Komu jde o co?

Jan Černý z Člověka v tísni reaguje na text Stanislava Štecha o novele školského zákona a praktických školách. Asociace speciálních pedagogů hájí zájmy svých členů, kterým jde především o to bránit úbytku dětí z bývalých zvláštních škol.

Poradce premiéra Stanislav Štech se ve svém textu ptá Jde nám skutečně o rovné šance dětí ve vzdělávání?. Klíčové je v jeho dotazu, kdo je to „my“ a s ohledem na velmi různé zájmy jde každé skupině aktérů o něco jiného a o rovné šance dětí jde jen někomu. Pravdou je, že každé z protichůdných řešení je šancí pouze pro někoho. Někdo získá, jiný ztratí.

Stanislav Štech v prvním bodě tvrdí, že „na existenci vzdělávací diskriminace dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí (stále více i dětí z etnické majority) existuje shoda“.

Nevím, v jakém společenství „existuje shoda“ a co má přesně na mysli, já v poli hráčů ve vzdělávání vidím opak. Velká skupina aktérů, učitelů sdružených v Asociaci speciálních pedagogů, je daleka toho existenci vzdělávací diskriminace připustit.

Na hlavní stránce Asociace je zcela jasně napsáno, že školství je v pořádku, ale děti jsou rozbité: Je třeba změnit dlouhá léta známý a opomíjený fakt, že vzdělání je u většiny rodin v sociálně znevýhodněném prostředí na nejnižších příčkách žebříčku hodnot, že o vzdělání prostě nestojí, protože to stojí určité úsilí, disciplínu a v neposlední řadě i peníze.

Je třeba konečně veřejně přiznat, že nedostatek vzdělaných mezi lidmi ze „sociálně vyloučených lokalit“ není způsoben tím, že jim to majoritní společnost neumožňuje a že mají omezen přístup k základnímu a střednímu vzdělávání, ale tím, že oni sami o vzdělání opravdu nestojí.

Všichni víme, kolik takových dětí po povinné školní docházce s radostí opouští školský systém. Už celá desetiletí, co pamatujeme. Způsob obživy a života, který volí, jim zcela vyhovuje,
podepsáni dva ředitelé praktických škol, je také zmíněna všeobecná podpora tomuto textu. Ostatně okolo něj tak trochu Asociace vznikla.


Na mnoha pozvánkách k zápisu do praktických škol ředitelé vyžadují pouze rodný list dítěte, takže poradenské zařízení pouze ex post legitimizuje správní rozhodnutí ředitele. Foto romove.radio.cz

Podle mne dost otřesné a hloupé, ale jsou to jen vyjádření expertů, speciálních pedagogů, kteří jinak podporují děti do roztrhání těla. Tedy vedení Asociace speciálních pedagogů asi nemůžeme počítat mezi ty, se kterými je shoda, přestože jsou významnými aktéry tvorby legislativy. Pokud by homepage Asociace někoho nepřesvědčila, doporučuji další články, třeba Rada ASP ČR k novele školského zákona, Naléhavý dopis předsedy ASP ČR členům, Zástupci pedagogických iniciativ u premiéra či Předseda ASP ČR ke sčítání Romů ve školách.

Ne ne ne, žádná shoda. Jsou to zkrátka odbory speciálních pedagogů a ty nehájí pouze zájmy dětí. Jaké zájmy mají odbory? Hájí zájmy členů. Co je zájmem členů? Bránit úbytku dětí z bývalých zvláštních škol. Pochopitelné. Mají na to vlastní strategii, která se pedagogické diagnostiky týká. Protože úbytek skokově zařídila pravidla pro zařazování dětí do vzdělávacího programu s přílohou LMP a jejich kontrola ze strany ČŠI, je strategií Asociace rozšířit legislativní možnosti pro vzdělávání v praktické škole.

Opakovaně prosazují koncept kategorizace „dítě dlouhodobě selhávající“, kde by nehrála přezkoumatelná „lehká mentální retardace“ takovou roli. Pracovně říkejme tomuto uvažovanému RVP „Zlobivci, propadlíci, Cigáni“.

