Bojovný inkluzivismus nebo ochrana nejlepšího zájmu dětí?
Lenka FelcmanováMístopředsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání se vyjadřuje k novele školského zákona, o které se zítra bude hlasovat v Poslanecké sněmovně. Ke klíčovému bodu novely existují radikálně odlišné způsoby výkladu.
Dovoluji si reagovat na článek prof. PhDr. Stanislava Štecha, CSc. v Deníku Referendum, který kritický postoj k návrhu legislativní úpravy diagnostiky mentálního postižení pro účely školství označil jako bojovný inkluzivismus.
Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV) je odbornou platformou, jejímiž členy je řada akademických pracovníků a naším společným úsilím je systémová podpora kvalitního vzdělávání umožňující rozvoj vzdělávacího potenciálu všech dětí pokud možno v prostředí, ve kterém jsou obklopeny přirozenou vrstevnickou skupinou.
Toho, že se podmínky pro uplatňování principů inkluzivní pedagogiky nezmění ze dne na den, jsme si velmi dobře vědomi, stejně tak víme, že jakákoliv instantní řešení k cíli nevedou. Proč tedy ČOSIV nepodporuje navrženou legislativní úpravu diagnostiky mentálního postižení?
Odpověď je jednoduchá, protože formulace ustanovení § 16a odst. 5. věty druhé umožňuje diametrálně odlišné interpretace. Lze ji vykládat v souladu s doporučenými postupy AAID (American Association for Intelectual Disability), které připouštějí přidělení diagnózy mentální retardace (intelectual disability) až na základě prokázání souběžného deficitu adaptivity jedince a vyloučení vlivu dalších proměnných. S komplexním posouzením situace jedince se plně ztotožňujeme, problém je v tom, že takto to v zákoně napsáno není.
Obecná formulace, která byla do zákona zvolena, totiž připouští i zcela opačnou interpretaci — že diagnóza mentální retardace může být přidělena i při dosažení vyšší hodnoty IQ, než je MKN stanovená pro přidělení diagnózy mentální retardace, pokud bude prokázána snížená adaptivita dítěte, nedostatečně podnětné rodinné prostředí či jiné negativní okolnosti vývoje dítěte.
To, že naše obavy z využití této interpretace v praxi nejsou liché, potvrzují zveřejněné výroky některých aktérů systému: …Ministr školství Marcel Chládek ale tvrdí, že speciální školy či speciální třídy zaniknout nenechá. Jeho tým se už několikrát sešel s iniciátory výzvy a jednají o změně školského zákona, podle kterého mohou od roku 2011 chodit do základních škol praktických jen děti s IQ nižším než 70. Právě to mnozí odborníci kritizují. Snaží se prosadit, aby zákon nebral v potaz pouze míru intelektu, ale aby zohledňoval i ostatní dovednosti a připravenost dětí na školní vzdělávání.
„Do speciální školy by tak mohl opět být zařazen i žák, který má sice IQ vyšší než 70, ale má problémy a základní školu nezvládá, například kvůli poruchám pozornosti, paměti, problémům s analýzou čteného textu nebo s kognitivními funkcemi, tedy vstřebáváním informací z okolí,“ vysvětluje speciální pedagog Arnošt Vítek.
Tou prosazovanou změnou bylo právě doplnění ustanovení k diagnostice mentálního postižení, která se v návrhu zákona objevila až po ukončení vnějšího připomínkového řízení.
Ať už byly motivy pro včlenění tohoto ustanovení do zákona jakékoliv, podstatné je následující: Je-li možné legislativní text vyložit takto radikálně odlišnými způsoby, je krajně nebezpečné jej do zákona zavádět.
Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání zpracovala analýzu, která mapuje vývoj prevalence mentálního postižení v české dětské populaci za posledních pět let. Od roku 2009 do roku 2014 klesl počet dětí s mentálním postižením vykazovaných ve školských statistikách téměř o 40 %. Je zjevné, že ve školství byla i v poměrně nedávné minulosti tato diagnóza nadužívaná. Důvodů, proč tomu tak bylo, je řada a není možné je postihnout v tomto článku.
Nicméně v roce 2014 se Česká republika dostala na úroveň výskytu diagnózy mentálního postižení, která je obvyklá ve světě (srovnej Maulik, Pallab K., et al. Prevalence of intellectual disability: a meta-analysis of population-based studies. Research in developmental disabilities, 2011, 32.2: 419-436), byť stále existují regiony, kde je vykazován násobně vyšší počet dětí s diagnózou MP, než je celorepublikový průměr.
