Ministr školství Marcel Chládek končí. Tradiční otázka v médiích, kdo přijde po něm, se jistě brzy vyjasní. Nevyjasní se pravděpodobně ta důležitější otázka: co tato vláda ve školství vlastně dělá a co dělat bude, ať už je to zosobněno kýmkoli.

Zdá se mi, že dosud vláda nechávala téma školství izolované od svých priorit a nepropojené na celospolečenská témata. Vše jako by bylo jen na řízení jedním ministerstvem a z něj byl viditelný jen jeden muž - Marcel Chládek.

U školství se (už trochu tradičně) namísto nějaké silné týmové práce a viditelných dalších osobností zviditelňuje výhradně jednotlivec (připomeňme ministry Dobeše nebo Fialu). Až na občasné opakující se profláknuté poradce, u nichž nikdo neví, od kdy do kdy v roli poradce jsou a jaké kompetence vlastně mají.

Koncepce stále jen v bačkorách

Kdo z veřejnosti (i odborné) by dokázal říct, jaká byla a je koncepce vlády ve vzdělávání? Nebo jaká je koncepce sociální demokracie, která má aktuálně školství na starost? Ačkoli jsem obě koncepce poctivě četl, moje otázka přesto zůstává.

Ani po prvních krocích vlády není jasné, jaké otázky a odpovědi chce prezentovat a řešit. Vize ve školství byla „nejasná“ od vzniku této vlády, a způsob odchodu ministra tomu odpovídá: je „velmi nejasný“. Stejně nejasná je i budoucnost školství.

Jako již standardní popelka mezi agendami dosavadních českých vlád vlastně nemůže zklamat, prostě bude pokračovat ve svém přežívání, jak už jsou všichni zvyklí. A možná mnoho lidí si ještě oddychne, když tomu tak bude.

Zkušenost říká, že pokud nějaký ministr chce zaujmout, stává se situace ještě nebezpečnější. Aniž zná tradici a zákony přidává různé nápady do komplexní reality vzdělávání, typu povinné okurky na svačinu nebo růžových bačkor do škol pro všechny apod.

Chrlení nepodstatných nápadů se tolik netýká právě Marcel Chládka, týká se ho spíše víra v posilování role státu, ministerstva a dalších institucí v oblasti vzdělávání. Za předpokladu, že by stát nabízel profesionalitu, otevřenou mysl, schopnost veřejné diskuse, pak by to bylo velmi užitečné v některých prvcích školství.

Jenže u českého státu tomu tak není a právě u školství je to vidět nejvíc. Proto důležitější než kontrolovat systém je neustále otevírat dveře škol a úřadů těm, pro které byly stvořeny. V oblasti školství je samozřejmě řeč především o dětech a rodičích.

Výzva pro nového ministra či ministryni

Jeden poměrně dobrý záměr po sobě odcházející ministr přeci jen nechává: je jím posílení veřejné služby ve vzdělávání dostupné všem. Snad další ministr tento progresivní záměr zachová a přidá trochu více odvahy ke komunikaci s veřejností, se všemi aktéry, nejen se zavedenými institucemi a několika vybranými osobami a organizacemi.

Nebude to mít jednoduché, některé oblasti školství jsou plné „teplých míst“, a jejich osazenstvo už si je umí hájit. Při interních i veřejných prohlášeních berou do úst krásná slova o dětech, přitom jde jen o prospěch několika málo dospělých.

Ani pozice privátního a neziskového sektoru není ideálně kultivována. Několik zavedených osobností, skupin, firem a organizací ovládá téměř celý prostor „vzdělávání“, který by mohl být mnohem rozmanitější.

Role nového ministra bude dokázat být nejen ministrem vybraných institucí, organizací a firem tradičně zavedených ve školství, nejen ministrem vlivných a bohatých skupin, které mají zdroje být mediálně slyšeny. Nástupce Marcela Chládka musí být především ministrem miliónů dětí a rodičů, kteří jsou hlavním důvodem samotné existence toho „zakletého“ ministerstva.