdělávání. Nejvyšší podíl absolventů s výučním listem je ve skupině oborů Strojírenství a strojírenská výroba (těch bylo loni 4 798), na druhém místě je Gastronomie, hotelnictví a turismus (loni 3 576) a dále Zemědělství a lesnictví (2 185).

Mezi absolventy středních odborných škol s maturitou kralovaly skupiny oborů Ekonomika a administrativa (4 799), Obecně odborná příprava — Lycea (3 215), Informatické obory (2 450) a opět Gastronomie, hotelnictví a turismus (2 100). Přitom absolventi řady oborů, o které je menší zájem, mají mnohem větší šanci na úspěch na trhu práce než absolventi těch nejfrekventovanějších. Kraje tak mohou nepochybně společně se zaměstnavateli a školami zapracovat na atraktivitě oborů, o jejichž absolventy mají tito zaměstnavatelé zájem — jistě by pomohly třeba slušně placené praxe.

Kraje tedy rozhodně mají mnoho možností, jak přispět k pozitivním změnám v českém vzdělávacím systému. Pokud se jich chopí namísto nesmyslných snah o blokování přístupu k maturitnímu vzdělání těm, kteří o něj stojí, budu nadšený.