Ten problém je poměrně složitý a komplikovaný. V současném školství se podle mě objevuje jistá kulturní válka, kdy na jedné straně stojí snaha o vzdělávací inovace tváří tvář 21. století a na straně druhé konzervativní kontrarevoluce přesvědčená, že drilem jistého obsahu učiva a testovacím selektováním přístupu ke vzdělání v rámci autoritářského pojetí se společnost navrátí k "řádu a pořádku".

Boje se vedou na více frontách - přijímačky na střední, státní maturity, revize RVP, platy učitelů. Konzervativní kontrarevoluce má velkou oporu v zastaralém a z principu konzervativním tradičním školském prostředí.

"Znát moderní dějiny" (ve smyslu faktografického soupisu určité interpretace událostí a dějů) je podle mého názoru k ničemu, pokud nejsou zároveň rozvíjeny roviny kritického historického myšlení, ale to je potom už širší otázka smyslu vzdělávání.

Kdosi kdesi napsal, že současná škola je skanzen. Kde jinde se žáci setkají s takovými artefakty minulosti jako je křída či ruční zápis do sešitu?

V Rámcovém vzdělávacím programu je napsáno, že základním cílem výuky dějepisu je "kultivace historického vědomí" (tedy ony roviny kritického myšlení - což je v pořádku) a " uchování kontinuity historické paměti", což je nicméně nesmysl, protože neexistuje žádná JEDNA historická paměť, jejíž kontinuita by se dala uchovávat.