Je smutné, že se vedení Asociace uchyluje k prosazování nespravedlivých řešení. Je to důsledek toho, že politici ve vedení ministerstva školství neumí říci, v kterých budovách budou v příštích letech někteří speciální pedagogové pracovat a proto se drží těch stávajících praktických. A v nich jsou potřeba děti, jinak se ekonomika školy zadrhne. Je třeba změnit financování, jinak bude hon na děti pokračovat.

V dalším bodě Stanislav Štech tvrdí, že „nepřípustným zúžením problému je, že se hlavním „viníkem“ stali psychologové v školských poradenských zařízeních, zejména diagnostická praxe zjišťování rozumových předpokladů. Jádro problému je ovšem jinde – v kapacitě a kvalitě předškolního vzdělávání, v přípravě učitelů, v metodické a hlavně finanční podpoře škol a učitelů atd.“

Myslím, že nikdo netvrdí, že existují v takto složité situaci hlavní viníci, ani je nikdo nehledá. Určitě nesouhlasím s posunutím „jádra problému“ na kvalitu pedagogů a jejich přípravy, je to opět jen spolupůsobící faktor, jsou zodpovědní poradci i zodpovědní a profesionální učitelé, stejně tak jsou i vyhořelí rutinéři.

Jaké faktory spolupůsobí na chování systému a následně na vzdělávací dráhy dětí, je popsáno v několika studiích, dostupných na webu MŠMT. Jestli má něco výrazný vliv na chování systému na lokální úrovni, je to řízení škol a jejich kapacit ze strany zřizovatele a strategické záměry zřizovatelů pro udržení přijatelné kvality vzdělávání.

Při velkém zjednodušení se dá vypozorovat v některých městech snaha, aby žádná škola nezískala výrazně „špatnou pověst“, v některých městech je naopak jedna škola tolerována v roli kontejneru pro odpadlíky.

Na Kladně to vymysleli
Hezkou ilustrací je město Kladno, kde všechny děti z ubytoven, které jsou v různých částech města, mají vyhláškou přikázanou jako spádovou základní školu praktickou (má i běžný vzdělávací program). Jak je možné tento zázrak vykonat? Politici rozhodli, že do školského obvodu této školy na kraji města přiřadí i budovu magistrátu, kde mají děti z ubytoven trvalé bydliště. Velmi vynalézavé.

Pokud jsou legislativní podmínkou pro zápis do základních škol praktických doporučující výstupy z poradenského procesu, je v systému „Kladno“ poradenské zařízení jedinou brzdou pro segregaci, kterou zřizovatel, politik zvolil pro své město. Protože oddělené vzdělávání si žádá i volič, jde o soulad mezi rolí politika a zřizovatele.

Kdo šanci ztratí jsou děti. Proto se sociální pracovníci z organizací pracujících s ohroženými rodinami tolik zajímají, jak bude v novele školského zákona řešen poradenský proces, diagnostické nástroje, jaké budou výstupy a organizace poradenství v souvislosti s přestupy mezi vzdělávacími programy.

Oceňuji, že Stanislav Štech nevidí současnou diagnostickou praxi zcela pozitivně. Souhlasím s tím, že výstupem práce poradenského pracovníka nemá být diagnóza, ale poradenství. Kvalitní a školám rychle dostupné. V tomto ohledu ovšem nelze souhlasit s tím, že nové dynamické testování je tím lékem a že technické nástroje něco změní.

V projektech řízených v minulém období doktorkou Zapletalovou se také pracovalo s novými diagnostickými nástroji. S jejich dopadem na praxi a spravedlivějším chováním systému se pracovalo i v komunikaci vlády v souvislosti s rozsudkem DH, ale k žádnému zavedení do praxe nedošlo. Příběh testu SON-R skončil, pokud mám správné informace standardizací testu a soukromé firmy ho nyní prodávají za 38 000 Kč, což je i důvod, proč není v poradenství příliš využíván, krajská zařízení na něj nemají.

