„Tak už tu máme jaro, bude se zase dva týdny psát o maturitách …“, napsala by dnes posluhovačka Müllerová Švejkovi na Facebooku. Diskuse o maturitách, jejich zrušení, více úrovních, centrální a školní části, písemné a ústní formě je stará zhruba 130 let. Při troše znalosti historie zjistíme, že naprosto stejné otázky se řešily již od přelomu 19. a 20. století (srovnej například text Skalkové Maturita — dlouhodobý problém a aktuální výzva v Pedagogice z roku 2000).

Tyto diskuse se ovšem vracejí proto, že se zaměřujeme především na provozní a technické problémy (logicky — kdo někdy zažil administrativní a organizační martyrium jejich přípravy, provedení a následného zpracování, ví, že o ničem jiném ani v prvních reakcích mluvit nejde). A vyhýbáme se seriózní debatě o smyslu maturity.

Potíž je v tom, že někdy od roku 2000, kdy se začal připravovat koncept takzvané nové maturity, se periodicky veřejně diskutuje hlavně tu o epizeuxis, jindy o tom, zda růže přináší trpělivost, nebo taky manžel, případně o tom, zda ta základna kuželu ještě může být čepice. A vyvozují se z toho zkratkovitě závěry o neschopnosti Cermatu a jeho expertních týmů (v souladu s konceptem magického myšlení je pak odvolání jeho ředitele klasickým rituálem obětiny, která očistí společenství — kritické výkřiky poněkud utichnou) nebo o naprosto zdevastovaném školství.

Prvním tématem vyžadujícím kvalitní analýzu ovšem musí být funkce maturitní zkoušky v proměňujícím se vzdělávání v měnící se společnosti. Za prvé, jde o závěrečný účet dlouhého procesu osvojování poznatků, dovedností, postojů a hodnot žákem. Má tedy potvrdit požadovaný stupeň jeho „zralosti“ (odtud „maturita“). Striktně vzato by k tomu stačilo vystavit osvědčení o uspokojivém absolvování středoškolského studia.