Jedna moje spolužačka ze střední si nedávno dala na Facebook odkaz na jednu závěrečnou práci z archivu Masarykovy univerzity, kterou okomentovala slovy, že ji přiměla k pláči, že něco takového mohlo projít. Pod status napsal někdo z jejích přátel: „Bakalářka na 16 stránek se vším všudy, jo? Tak to je dobrej vtípek.“

Zarazila jsem se. Šestnáct stránek? To je zhruba osm tisíc slov, ne? U nás na škole mají bakalářské práce maximální rozsah deset tisíc slov a diplomové práce většinou taktéž...

Když jsem se v diskuzi podivila nad tím, proč je a priori špatně, aby měla bakalářská šestnáct stránek, dozvěděla jsem se, že s takovýmhle rozsahem by těžko někdo odvedl kvalitní práci, že by se to dalo napsat za tři dny a doplňující text mimo tělo práce musí mít u nich na škole alespoň dvanáct stran.

Teď se zase chtělo brečet mně, protože jsem nedlouho předtím poslala svoji ročníkovou práci (povinnou pro třetí ročník ze čtyř na mém oboru) své vedoucí, která měla něco lehce nad deset stran a pracovala jsem na ní skoro půl roku.

Vlastně se divím, proč mě to udivilo. Když jsem byla na gymnáziu, pořád v České republice, všude okolo mě panovala představa, že čím delší seminární nebo závěrečná práce, tím lepší. V septimě jsem odevzdala práci, která měla něco kolem čtyřiceti stran. První část, takzvaná teoretická, bylo přepisování toho, co se týkalo tématu a bylo dostupné v literatuře.

Druhá část, praktická, už byla moje vlastní analýza. Ještě k tomu bylo nějaké shrnutí a hromada příloh. Ve škole jsem obhájila práci na 95 % (nevedli jsme klasickou stupnici jedna až pět) a poté se s ní umístila na třetím místě v krajské SOČ. Říkala jsem si, že asi tedy umím aspoň trochu psát odborné práce.

Po maturitě jsem nastoupila na vysokou školu ve Velké Británii, na jazykový obor, kde valná část hodnocení spočívala v esejích. Co je to esej, jsme si řekli někdy na gymnáziu, ale v reálu jsme ji nikdy na hodině nepsali. Vzhledem k tomu, že jsem slyšela, že eseje se učí britští studenti psát eseje už od základní školy, měla jsem obavy, že budu zaostávat.

Na úvodním setkání studentů naší fakulty se po proslovu děkana přihlásila o slovo jedna přednášející a začala nám do lavic rozdávat letáky: „Ráda bych vám představila nový projekt Writing Lab, který na této fakultě poběží. Jedná se o službu, v rámci které budou doktorandi poskytovat zpětnou vazbu k esejím, které dostanete za úkol vypracovat. Vím, že je tu spousta z vás, kteří vynikali v psaní esejí na střední škole, ale věřte mi, na vysoké je psaní esejí o něčem jiném...“

Tuto paní jsem měla hned v prvním trimestru na moderní literaturu a kulturu Latinské Ameriky. Na své první přednášce nám říkala: „Nic si nedělejte z toho, když se vám esej napoprvé nepovede. Moje první esej na bakalářském stupni dostala céčko. A nezapomeňte navštívit Writing Lab.“

A tak jsem se dala do psaní. Ze zadaných témat jsem si vybrala otázku, zda-li je jedna z postav v novele Tunel od Ernesta Sábada nějakým způsobem povahově narušená. Bylo to opravdu náročné a strávila jsem nad tím moře času. Nikoho nezajímalo deskriptivní povídání o teorii. Měla jsem odpovědět na otázku. Je vedlejší postava povahově narušená? Jak jsem to zjistila? Je moje citace dostatečně vypovídající, když je povídka vyprávěna v ich-formě, tj. všechno vidíme subjektivně z pohledu hlavního hrdiny?

Mé první eseje měly rozsah 1500 slov, později přibyly objemnější s maximálním rozsahem 2000 — 3000 slov. Letos jsem poprvé napsala práci, která má dokonce skoro 6000 slov. S přibývajícím objemem jsem se postupně naučila psát eseje tak, aby se daly zařadit minimálně do kategorie „velmi dobré“.

