V ČR je nutné odstranit diskriminaci dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí, zejména romských. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) z roku 2007 nad praktikami českých škol a školských poradenských zařízení na přelomu 80. a 90. let minulého století oficiálně potvrdil, že v rovnosti vzdělávacích šancí jsme měli a dosud ještě máme značné rezervy. Je dobře, že se MŠMT již od rozhodnutí tzv. malého senátu ESLP v roce 2005 snažilo problém řešit.

Původní zvláštní školy zahrnovaly děti se všemi stupni mentálního postižení, ale třeba i děti s metabolickou poruchou nebo genetickým onemocněním. Postupně nejen změnily nálepku na školy „praktické“, ale byl pro ně vypracován rámcový vzdělávací program a také do nich byly zařazovány v daleko menší míře děti s lehkým mentálním postižením. Směřujeme tak k situaci, kdy by v nich měly být pouze děti s těžším stupněm mentálního postižení a děti s dalšími poruchami či nemocemi.

Také proto postupně dětí zařazovaných do tzv. základní školy praktické ubývá. Nejčastější diagnózou, pro kterou jsou děti do těchto škol zařazeny, je lehké mentální postižení. I když podíl dětí s touto diagnózou na celkovém počtu dětí v našich školách klesl na současných 1,8 %, což je úroveň obvyklá v zahraničí, existuje i nadále nepřijatelně vysoký počet takto zařazených romských žáků.

Současný ministr školství připravil návrh novely školského zákona, kterým tento pozitivní trend kodifikuje. Paragraf 16a, odst. 5 totiž umožňuje systémově založit novou praxi. Ze zjištění aktuální úrovně rozumových schopností dítěte se činí pouze jeden a to ještě nikoli dominantní krok (jako tomu bylo často v minulosti).

A ukládá psychologům v poradnách a speciálně pedagogických centrech provádět důležitější věci: zjistit, jak se dítě umí adaptovat na nové prostředí a podněty; jaké jsou sociální a kulturní podmínky jeho dosavadního vývoje; jak se doma připravuje na učení a vůbec na poznávací činnosti; jak umí těžit z podpory okolí, např. z instrukcí dospělých atd. A zaměřit se tak na jeho růstový potenciál.