V posledním zhruba měsíci se objevilo několik textů obhajujících právo sociokulturně i jinak znevýhodněných dětí na nediskriminující přístup ke vzdělávání. Ohroženo má údajně být „diagnostickým“ paragrafem 16a, odst. 5 novely školského zákona. A vůbec celou inkluzivní politiku to snad naruší a hromady dětí, které by dnes mohly být vzdělávány v normálních školách, to do praktických škol přivede.

Svým textem „Jde nám skutečně o rovné šance dětí ve vzdělávání?“ jsem se snažil věcně rozebrat jádro problému i důležitý kontext (degradace poradenského systému a absence jakékoli státní politiky ve veřejném zájmu v této oblasti).

Reakce lidí z tzv. nestátek (z Člověka v tísni Tomáš Habart v Právu a Jan Černý v Deníku Referendum), ale i skandální lži a žalovatelné výroky poslance Zlatušky v Poslanecké sněmovně insinuující lobbystické finanční zájmy psychologů (snad i mé?) jsem jen registroval a ukládal si jako materiál pro svůj budoucí větší text o úpadku a deprofesionalizaci našeho vzdělávacího a poradenského systému. Text doc. Jana Michalíka v Deníku Referendum 3. 2. 2015 mě však přiměl k reakci už nyní.

Po přečtení titulku a celého textu musím doc. Michalíkovi blahopřát k výstižnosti — „Není odborník jako odborník“, to skutečně podepisuji. Doc. Michalík se však bohužel nevěnuje diskusi s mými argumenty, s těmi se míjí.

Doc. Michalík a z ostatních nejsilněji Jan Černý i mě vedou k potřebě upozornit čtenáře na několik jevů, které zůstávají skryty za zjednodušující artikulací problému jako boje mezi dobrem (neohroženými bojovníky za zájmy těch nejslabších) a zlem (všichni ti necharakterní, necitliví a navíc snad i hloupí psychologové a část speciálních pedagogů aj.).

Když se dobrá myšlenka stane ideologií

Prvním vážným a dosud netematizovaným problémem je posun práce ve prospěch inkluzivního vzdělávání do ideologicky nesmiřitelného „boje“. Historie je plná příkladů takového posunu. Z psychologického hlediska je podstatou tohoto fenoménu tzv. magický vztah k realitě. Lidově řečeno: myšlenka na cíl, na výsledek (nebeský Jeruzalém již zde na zemi; krásný beztřídní svět již v příští generaci; konec všech nespravedlností atd.) je tak silná a cíl tak krásný, že ignorujeme prostředky, postupy, mezikroky.

Heslem dne je: zkratkou k cíli. Výstižným příkladem této zkratkovitosti byly u nás tzv. dělnické přípravky z 50. let minulého století: maturantem za rok snadno a rychle, protože jsi dělník a byls nespravedlivě diskriminován. Ano, velmi často byl. Ale krach podobných akcí ukázal, že na cestě k poznání zkratky ani dálnice neexistují. Nejen u nás. Třeba Labovova kritika anglických kompenzačních programů pro „sociokulturně handicapované“ už v polovině 70. let je toho výmluvným dokladem.

↗

Ani dnes se nepostupuje podle zásady: máš IQ 69, tak šup do školy praktické, to je účelová karikatura. Foto web praktické školy Mělník

Vnějším projevem tohoto magického myšlení je pak vnímání všech, kdo říkají: ano, ale není to tak jednoduché, jako škůdců či nepřátel. Manichejský souboj dobra se zlem slouží i jako identitní polarizační praktika: my dobří, oni zlí. To abychom lépe snášeli těžkosti života, když nám někdo začne znepokojivě rušit kruhy.

Jazyk umí rozlišit tenhle posun. Místo environmentální citlivosti o environmentalismu a místo inkluzivní politiky o inkluzivismu. Na rozdíl od Klausových kritik —ismů si myslím, že cíle jsou správně identifikované, žádoucí a hodnotné — jen ta zkratka je problém a fakt, že horoucí srdce omlouvá profesní neznalost.

Nejsem si jistý, do jaké míry společnost i sama občanská sdružení a neziskové organizace reflektují, kdy jsou jejich aktivity příspěvkem k inkluzivní politice a kdy ideologickým inkluzivismem. Z některých textů nebo vystoupení Člověka v tísni i některých představitelů ČOSIV nabývám dojmu, že tuto hranici vůbec neřeší a spokojeně se usadili v bojovném inkluzivismu. Mimochodem, podívejme se do historie — skoro vždycky ten posun k -ismu skončil špatně pro věc samu.

Na celé věci je z mého osobního hlediska pikantní snad jen to, že po třiceti letech výuky historie pozitivní diskriminace, afirmativních akcí v USA nebo ve Velké Británii a po osobních i výzkumných zkušenostech v zónách prioritní vzdělávací péče (ZEP) ve Francii jsem považován za nepřítele inkluze.