Václav Klaus je ve formě a užívá si mimořádně plodný podzim. Jen během jednoho týdne na přelomu října a listopadu stihl v několika projevech pěkně popsat svůj kompaktní svět. Svět klausovsky ideální a — naštěstí většině z nás dosud vzdálený.

Po dřívějších provokativních vystoupeních se 28. října ve Valdštejnském sále Pražského hradu obsadil do role státníka, neřkuli moudrého monarchy. A zatleskali mu dokonce i méně pozorní sociální demokraté…

Co prezident řekl? Nejprve se skromností sobě vlastní podotkl, že se nebude zabývat evropskou krizí, protože o ní mluvil už v minulých letech, kdy si mnozí ještě její hloubku neuvědomovali. Pak postrašil: „Žijeme v době oslavování a velebení globálna, v době zdůrazňování světa bez hranic…“ A kontroval: je třeba se učit „… z generacemi ověřených vzorců chování“. Prožitá léta nesvobody nás motivují „hledat systém, řád, obsah věcí, nejen jejich vyprázdněnou formu.“

Co jiného také mohl muž, který se v minulých týdnech přimkl k vlastenectví, fundamentálnímu konzervativismu a katolické církvi, pronést?

K pečlivému a starostlivému konzervativci se nehodí image arogantního a namyšleného neoliberála, proto Klaus v dalších větách přišel s novinkou — vzýváním dialogu: „Co chybí, je schopnost vzájemně naslouchat racionálním argumentům druhé strany.“ Ještě před tím si všiml, že „soudržnost naší komunity má vážné a spíše narůstající trhliny, nedůvěra jedněch společenských skupin vůči druhým je poměrně vysoká.“ A posléze dodal: „Krajně nešťastné a mimořádně riskantní je umělé stupňování sociálního napětí jako prostředku politického boje.“ Pokud někdo propadl dojmu, že prezident varuje před neofašisty těžícími z dusna v severních Čechách, byl vyveden z omylu o necelý týden později, kdy z Klausovy reakce na dění v Poslanecké sněmovně vyplynulo, že tím, kdo uměle stupňuje sociální napětí, je levicová opozice.