Více peněz do vzdělávání
Petr ChalušBudeme postupně v soukromých školách nacházet to, na co se ty veřejné nezmůžou? Řešením však není odklon k exkluzivnímu vzdělávání, ale navýšení prostředků na to veřejné.
Výměna ministra školství za ministryni nepřinesla změnu v mediálním boji o rozpočet na vzdělávání. Pohled ministra financí možná sdílí díky médiím i více lidí: „Na co proboha pořád to neschopné školství chce další peníze?“
Nejvíce diskusí ohledně financování se točí kolem výše platů učitelů. Statisticky nejen plat učitelů i celkově podíl z rozpočtu na vzdělávání dokazuje, jak vlastně sami sebe a další generace šidíme. Přitom vzdělávání může jednoznačně být přínosné různým oblastem společnosti a přinášet všem klíčové schopnosti pro současný život, občanské vědomí a aktivitu (stojí o to všichni politici?), zdraví lidí i planety, prosperitu komunit i individuální duchovní směřování ke štěstí a dalším hodnotám.
Financování vzdělávání se netýká pouze škol a učitelů, týká se i podpory vzdělávajících se dětí (a jejich rodičů), mladých lidí i dospělých. Financovat se mohou celkové podmínky, které netvoří jen dosavadní formální systémy, tvoří je často přímo cílové skupiny samy.
Podporu potřebuje tvorba vzdělávacích příležitostí, například regionální vzdělávací partnerství, sítě inovací, místní vzdělávací nebo metodická centra, vše živené energií zdola.
Finančně je možné podporovat sdružování učitelů, sdružování rodičů, dětí, studentů a dalších aktérů vzdělávání. Růst potřebuje i důležitý sektor poradenství, které dnes nezbytně individualizuje a zkvalitňuje vzdělávací služby.
Školy a učitelé potřebují více peněz zejména proto, aby zlepšili svou práci pro žáky a studenty. Systém by například mohl umožňovat párové učení, zvát externisty do výuky a opačně provádět vyučované do života. Mohl by podpořit inovace v oblasti vzdělávání a dalšího vzdělávání učitelů, například osobnostní rozvoj, supervize.
Na jedné straně se neziskovky zuby nehty berou za vyloučené děti ve zvláštních a praktických školách, ale vůbec si nevšímají dětí vzdělávaných na soukromých školách, což má ovšem za následek, že svým způsobem jsou pak vlastně vyloučené děti i na normálních veřejných školách. Jsou ekonomicky vyloučené, jak to jinak nazvat, když na soukromých školách by byly mnohem lépe vzdělávány. Elitní soukromá škola si může děti pečlivě vybírat. A s nemalou státní dotací, malým počtem dětí ve třídě může skutečně děti něco naučit.
Jak by mohly neziskovky poukazovat na tuto ekonomickou segregaci? Kde by na takovou činnost získaly podporu?
Takže klidně necháme vyrůstat novou elitu na soukromých školách, která o skutečných problémech většinové společnosti nebude nic tušit již od dětství.
Synovec dokončil střední (státní) školu. Angličtinu vyučovali rodilí mluvčí ( + dva pobyty v Británii), takže nemluví anglicky stylem "massa Bob", jako já. Latina, zájmové kroužky.
Otevřeně řečeno, závidím mu. Dostalo se mu vzdělání, které bych bývala chtěla pro sebe, vzdělání kterého se mi nedostalo a které mi dodnes bolestně chybí.
- soukromá škola
- církevní škola
- "inklusivní" škola ve čtvrti, kde si bydlení mohou dovolit jenom bohatí
Rodina z přízně dostala práci v Británii, polepšili by si finančně. Značně. Práci odmítli, neb mají děti a do britské státní školy je odmítají dát.
Totéž slyším o ruské komunitě. Přijedou ruští specialisté, chtějí přivézt rodinu, vidí kvalitu školství a děti zůstanou doma.
Teorie byla, že přítomnost děti z "lepších rodin" zvedne všeobecnou úroveň státních škol. Dopadlo to jinak.