Spisovatelka Petra Hůlová hovořila v pátek na Sjezdu spisovatelů o jazyce a ve svém proslovu používala výhradně přechýlené ženské tvary důležitých podmětů: spisovatelka, autorka, intelektuálka, pastýřka (jen co si vybavuji).

Chvíli mi trvalo, že tyhle ženské tvary používá všude, kde by jiný (každý) říkal autor, intelektuál, spisovatel, pastýř a myslel by tím jedince obojího pohlaví. Petra Hůlová taky myslela jedince obojího pohlaví a vyjádřila to nekonvenční inverzí gramatického rodu hromadných podstatných jmen (to jsou taková, která jsou vždy v jednotném čísle, ale označují nějakou větší skupinu).

Její řeč mě přivedla k myšlenkám na ten náš věčně vysmívaný genderový spor: to bylo smíchu, když lingvistky navrhly, abychom používali vedle slova host také hostka! No jistě, jazyk je nástrojem literatury i komunikace na civilizované úrovni, jak zachytil ve své geniální komedii Pygmalion irský ironik a modernista Bernard Shaw.

A byl to poněkud nepřípadný úlet myšlenek, když jsem se přistihla, že myslím na odvolaného Marcela Chládka, nyní již bývalého ministra školství. Kdo jiný než Miloš Zeman se jeho hnusného chování k ženám zastal (ve čtvrtečním Právu) a řekl, že o sexuálním harašení se s ním bavit nehodlá. Bodejť, vždyť by to bylo směšné, když si vzpomeneme na jeho chování k jedné z předchozích ministryň školství Petře Buzkové!

Vzpomněla jsem si také na svého někdejšího ředitele plzeňského rozhlasu, který vypadal jako distingovaný gentleman, ale měl mimořádně odporný talent urážet ženy, které byly v těžké situaci. K ženám se choval podle jejich zjevu — která měla nadváhu nebo vypadala unaveně, měla u něj urážky jako předplacené.

V týmu zpravodajců pracoval jeden mimořádně nevzhledný a nevychovaný reportér, který chodil do práce v létě v kraťasech, jež vypadaly jako trenky, koukal mu z nich zadek a vepředu z utahaného trička zase břicho, boty měl sešmajdané a svetry sežvaněné, navíc měl na monitoru svého redakčního počítače sexistický obrázek: tomu však ředitel nikdy neřekl, aby se slušně oblékl, koukal tu nahotinu dát z plochy monitoru pryč a nechodil po redakčních chodbách v odporných sešmajdaných bačkorách.

Zato kolegyni editorku, vdovu se dvěma dospívajícími dcerami, neustále komentoval ohledně šíře jejího pozadí, oblečení, ba dokonce i stravování. Ženy, které to neměly zapotřebí (například kolegyně, které se vysmíval za její občasný nedostatek dechu, která však uměla dokonale německy a udělala díky tomu v té době rozhlasu neocenitelnou službu tlumočnickou i diplomatickou), prostě odešly středem, editorka Marie ale měla sama na starosti ty dvě dospívající holky, tak si to nechala líbit a nenáviděla ho tiše.

Kolegyně se zastal šéfredaktor, ale říďa neviděl žádný důvod ke změně svého chování — jako Miloš Zeman nebo Marcel Chládek. Anebo Jiří Čunek, abychom nezapomněli. Byl to prostě zakomplexovaný misogyn, který na svou funkci neměl. Taky z ní byl nakonec odvolán, i když z jiného důvodu. Hm, ale profesor fonetiky Henry Higgins nebyl zakomplexovaný misogyn, to byl jen hulvát.

Povýšenost a hrubiánství mužů vůči ženám se za posledních patědvacet let zhoršilo. Je to samozřejmě dáno rozdílem v příjmech, protože peníze jsou moc, a úspěch se měří penězi. A i mezi docela vzdělanými lidmi člověk může slyšet rozhovor o tom, jak Sobotka není žádný chlap, zatímco Babiš, panečku… Profesor Higgins naučil Lízu fonetiku tak dobře (a ona byla ovšem mimořádný talent), že se tím mohla výborně živit.

↗

Petra Hůlová věnovala svůj příspěvek na letošním Sjezdu spisovatelů otázce jazyka. Používala přitom výhradně přechýlené ženské tvary tradičních podmětů: spisovatelka, autorka, intelektuálka. Repro z vysílání ČT

Moje matka byla socialistická pracující žena s vysokou školou a kádrovou skvrnou, pro kterou musela za normalizace pracovat ve fakturaci jednoho podniku na nákladovém nádraží Žižkov. Časem se dopracovala postavení podnikového právníka, byť práva nevystudovala, prostě se to naučila a celkem suverénně vyhrála každou arbitráž, která se vyhrát dala.

Neměla žádnou sekretářku, k podkladům se dostávala komunikací s účetními a dispečery a šlo to. Po několika letech přibyl do téže kanceláře muž, rovněž z kádrových důvodů vyhozený prokurátor, a okamžitě se ke kolegyni začal chovat jako k písařce.

Líza Doolittlová nosila Higginsovi trepky a hledala brýle až do chvíle výbuchu ve finále, kdy mu je hodila na hlavu. Moje matka s doktorátem filozofie ovšem klidně, ale rázně odmítla psát kolegovi podání, tenkrát ani nikdy jindy nepřistoupila na služebnou roli. Dnes na ni ženy přistupují — pro peníze, ze strachu o práci, z vlastní hlouposti.

G. B. Shaw ve má ve finále hry Pygmalion dialog, v němž Líza, poté, co mu vyhrála sázku, konečně řekne Higginsovi, co si myslí o jeho chování. V dialogu účinkuje i Higginsův přítel plukovník Pickering:

Líza: „Ale víte, kdy začala moje pravá výchova?“

Pickering: „Kdy?“

Líza: „Když jste mi hned první den, jak jsem přišla do Wimpole Street, řekl ‘slečno Doolittlová‘. Tehdy jsem si začala sama sebe vážit. A takových maličkostí, které vám ani nepřišly, byla spousta. Jako že vstanete a smeknete a otevřete dveře. Ano, maličkosti, které nasvědčovaly, že jsem pro vás něco víc než holka od škopku. I když ovšem vím, že byste se stejně choval k holce od škopku, kdyby už ji pustili do pokoje.“

To máte tak: některé věci se naučí každý — strojit se a mluvit a tak dále — ale skutečný rozdíl mezi dámou a květinářkou není v tom, jak se která chová, ale jak se k ní chovají druzí. Pro profesora Higginse květinářkou zůstanu, protože se ke mně jako ke květinářce chová a bude se chovat i nadále, ale já vím, že pro vás mohu být dáma, protože jste se ke mně choval jako k dámě, a budete se tak chovat vždycky.

A pak ještě řekne Líza Higginsovi, že plukovník se k ní, květinářce, choval jako k vévodkyni. A Higgins opáčí, že on se ovšem k vévodkyni chová jako ke květinářce, že nečiní rozdílu. A dozví se, že pokud nechce Lízu, nejen svůj dokonalý výtvor, ale mimořádného člověka, ztratit, bude muset svoje chování ke květinářce změnit. Inu, starý irský pošetilý socialista, ten Bernard Shaw.

Co si o sobě ten Chládek vlastně myslel? Je dobře, že premiér ministra školství odvolal, byl nejvyšší čas. Jen doufám, že mu spolustraníci neopatří místo někde ve škole, nezdá se, že by měl pedagogický talent.