Premiér Bohuslav Sobotka navrhl 5. června 2015 prezidentu republiky ke jmenování ministryní školství, mládeže a tělovýchovy dr. Kateřinu Valachovou, dosavadní náměstkyni ministra Jiřího Dienstbiera, kterou upřednostnil před prof. Stanislavem Štechem, stávajícím prorektorem Univerzity Karlovy.

Domnívám se, že toto rozhodnutí, resp. úvahy stojící v jeho pozadí, jsou velmi nešťastné. Premiér Sobotka tak promarnil příležitost získat do vlády jednoho z nejkompetentnějších, ne-li vůbec nejkompetentnějšího ministra školství od roku 1989.

Stanislav Štech, profesor pedagogické psychologie, zasvětil školství prakticky celý svůj profesní život. Po dlouhá léta se podílí na výuce budoucích učitelů na Pedagogické fakultě UK, výzkumně se zabývá školní socializací a psychologií, díky čemuž má rozsáhlé teoretické znalosti i praktické zkušenosti se základním stupněm naší vzdělávací soustavy (vzhledem ke své odbornosti i s takovými problémy jako je vzdělávání žáků se speciálními potřebami, inkluzivní vzdělávání apod.).

Jako vědec a pedagog rovněž detailně zná prostředí vysokých škol a vědeckých institucí v ČR i v zahraničí. Zabýval se evaluačními systémy univerzit a vědeckých institucí, a dále studiem a kritikou reforem vysokého školství ve světě.

Zastupoval české univerzity v programu OECD „Institucionální řízení vysokých škol“. Sám se stal vůdčí osobností odporu proti neoliberálním „reformním“ snahám, ať už šlo o Bílou knihu terciárního vzdělávání, či nový vysokoškolský zákon ministra Josefa Dobeše.

Je autorem a spoluautorem několika monografií a řady odborných článků týkajících se různých aspektů vzdělávání a výchovy, stejně tak jako novinových článků a komentářů většinou reflektujících aktuální problémy školské politiky.

Zastává konzistentní postoje a vyjadřuje své názory v rámcích svých vizí českého školství. Jako akademik je zvyklý věcně diskutovat, podkládat svá tvrzení důkazy, ale i respektovat své oponenty. A profesoru Štechovi nelze upřít ani zkušenosti „manažerské“ — po 17 let byl vedoucím katedry psychologie PedF UK a již 12 let je prorektorem UK.

Oproti tomu dr. Valachová se školstvím nikdy odborně nezabývala. Je vystudovaná právnička, původně se zaměřovala na správní právo a dlouhodobě se věnovala agendě lidských práv (především v kanceláři ombudsmana a jako členka Rady pro lidská práva). Proč by se tedy ministryní školství měla stát právě ona?

Ideje vs. reálpolitika

Jednu z možných odpovědí nabízí vyjádření samotného premiéra Sobotky, který jako podstatnou pro své rozhodnutí uvedl zejména schopnost dr. Valachové orientovat se v „reálném“ politickém prostředí a prosazovat v něm svou agendu. Vyzdvihl též její pracovitost, dynamičnost a flexibilitu.

Tyto teze můžeme doplnit ještě komentáři politologa Lukáše Jelínka, že byla jen otázka času, kdy premiér dr. Valachovou pověří nějakou funkcí, teprve potažmo kterou. A dále že dr. Valachová by se mohla v budoucnu stát jednou z „tváří ČSSD“, resp. její lidskoprávní politiky.

Pokud toto shrneme, můžeme dilema „Štech — Valachová“ vnímat jako výběr mezi odborníkem s hlubokými znalostmi problematiky, ale též pevně definovanými vizemi a principy, jež jsou pro něj zásadní a třeba nepřekročitelné, navíc nestraníkem bez ambice veliké politické kariéry na straně jedné, a reálpolitičkou schopnou přesvědčovat své partnery, utilitárně nacházet řešení líbící se všem bez ohledu na nějaké hlubší principy, navíc již zřejmě brzy budoucí členkou ČSSD, jež má před sebou perspektivní politickou kariéru a může své straně přinášet kladné politické body.

Jen stěží si lze představit například, že by prof. Štech souhlasil s tím, aby se v oblasti vzdělávání dále rozmáhal vliv Svazu průmyslu a dopravy — daleko spíše by byl jmenovaný Svaz vykázán do patřičných mezí, což by ovšem řadě politiků ČSSD nebylo po chuti.

