Je sychravý říjen roku 2014 a já se chystám psát o Václavu Klausovi; o tom samém Václavu Klausovi, který se poprvé loučil s politickou kariérou v roce 1997 po skandálu s financováním svého postkomunistického děťátka s modrým ptákem v erbu. Ať už moje psaní dopadne jakkoli, výsledný text bude balancovat mezi dvěma proroctvími: jedno z nich se minulý týden málem naplnilo, druhé z nich se možná samo vyvrací…

Oprašování devadesátkových relikvií

První proroctví vyhrklo přímo z úst samotného chodícího středu vesmíru před dlouhými čtrnácti lety, kdy poprvé zásadnějším způsobem veřejně rekapituloval svou genialitu, která se musí protloukat všeobjímající stupiditou všeho ostatního: „Jsem přesvědčen, že jsem toho nevykonal málo a že to bude ve střízlivější chvíli, než je tato, doceněno.“

Minulý týden se na moment zdálo, že Klausovo proroctví došlo svého naplnění. Na Klause ukázal prstem současný ministr školství, když jej navrhnul na post ředitele Národní rady pro vzdělávání. Ačkoli ho Chládek střelhbitě přejmenoval na „předsedu přípravného výboru“, nesmrtelný výrok starého chvástala přesto ožívá. Tradiční spojování slov „Klaus“ a „chládek“ tak vstoupilo do zcela nové perspektivy.

Ale opravdu je naše doba v něčem „střízlivější“? Opravdu bylo Marcelem Chládkem nějak „doceněno“, co Klaus vykonal? Opravdu je Václav Klaus relevantní osobností vysoké politiky i poté, co neviditelná ruka trhu nekompromisně ocenila jeho prezidentské paměti na devět korun?

Opravdu je Klaus proponentem reálné politiky i poté, co svoje jméno i tvář politicky spojil s mimořádně neúspěšným euroskeptickým projektem Jany Bobošíkové? Tvrdím, že nikoli. Nehodlám si to připustit. Autorem druhého proroctví jsem tudíž já: Václav Klaus je mrtev. Jak se tedy znovu ocitl před objektivy? Pokusme se nejprve s vážnou tváří otevřít některé z jeho vyjádření ke školské tématice.

Hledání smyslu

Díky záhadnému pomatení smyslů Marcela Chládka, ambiciózního politika a neúspěšného kandidáta na senátora za ČSSD, který po svižném startu v roli sociálně-demokratické naděje zažívá jeden karambol za druhým, je situace taková, že na pár dnů trojčila na titulních stranách deníků hlavní devadesátková relikvie.

Těžko říct, jestli tak Chládek učinil na truc předsedovi Sobotkovi, který jej ostentativně vynechal při výčtu „silných kandidátů sociální demokracie“, nebo jestli ministr opravdu uvěřil tomu, že mu v jeho revíru obstará „názorovou pestrost“ zrovna plural majesticus z Hanspaulky, který svými oponenty zpravidla pohrdá.

Václav Klaus nepotřebuje být s realitou konzistentní víc, než s ní je zrovna konzistentní trh. Konzistence sama je přeci jenom logická vlastnost, logika se učí na filosofických fakultách a filosofické fakulty jsou levicové a prázdné. Jediným adekvátním praporem bezrozpornosti Klausova vesmíru mává trh, jelikož jedině ten dokáže i své rozpory vydávat za součást své (v konečném důsledku) sofistikované dynamiky. Jak tudíž trh zavelel, tak Klaus vypravoval.

Na Chládkově podivné karetní partii je pak nejsmutnější to, že už se v minulosti Klaus se stejnou „tržní vervou“ vyjadřoval i k problematice vzdělávání. V prosinci roku 2011 prohlásil na téma veřejného vysokého školství toto: „Považuji studium ne na základní, ani na střední škole, ale studium na vysoké škole zadarmo za parazitování studentů na zbytku naší společnosti.“ To bylo 7. prosince roku 2011.

Co to vlastně znamená? Pokud chce být vysokoškolák autonomní, musí najít způsob, jak obstará kromě svého živobytí i naskakující účet za (Klausem i ostatními neoliberály vysněné) školné. Žijeme ve světě, kde je takového privilegia možné dosáhnout především nějakým druhem zaměstnání. V roce 2011 tak Václav Klaus nepřímo nabádal studenty, aby „přijali odpovědnost“ za svůj život a začali si na svoje vrozené dluhy zavčas vydělávat.

O dva roky později se podařilo z českého ovzduší trochu odvětrat po-krizovou neoliberální paniku, a ani Klaus neváhal přepnout: „Deprimuje mě, že současní studenti nemají na studium stejnou koncentraci, jakou jsme museli mít my. Dnes má skoro každý student vedle studia nějaké zaměstnání. Nedovedu si to představit.“ (18. května 2013)

Kudy ven ze študákova trápení? Jakou radu by Klaus asi nabídl svému novému úřadu? Byla by to nepochybně rada tržní. Vzdělání není právo (sám Klaus přeci žádal o výjimku z Listiny). Vysoká škola je elitní záležitost.

Diskrepanci mezi studiem na plný úvazek a tučným školným řeší náš starý známý trh: k čemu jinému jsou finanční instituce, než aby zaplňovaly podobné propasti? Finanční půjčky by se prostě staly konstitutivní součástí vzdělávacího systému. Kapitalismus pak (anti)utopicky splyne s demokracií: vzdělanější společnost bude už jen teoretickým (vysněným) důsledkem, přičemž účelem bude uzákoněný zisk finančníků.

Nejstrašnější ze zombií

Ještě jedním majstrštykem se stihl Václav Klaus prezentovat v disciplíně vzdělanosti národa. To když se v roce 2011 zastával ultrapravicového konzervativce Ladislava Bátory coby kandidáta na post náměstka tehdejšího ministra školství Josefa Dobeše. Jeho odmítnutí Klaus tehdy označil za malou hilsneriádu.

Tím se výčet Klausových projevů na téma vzdělávání v podstatě vyčerpává. O to více se Chládkův nečekaný tah Klausem jeví jako jedna z největších politických bizarností naší éry. Všechny ostatní personální výstřelky z posledních let blednou závistí tváří v tvář absolutní nevystopovatelnosti Chládkových motivů. Jsme zanecháni napospas našim spekulacím.

Ocitáme se coby veřejnost v situaci, kdy se jako nejpravděpodobnější příčina jmenování Václava Klause ředitelem jednoho z úřadů ministerstva školství jeví šotek shody jmen s jeho synem, který byl šestnáct let ředitelem prestižního pražského gymnázia. Tomu však racionální člověk nechce věřit.

Víra ovšem přesto zůstává krásnou věcí. Ve prospěch zachování víry v zastupitelskou demokracii proto navrhuji věřit, že příčinou několikadenního surrealistického oparu byl kognitivně neuchopitelný záchvat politicky kolabujícího ministra.

V opačném případě by to totiž také mohlo znamenat, že nejstrašidelnějších matka všech zombií privatizátorů, anti-evropanů a popíračů klimatického rozvratu se vrací. Autorem onoho sebenaplňujícího proroctví jsem tedy vlastně tak trochu i já. Je totiž sychravý říjen roku 2014, a já píšu o Václavu Klausovi.