Souhlasím i s hodnocením nedostatečného personálního a kvalifikačního obsazení poradenských zařízení, jak potvrzuje reakce na článek v Respektu Honzíkova zvláštní cesta, kdy bývalá zaměstnankyně poradny v Chomutově popsala situaci v zařízení, že „… poradna nemá dostatečný počet psychologů a psychologické vyšetření, včetně stanovení intelektu, zajišťuje vedoucí poradny (speciální pedagog) a další zaměstnanec (pedagog). Po upozornění na tyto závažné skutečnosti jsem byla propuštěna“

Dále varuje Stanislav Štech před rizikem medikalizace a patologizace vzdělávacích potíží dětí v případě, že by se do testování a poradenství pustili psychiatři. To je trochu zvláštní ve světle toho, že je doktorkou Zapletalovou propagováno využití psychiatrického manuál DSM5, který je v současné době standardizovaný pouze pro Spojené státy americké.

Odborná lékařská veřejnost a přední psychiatři tento nápad nepovažují za uskutečnitelný. Tedy odborný spor mezi psychiatry a psychology vyvolala dlouholetá ředitelka IPPP, která metodicky podporovala poradenská zařízení, nyní náměstkyně ředitele NÚV a autorka národních projektů na podporu školních psychologů a speciálních pedagogů ve školách Jana Zapletalová.

Svůj text Stanislav Štech uzavírá: otázkou jak zřizovatelé poradenských pracovišť, krajské samosprávy, přispívají ke stabilitě systému ve chvíli, kdy za něj odpovídají pouze po technické a nikoli odborné stránce a zda by regulaci diagnostické činnosti ve školských poradenských zařízeních nebylo místo zákona lepší řešit metodickým pokynem nebo vyhláškou.

V další větě pochybuje, zda by je někdo v terénu respektoval. Z toho mi vychází, že je třeba podporovat zákonnou úpravu a na proměnlivé metodické pokyny není dobré se spoléhat. Jde o osudy tisíců dětí.

Tady je dobré poznamenat, že pokles výskytu diagnózy lehké mentální retardace v uplynulých čtyřech letech znamená snížení počtu mentálně postižených dětí ve vzdělávacím systému cca o čtyři tisíce dětí, zhruba tisíc dětí za rok, takový počet dětí ročně systém pravděpodobně znevýhodnil. Jejich pokřivené vzdělávací dráhy by měly chodit odpovědné aktéry po nocích strašit.

Špatný úchop tužky, doporučujeme vzdělávání v ZŠ praktické
Lidé z Člověka v tísni pracují v padesáti čtyřech městech s rodinami, které na tom nejsou moc dobře, pracujeme s dětmi, v týmu jsou i tři stovky dobrovolníků, kteří doučují děti, které jako každé touží po úspěchu a znalostech. Známe praxi poradenských zařízení, která je velmi různá. Vídáme zprávy o dětech, které jsou neurčité, poznamenané rutinou, stejné formulace i stejná doporučení. Uvažujeme o jejich publikaci jako možné zpětné vazbě, která by pomohla systém zlepšit.

V každém městě fungují nějaké zvyklosti a každý zřizovatel se jinak zajímá o to, co se ve vzdělávání na území města děje. Často se mluví o tom, že rodič je suverén ve svých rozhodnutích ohledně volby školy pro své děti.

Systém je doplněn o pojistky ve formě informovaných souhlasů, které se stejně jako v nemocnicích staly další sekundovou záležitostí k podpisu. Je to chiméra, rodiče a děti jsou ve výrazně slabším postavení než instituce. Proto je jasné zákonné vymezení pravidel nutností. Zároveň je třeba čelit zvráceným motivacím v systému, které jsou diskriminační i finanční.

Zápisy do prvních tříd praktických škol
Vrátím se k výše citované hlavní stránce Asociace speciálních pedagogů. Text na ní vznikl v roce 2010 jako reakce na dopis ministryně školství, která zdvořile žádala ředitele, aby zvážili situaci a do prvních tříd bývalých zvláštních škol nebyly přijímány děti bez jasného důvodu.

Tato situace trvá, na mnoha pozvánkách k zápisu do praktických škol ředitelé vyžadují pouze rodný list dítěte, takže poradenské zařízení pouze ex post legitimizuje správní rozhodnutí ředitele. Toto tvrzení si lze snadno ověřit zadáním „zápis praktická škola“ do vyhledávače.