Navíc premiér aktuálně vyhlásil poptávku po „štikách“ ve své vládě — a je fakt, že univerzitní profesor do koncepce „moc nad tím nedumejte, zbytečně nediskutujte, hlavně nasaďte rychlé tempo, makejte, makejte a buďte vidět“ nezapadá.

V tomto kontextu by tedy bylo možné usoudit, že premiér Sobotka se rozhodl upřednostnit reálpolitiku před idejemi. Zřejmě to může prospět jeho vládě i straně. Zda to prospěje i českému školství, o tom chovám značné pochybnosti…

Smutným faktem je, že ČSSD dlouhodobě nemá ve svých řadách skutečné odborníky na oblast vzdělávání a výchovy, kteří by rozuměli problematice školství a zároveň dokázali sladit obecnější principy vzdělávání (včetně např. principů akademického světa) s politickou filozofií sociální demokracie a na tomto základě postavit politický program. Marcel Chládek takovou osobností jistě nebyl.

Odbornost vs. gender

Druhou možnou odpověď na otázku, proč byla vybrána dr. Valachová, vyjádřili různými způsoby bývalá senátorka Alena Gajdůšková, ministryně Michaela Marksová-Tominová, místopředsedkyně ČSSD Lenka Teska Arnoštová, ministr Milan Chovanec a někteří další politici. Totiž, že motivací k volbě dr. Valachové byla snaha zvýšit počet žen (resp. žen nominovaných ČSSD) ve vládě premiéra Sobotky.

V takovém případě ovšem opět nelze s tímto rozhodnutím souhlasit. Kdyby tomu tak skutečně bylo a premiér se rozhodl upřednostnit ženu-neodbornici před mužem-odborníkem pouze kvůli jejímu pohlaví, prokazoval by zcela medvědí službu egalitářským idejím emancipace žen: choval by se v principu zcela stejně jako ti, kteří ženy jen kvůli jejich pohlaví diskriminují, pouze recipročně.

A navíc by to bylo vysoce urážlivé vůči samotné dr. Valachové, která je natolik schopná a vzdělaná, že nemá zapotřebí být v nějaké funkci „protože je žena“ (kteroužto interpretaci její kolegyně a kolegové svými výroky navíc ještě silně podporují).

Pokud by premiér chtěl zvýšit počet žen ve vládě a dr. Valachovou považoval za dobrou adeptku na ministerské křeslo, jistě by jí mohl vybrat jiné, které by lépe odpovídalo její odbornosti. Nabízí se například pozice jejího současného šéfa, ministra Jiřího Dienstbiera (jehož odchod z vlády by nebyl zas takovou ztrátou), kde by mohla pokračovat ve své dosavadní odborné profilaci a třeba prokázat lepší schopnosti či větší odbornou způsobilost, nežli má tento ministr-zasloužilý straník.

Počet žen ve vládě by se zvýšil, dr. Valachová by mohla plně zúročit svůj potenciál (a tím spíš dokázat, že ministryně-žena může být stejně dobrá i lepší, nežli ministr-muž). Na ministerstvo školství by mohl nastoupit člověk, který je, ve vší úctě k dr. Valachové, v dané problematice výrazně kompetentnější.

Pokud se premiér Sobotka rozhodl vyměnit přínos pro školství za neautentickou image rovného přístupu k ženám a mužům (aplikovaného ovšem „na efekt“, nikoli poctivě), je to rovněž faktem dosti smutným.

Quo vadis

Nic z výše uvedeného nemá vést a priori k závěru, že dr. Valachová bude špatnou ministryní školství nebo že její výběr je špatná volba. Vedle jiných v médiích prezentovaných osob (např. Lenka Teska Arnoštová, Petr Hulínský) se naopak jeví jako jedna z výrazně nadprůměrných alternativ. Nezbývá, nežli jí přát, aby ve funkci obstála a vykonávala ji pro dobro českého školství.

Nemění to ovšem nic na skutečnosti, že premiér Sobotka promarnil vzácnou příležitost dát rezortu školství za ministra skutečně velkou osobnost s hlubokou erudicí a pevným hodnotovým ukotvením.

Ačkoli vlastně se zachoval jako správný premiér — rozhodl se upřednostnit dobro své strany a své vlády. Otázka, kdy začnou premiéři upřednostňovat dobro pro české školství, zůstává i po letech stále nezodpovězena…