Výměna ministra školství za ministryni nepřinesla změnu v mediálním boji o rozpočet na vzdělávání. Pohled ministra financí možná sdílí díky médiím i více lidí: „Na co proboha pořád to neschopné školství chce další peníze?“

Nejvíce diskusí ohledně financování se točí kolem výše platů učitelů. Statisticky nejen plat učitelů i celkově podíl z rozpočtu na vzdělávání dokazuje, jak vlastně sami sebe a další generace šidíme. Přitom vzdělávání může jednoznačně být přínosné různým oblastem společnosti a přinášet všem klíčové schopnosti pro současný život, občanské vědomí a aktivitu (stojí o to všichni politici?), zdraví lidí i planety, prosperitu komunit i individuální duchovní směřování ke štěstí a dalším hodnotám.

Financování vzdělávání se netýká pouze škol a učitelů, týká se i podpory vzdělávajících se dětí (a jejich rodičů), mladých lidí i dospělých. Financovat se mohou celkové podmínky, které netvoří jen dosavadní formální systémy, tvoří je často přímo cílové skupiny samy.

Podporu potřebuje tvorba vzdělávacích příležitostí, například regionální vzdělávací partnerství, sítě inovací, místní vzdělávací nebo metodická centra, vše živené energií zdola.

Finančně je možné podporovat sdružování učitelů, sdružování rodičů, dětí, studentů a dalších aktérů vzdělávání. Růst potřebuje i důležitý sektor poradenství, které dnes nezbytně individualizuje a zkvalitňuje vzdělávací služby.

Školy a učitelé potřebují více peněz zejména proto, aby zlepšili svou práci pro žáky a studenty. Systém by například mohl umožňovat párové učení, zvát externisty do výuky a opačně provádět vyučované do života. Mohl by podpořit inovace v oblasti vzdělávání a dalšího vzdělávání učitelů, například osobnostní rozvoj, supervize.