O to více překvapil výrok náměstkyně NÚV PhDr. Jany Zapletalové na kulatém stole MŠMT k diagnostice MP, která v závěru diskuze uvedla, že zavedení diagnostiky podle DSM 5 spojované s navrženým ustanovením novely zákona povede k nárůstu počtu dětí s diagnózou MP (opět tedy budeme mít více mentálně retardovaných dětí, než je obvyklé jinde ve světě), přestože zavedení posuzování více proměnných by v tomto případě mělo mít efekt spíše opačný.
Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání jinak podporuje novelizaci § 16, která společně se zajištěním dostatečné finanční a metodické podpory školám může velmi významně přispět ke zlepšení podmínek vzdělávání dětí s potřebou podpory ve vzdělávacích zařízeních hlavního proudu.
Autorka je místopředsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání.
A vůbec, všude samé řeči proč jo a proč ne a aby někdo s takovouto studii přišel a dal všemu reálný rozměr, tak nikde nic. To se zase budou změny na základě něčích pocitů? Aby se po letech přišlo na to, že staré, ověřené postupy byly lepší? A kdopak to a to nejen finančně bude platit? Kdo nahradí nedostatečné vzdělání dětem, kterým se ho, kvůli placeným experimentátorům, nedostane?
Pana Ševčíka asi překvapí, že s ním souhlasím,... ale zde se brána pekla opravdu otevírá.
Ostatně dnešní vztah mezi běžným druhým stupněm základních škol a souběžně běžícími nižšími ročníky osmiletých gymnázií budiž nám obrazem toho, co se nově může promítnout i na úroveň prvního stupně základních škol.
Je záhadou, proč ho tedy prosazovali odpůrci "inkluzivismu" a naopak "inkluzivisté" byli proti. Nebo není?
Ale ona je ta novela napsaná opravdu pitomě, takže se žádná velká škoda nestala.
Inkluzivizmem rozumím totéž, co Stanislav Štech. Zastávat princip inkluze, aniž by se braly v úvahu okolnosti.
Například Jan Kovařík nebojuje za inkluzivizmus, ale je zastáncem inkluze, přestože nechce, aby do normálních škol doputovaly rychle a ve větším počtu děti z praktických škol. Jeho obavy sdílím. Úplně mi stačí, když vnuci kamarádky chodí do soukromé školy, kde platí 150 000 Kč školné. Úplně ztrácíme společnou řeč a ne proto, že bych záviděla. I proto jsem pro inkluzi, pak bude naděje, že nalezneme společnou řeč nejen my dvě, ale hlavně naši vnuci.
Podobně jako pan Kovařík si nemyslím, že postupná likvidace praktických škol pomůže inkluzi. Rychlá likvidace praktických škol, které na žáka dostávají větší finanční prostředky znamená, že ve školství stát "ušetří". Nebo si naivně myslíte, že ty prostředky půjdou za těmi žáky do normálních škol? No nepůjdou přece, když ty děti nebudou mít příslušnou diagnózu! Psala tady Saša Uhlová že jistá škola vzniklá sloučením normální a praktické si musela shánět na provoz granty a sponzory. Tak to je tedy ta praxe! Ani tak nejde o diagnostikování - to raději ponechejme odborníkům, ale o finance do školství.
Myslím, že tohle si ministr Chládek uvědomuje a pro překlenutí měl sloužit i registr učitelů (v právě odhlasovaném zákoně neprošel). Proč si to myslím? Normální školy s inkludovanými žáky budou potřebovat i speciální pedagogy a specialisty na mentální postižení. Se zavedeným registrem učitelů by časem mohli učit podle své kvalifikace na normálních školách nejen jako učitelé, ale i jako asistenti s platem podle své kvalifikace. Status asistentů by se zvýšil, což je jistě potřeba, protože práce asistenta si s prací učitele v ničem nezadá, má-li být dobrá. (Myslím tím asistenty pro mentálně postižené a jinak problémové děti, nikoli pro tělesně postižené. Pokud jde o asistenty pro děti tělesně postižené je situace přehledná a konzolidovaná, i když jsou i oni dnes platově podhodnoceni.)
Inkluze znamená právě to, že do základních škol doputují ve větším počtu děti ze speciálních tj, především praktických škol. Pánové Ševčík a Kovařík a paní Švandová uvádějí argumenty proti inkluzi, čili jsou proti ní. Pan Ševčík to alespoň říká otevřeně a nemlží, nepředstírá, že je vlastně pro inkluzi.
Protože tomu teď tak není, musíme současný stav měnit obezřetně, abychom nenadělali ještě větší škodu a místo inkluze nedosáhli nějakou další segregaci. Platí, že inkluze je z principu dražší než segregace a tak ve mě budí nedůvěru postup, kdy stát ušetří a děti a učitelé ostrouhají.
Tak nějak to vidím, pane Kubičko. Zkuste argumentovat konkrétněji.