Určitě by bylo užitečné a lidsky hezké, kdyby výrazné osobnosti školního poradenského systému učinili příští týden, kdy začínají zápisy, podobný krok jako ministryně kdysi a vyzvali ředitele a ředitelky škol praktických, aby zvážili rekrutování dětí bez odborných doporučení. Také by nemuseli tlačit na rodiče dětí, které se již v praktických školách vzdělávají, aby jim dovedli k zápisu mladší sourozence.

Jak profesor Štech, tak doktorka Zapletalová to jistě mohou udělat.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Petr Hlávka - učitel, Rokycany

Doporučuji Pondělí, 12.Ledna 2015, 22:06:11

vždy, jako učitel s osmatřicetiletou praxí ač nikoliv na ZŠ, aby si každý učitel (ředitel) představil v té které situaci své dítě. Pak by se snad i trochu zastyděl.
Situaci, jak ji popisuje pan Černý, vnímám jako reálnou nejen ve vztahu k praktickým školám, ale i k "normálním" ZŠ, kde je situace podobná. Jsou, bohužel, ZŠ, které patří mezi ty "bělejší".

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Problém není v diagnostice, ale ve školském systému Středa, 14.Ledna 2015, 21:38:11

Souhlasím s Janem Černým v tom, že Asociace speciálních pedagogů není nezávislým arbitrem a jejím zájmem je mimo jiné uchování co nejširší sítě praktických škol.

Řešení ale nevidím v tom, že se děti nějak spravedlivěji roztřídí na ty, které jsou do praktických škol zařazovány po právu, protože jsou mentálně retardované a děti, které se tam dostávají nespravedlivě, protože jsou hendikepované svým sociálním původem.

Není žádný důvod si myslet, že potenciál dítěte lze vyjádřit jedním číslem IQ, které se dá spolehlivě změřit. Kdyby někdo navrhoval, že se akustické zesilovače budu povinně posuzovat jen podle výkonu ve wattech, asi by se ozval někdo, kdo tomu rozumí, podotkne, že výkon ve wattech se dá měřit různě nebo, že zesilovač s méně efektivním zapojením tranzistorů a tím menším výkonem třeba má menší transientní zkreslení, na které je lidský sluch citlivý. Děti ovšem musí být o dost jednodušší než zesilovače, protože úřední rozhodování potřebuje čísla.

Pan Černý píše o mentální retardaci jako o přezkoumatelné diagnoze. To je právní uvažování. Je ale nějaký rozumný důvod, proč by pro zařazování do zvláštních škol měla být zrovna hranice IQ 70 a ne třeba 65 nebo 75? Tvrdím, že není.

Jednoznačná diagnoza je třeba Downův syndrom, ale ne všechny děti s Downovým syndromem jsou mentálně retardované, některé se dnes uplatňují daleko lépe, než se považovalo za možné před padsáti lety.

Používání nonverbálních testů jako je zmíněný Son-R řeší částečně problém diagnostiky dětí s čistě jazykovým hendikepem, jako jsou děti imigrantů ve Skandinávii nebo děti neslyšící. Představa, že jsou možné "culture fair testy" byla už dávno vyvrácena. Testy inteligence v rozřazování dětí jsou nástrojem diskriminace a to se nezmění tím, že se používají nějaké lepší.

Řešení není v tom děti lépe roztřídit do správných škol v nefunkčním systému. Cesta je integrace, vzdělávat nemocné děti se zdravými, romské s většinovými. A není pravda, že to nejde. Leckde ve světě to jde, u nás to nejde, protože se nechce.

Mal_

Jan Černý - ČvT

Právní rovina je bohužel v tomto prostoru zatím důležitá Sobota, 17.Ledna 2015, 09:14:16

O přezkoumatelnosti !diagnózy! (jak já to slovo nemám rád, nemyslím, že by něco takového vůbec mělo relevanci) píšu, protože na úrovni institucí v časech vlády testovací oligarchie nad školním poradenským systémem nebývá mnoho prostoru pro debatu o principech poradenské práce a politikách, které se odvíjejí z principů. V případě, že neexistuje ani řízení politik založené na důkazech (evidence based policy), nemůžeme to ani čekat. Existuje řada systémů, které tolik šuplíky na děti nepotřebují a jsou zároveň výkonnější co do výsledků než vzdělávací systém v ČR. Tedy hádka o slovíčka ve školském zákoně je pragmatickou cestou pro změnu chování systému a možnosti rodin se bránit manipulaci. Jako nejvíc nespravedlivé systémy v ČR vnímám základní školství v případě dětí s potřebami navíc a advokátně-exekutorský bussines.

