Václav Klaus je ve formě a užívá si mimořádně plodný podzim. Jen během jednoho týdne na přelomu října a listopadu stihl v několika projevech pěkně popsat svůj kompaktní svět. Svět klausovsky ideální a — naštěstí většině z nás dosud vzdálený.

Po dřívějších provokativních vystoupeních se 28. října ve Valdštejnském sále Pražského hradu obsadil do role státníka, neřkuli moudrého monarchy. A zatleskali mu dokonce i méně pozorní sociální demokraté…

Co prezident řekl? Nejprve se skromností sobě vlastní podotkl, že se nebude zabývat evropskou krizí, protože o ní mluvil už v minulých letech, kdy si mnozí ještě její hloubku neuvědomovali. Pak postrašil: „Žijeme v době oslavování a velebení globálna, v době zdůrazňování světa bez hranic…“ A kontroval: je třeba se učit „… z generacemi ověřených vzorců chování“. Prožitá léta nesvobody nás motivují „hledat systém, řád, obsah věcí, nejen jejich vyprázdněnou formu.“

Co jiného také mohl muž, který se v minulých týdnech přimkl k vlastenectví, fundamentálnímu konzervativismu a katolické církvi, pronést?

K pečlivému a starostlivému konzervativci se nehodí image arogantního a namyšleného neoliberála, proto Klaus v dalších větách přišel s novinkou — vzýváním dialogu: „Co chybí, je schopnost vzájemně naslouchat racionálním argumentům druhé strany.“ Ještě před tím si všiml, že „soudržnost naší komunity má vážné a spíše narůstající trhliny, nedůvěra jedněch společenských skupin vůči druhým je poměrně vysoká.“ A posléze dodal: „Krajně nešťastné a mimořádně riskantní je umělé stupňování sociálního napětí jako prostředku politického boje.“ Pokud někdo propadl dojmu, že prezident varuje před neofašisty těžícími z dusna v severních Čechách, byl vyveden z omylu o necelý týden později, kdy z Klausovy reakce na dění v Poslanecké sněmovně vyplynulo, že tím, kdo uměle stupňuje sociální napětí, je levicová opozice.

Nečekejme ani, že bude Klaus tepat vládní reformy narušující zásady soudržnosti a solidarity ve společnosti. Vždyť ozvěna dávného neoliberála v něm zvolala, že „v základních parametrech žijeme v nejblahobytnější etapě našich dějin.“

A potom přišel patřičný konzervativni nářez: „Dnešní stav neklidu a nespokojenosti je spíše odrazem ideového chaosu, ztráty tradičních hodnot, rychlého vpádu nových vzorců chování a v neposlední řadě chápání svobody jako nezodpovědné libovůle. Vede k němu i popírání jakékoli autority, vede k němu nerespektování znalostí, zkušeností a lidské zralosti.“

Klaus se nepřímo vyjádřil i k nájezdům politiků a novinářů na jeho chráněnce Bátoru, Hájka či Jakla: „Trápí mne skandalizování politických odpůrců prostřednictvím mediálních denunciací.“

A kde začít s obratem k naší „kulturně-civilizační základně“? Jak jinak: „U nás doma. V našich rodinách…“

Prezident promlouval konejšivě, chlácholivě. Mnohým jistě dodal pozitivní energii, tolik důležitou k překonání podzimu, dlouhé zimy i krizového společenského a ekonomického období.

Se znalostí Klausových konzervativních představ, v uhlazené podobě prezentovaných na pozadí státního svátku - ačkoli 28.10.1918 vzniklo Československo, prezident si nevzpomněl ani na ně, ani na bratry za řekou Moravou -, se pak lépe vyznáme v projevu, který 2. listopadu přednesl před veliteli české armády. Začal pozvolna: „Zdá se mi nedostatečné pokoušet se postavit obhajobu potřeby naší armády primárně na základě jejího účinkování v zahraničních misích.“ Následně přitvrdil muziku (ale stále ještě tezemi, které jsou „standardní“): „Hlavní rolí armády je — podle ústavy — bránit celistvost našeho státu. A zde to také všechno začíná i končí. Není to o armádě, ale o státu. Nechceme-li rezignovat na svůj stát, nechceme-li rezignovat na jeden ze základních atributů státu, pak armádu potřebujeme.“ Nejspíš jen pro nedostatek času nestihl dodat, že těmi, co naopak rezignovat chtějí, jsou nebezpeční eurofilové.

Co však zaznělo v další větě, mi nahnalo husí kůži. Kdybychom žili v banánové republice, tak bych si větu vrchního velitele ozbrojených sil Václava Klause „Páni generálové a důstojníci, potřebu armády pomůžete obhájit, jen když budete spolu s některými z nás obhajovat existenci našeho státu — ve světě před globalizačními a v Evropě před unifikačními tendencemi“ vyložil jako ponouknutí ke státnímu převratu.

A zpět k vzornému vlastenectví a konzervativismu: Klaus ještě stihl varovat před tím, aby armáda byla „jen formálním ornamentem na obrazu našeho, o řadu tradičních atributů oslabovaného státu.“

Shrňme si to: tradice, hodnoty, víra, vlastenectví, pevný a homogenní národní stát. Nepřekvapí pak, když opoziční obstrukce v Poslanecké sněmovně se Klausovi nelíbí — je prý „smutné“ a „nedůstojné“, pokud si sociální demokracie neuvědomuje „vážnost ekonomické situace“ a vyvolává „nejrůznější blokace a petice“. Prezident se nechal slyšet, že doposud respektoval sociální demokracii jako „státotvornou stranu“. Kroky, jaké podniká nyní, ale podle něj mohou takovou pověst „radikálním způsobem“ poškozovat.

Hřebíček na hlavičku tentokrát uhodil poslanec za ČSSD Jeroným Tejc, když „státotvornost“ sociální demokracie narouboval na odpor k vládním asociálním reformám a trefně vysvětlil, proč ČSSD činí, co činí: „Právě proto, že tyto vládní koalicí prosazované změny vedou k rozpadu základních funkcí státu včetně zajištění bezpečnosti obyvatel.“ Tož kdo je zde „státotvorný“? Konzervativní romantik Klaus držící nad vodou povedený (anti)korupční a (ne)šetřící kabinet, nebo levicová opozice poukazující na rozval sociálního systému, zdravotního systému, penzijního systému, policie, armády, justice atd.?

Za povšimnutí ještě stojí samotná mazaná Klausova ideologická a rétorická figura. Co by mělo být větší potupou — a to i pro sociální demokracii — než zbavení nálepky „státotvornosti“ či dokonce vyloučení z prezidentovy představy ideálního státu?

Obrázek o tom, odkud, kam a proč Václav Klaus jde, nechť si udělá každý sám. Nebraňme se ani vzrušené diskusi, zda v příštích letech bude „jen“ patronem námluv ODS, Suverenity a nové strany, kterou Ladislav Bátora a jeho kolegové z Akce D.O.S.T. nepochybně založí, nebo zda se rovnou stane kandidátem národovecké pravice, neštítící se ani nahnědlých akcentů, na ministerského předsedu.

Jistí si můžeme být ale tím, v čem má jasno i dnešní prezident: budoucnost podle Klause, v němž se snoubí příkladný neoliberál s ultravlasteneckým konzervativcem, patří politikům nerušeně vládnoucím tradicemi posedlým lidičkám na malém dvorku ohraničeného národního státu, a mlaskajícímu kapitálu, který si užívá neregulovaného nadnárodního (přeshraničního) tržního prostředí.

Kdo by takové idyle nezatleskal?