Čteš noviny a vypadá to jako taková běžná lapálie. Pan ministr školství, mládeže etc. jmenoval Václava Klause do čela Národní rady pro vzdělávání. Prý aby podepřel svoji rozviklanou sesličku ve vládě. Jmenováním exprezidenta si měl lišácky zajišťovat podporu kruhů blízkých prezidentovi současnému. Alespoň to tvrdí novináři; věř jim, kdo chceš.

Jenomže Václav Klaus byl v této pozici přeci jen silná káva, strhl se mediální pokřik a pan ministr najednou už nemluvil o Národní radě pro vzdělávání, ale jen o přípravném výboru. A ani si nevzpomínal, že by dřív říkal něco jiného.

Tuto zapomnětlivost — pochopitelnou u muže sice čerstvě bez senátorského mandátu, ale již drahnou dobu v senátorském věku — interpretovala zlovolná média rovnou jako lež. Nakonec pan ministr sdělil, že o Klausovi již nijak neuvažuje a uzavřel tak věc podle státnického postupu zažitého v českých zemích: Odvolal to, co slíbil — aniž slíbil cokoli jiného.

V celém té novinové bouři zůstalo kupodivu mimo diskusi, co že by vůbec měla být ta Národní rada pro vzdělávání. Vlastně… žádné kupodivu: složité téma se prostě pro fabrikaci mediálních afér hodí podstatně méně než útoky ad hominem.

Ostatně sám ministr Chládek přispěl k takové bulvarizaci problému rozhodným dílem. Navrhl Národní radu pro vzdělávání bez řádného statusu, zřejmě jako pouhý poradní orgán ministra. Vedle vysloužilého konfliktního politika do ní jmenoval zástupce odborové organizace, představitele velkého byznysu a jako nezbytnou třešničku na dortu dva rektory významných vysokých škol. Jen jakýkoliv odborník na vzdělávání se tam skvěl svou nepřítomností.

Formální závaznost doporučení takové rady by byla zanedbatelná a motivace členů rady k nezbytnému prosazování těchto doporučení pravděpodobně též. Pánové — dámy v navrhované radě nebyly —  by si jednou za čtvrt roku odskočili od řízení firmy, odborářských porad, kolegií rektora či z turné proti zastáncům globálního oteplování, aby si spolu odpoledne příjemně popovídali.

Vlastně už volbou osob Chládek dost přesně definoval, co podle něj má a může Národní rada pro vzdělávání fakticky být; explicitně pak ministerské gesto přeložil Václav Klaus ml., když se podivoval ochotě svého otce „podílet se na činnosti okrasného spolku ministra Chládka“.

II.

K čemu jinému by ale vlastně Národní rada pro vzdělání měla být? To se musím vrátit nejméně do poloviny devadesátých let minulého století. Tehdy se fakticky rozpadla tradiční soustava osnov zřízená podle ideálního požadavku, aby se v tutéž hodinu učilo totéž v příslušných třídách ve všech školách republiky (dříve mocnářství) — aby úvodní hodina přírodopisu v šesté třídě nebyla o psovi, ale o kočce domácí atd.

Vzdělávací politika státu mohla buď čelit rozpadu tradičního modelu, anebo ho přijmout jako příležitost ke kurikulární reformě (Pro ty, co nejsou obětí humanitního vzdělání: curriculum a osnovy totéž jsou). Padlo rozhodnutí pro to druhé: Školy měly dostat volnost, aby si mnohem svobodněji určovaly, jak dosáhnou určených cílů vzdělání. A kurikulum mělo nadále určovat již nikoli postup vzdělání, ale právě jen jeho cíle.

Spíš se nám to rozhodnutí přihodilo, než že by ho někdo udělal. Stalo se tak bez větší veřejné diskuse a pokud už se příslušné dokumenty vůbec schvalovaly nad úrovní ministra školství, pak je vláda projednávala zcela okrajově. Nemýlí-li mě paměť, v plénu ani jedné komory českého Parlamentu se o takto závažné věci nejednalo až do roku 2003.

Ale přesto se tehdy, v polovině devadesátých let, rozhodlo — a to prakticky nevratně. Už na konci tisíciletí by bylo možné obnovit funkci starých, „tereziánských“ osnov snad jen po případném zavedení diktatury; v roce 2004 nový školský zákon už pouze kodifikoval to, co se dříve ustanovilo z moci faktického.