Nejvíce změn v „nespravedlivých systémech“ se neděje v rámci politiky, elit vstupujících do veřejné debaty nebo vlivu církevních autorit, ale v rámci soudnictví a ochrany před nespravedlivým rozlišováním, kdy Ústavní soud a kancelář Veřejného ochránce práv hájí v prvním případě základní principy dané Listinou, v druhém případě hájí principy dobré veřejné správy.

Jednak reaguji na Štecha, tedy agendu mému textu dal on a jednak je snížení možné ochrany dětí skrze rozvolnění v pravidlech zrovna na stole, tedy právní uvažování je na místě, jedná-li se o tvorbu právních pravidel, souhlasím zcela s vámi, že řešení není v tom děti lépe roztřídit do správných škol v nefunkčním systému, ale generální oprava systému není zatím na stole, debata je pouze o třídění a podpůrných opatřeních.

Mal_

Jan Černý - ČvT

Příspěvková organizace MŠMT a testovací firmy Sobota, 17.Ledna 2015, 09:34:53

Z webu Institutu pedagogicko-psychologického poradenství:

V současné době jsou diagnostické nástroje užívané v PPP v největší míře připravovány a vydávány Psychodiagnostikou Brno, s.r.o. (www.psychodiagnostika-sro.cz), která se konstituovala z původního výhradního vydavatele diagnostických nástrojů v Československu, n.p. Psychodiagnostické a didaktické testy Bratislava (dále jen Psychodiagnostika [1]) - (spoluvlastní syn exředitelky IPPP a současné náměstky NÚV Jany Zapletalové) a Testcentrem-Hogrefe (www.testcentrum.cz), které je zastoupením švýcarských nakladatelství Hans Huber a Hogrefe Verlag v České republice [2] a zahájilo svou činnost v r. 2000 (dále jen Testcentrum). Na vzniku některých nástrojů se od svého zřízení v r. 1994 podílí také Institut pedagogicko-psychologického poradenství ČR. Některé metody užívané pro diagnostické účely zejména speciálními pedagogy PPP jsou obsaženy v knižně vydávaných odborných publikacích a metodikách.

http://www.ippp.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=311&Itemid=323

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Černému Sobota, 17.Ledna 2015, 10:57:28

Souhlasím s Vámi. Právní uvažování je na místě u právního problému, nebyla to kritika, ale poukázání na odbornou stránku věci. Jít cestou soudů, veřejného ochránce práv a hádání o slovíčka v zákoně je v tuto chvíli asi opravdu cesta. Ještě že teď máme Annu Šabatovou.

Ta odborná doporučení ale opravdu mají své meze v tom, co se dá od nich čekat. Příklad: Píšete o teď zrovna začínajících zapisech. Některé děti odborné doporučení k odkladu školní docházky nebo zařazení do praktické školy mají. Jelikož se ale ta vyšetření musí dělat s předstihem, v době nástupu do školy budou ta vyšetření třičtvrtě roku stará. Poznat spolehlivě, jak na tom dítě bude za 8 měsíců v principu nejde, děti se ve věku kolem šesti let vyvíjejí ještě dost rychle.

Mal_

Jan Černý - ČvT

V praxi se dělají Sobota, 17.Ledna 2015, 11:28:54

Ex post, letos jsme zaznamenali práci, že se doporučení napíše za 15 minut u zápisu (jedna ze škol v karlovarském kraji), sedí tam psycholožka školního SPC. Je to zejména obchodní příběh o financování školy, ostatní kecy jsou jen racionalizací v mysli, která musí přehlušit špatné odborné svědomí aktérů. Šlo také tradičně o předzápis, který proběhl tento čtvrtek a předcházela mu intenzivní kampaň.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.