↗

Lidové noviny upozornily na to, že rigorózní práce Marcela Chládka měla pouze třicet jedna normostran. Foto Macciani, Mediafax

Nejprve jsem strávila hromadu hodin v knihovně a na internetu, kde jsem si pročítala různou literaturu týkající se tématu a k ní si pořizovala výpisky, které mi pomáhaly odpovědět na otázku. Poté, co jsem si pořídila dostatečný objem poznámek (a počmárala kilo papíru a vypsala litr inkoustu), začala jsem plánovat, jakou strukturu bude moje esej mít, jaké argumenty uvedu a čím je podložím.

Nedlouho po facebookové diskuzi přišly Lidové noviny se zjištěním, že Marcel Chládek, ministr školství, napsal a obhájil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy rigorózní práci Podnikání v dalším vzdělávání, která měla třicet jedna normostran, což je podle deníku ještě méně, než se požaduje na některých vysokých školách u bakalářské práce. Rozhodla jsem se, že se na tu práci podívám, abych zjistila, co tak zásadního tam chybí.

Podnikání ani dalšímu vzdělávaní nerozumím, takže odbornou stránku práce jsem neřešila. Zarazily mě ovšem věci, kterým v novinách nebylo věnováno dost prostoru.

Prvním zarážejícím momentem bylo, když jsem se v úvodu práce dočetla, že si autor dal za cíl „postihnout specifika podnikání [ve vzdělávání dospělých] z různých úhlů pohledu, zejména ekonomie, podnikové ekonomie, teorie managementu, marketingu, personálního a andragogického“.

Jako laikovi mi to přijde jako zadání velmi obsáhlé, silně deskriptivní (předpokládám, že různé ekonomické, andragogické a další publikace se podnikáním ve vzdělávání dospělých zabývají) a nejspíš i ignorující fakt, že v různých oborech existují různé názorové školy, které nemají ucelený pohled na stejné problémy.

O několik stránek později se v kapitole Obecná východiska podnikatelské činnosti dočítám, že podniky se rozdělují na primární, sekundární a terciární sektor, přičemž následují podrobné charakteristiky každého z nich. Je opravdu nutné ve vysokoškolské práci vysvětlovat učivo základní školy?

V následujících kapitolách se už probírá podnikání ve vzdělávání dospělých, nicméně se čtenář nedozví, co všechno pochází z autorovy hlavy nebo experimentálního výzkumu a co od jiných autorů. Nutí mě se to ptát: „Jak na to přišel?“

Nemyslím si tedy, že problémem práce by byla délka, nýbrž obsah. Jestliže je však práce nevyhovující, nebylo by fér kritizovat jen Chládka, nýbrž i ty, kteří mu práci se vším všudy schválili. Škola se ovšem brání tím, že v roce 2006, kdy Chládek práci obhájil, fungovaly jiné standardy. Pokud tomu tak skutečně je, potom se viník nenalézá nejspíš nikde — nelze zpětně nikoho obviňovat za to, co udělal předtím, než se změnila pravidla.

Pořád tu ovšem přetrvává problém požadavků na dlouhé práce. Je možné, že právě kvůli tomu, aby byl počet stránek naplněn, se u některých studentů vyskytují různé formy plagiátorství. I když ovšem nepodvádějí, pořád se u nich v různé míře vyskytuje přepisování publikací, které nepřináší nic objevného.

Co vlastně má taková práce testovat u studenta? Pokud to má být aplikace znalostí v praxi, očekávala bych, že studenti se zaměří na konkrétní problém, stanoví hypotézy a budou je ověřovat, případně ho nějakým způsobem analyzují.

Vysoká škola je také mimo jiné přípravou na vědeckou práci. I když někdy závidím kamarádům z FF UK, že některé katedry nabízejí více možností pro publikaci vlastního výzkumu jak na bakalářském, tak i magisterském stupni, pořád si říkám, jestli by nějaký žurnál byl ochoten publikovat práci o rozsahu sedmdesáti normostran.

Nemyslím si, že by všechny české práce byly špatné, ale vysoké požadavky na minimální rozsah podle mého názoru komplikují práci nejen studentům, ale i hodnotitelům (kolik času tomu musejí věnovat?) a vytvářejí ve studentech nezdravý návyk na rozepisování se tam, kde to není potřeba.

Na závěr dodám, že nad svojí ročníkovou prací jsem nakonec vzlykat nemusela, protože vedoucí se mi v sobotu ozvala s tím, že se jí moje práce líbí. Otázkou je, jestli se jí budu moci někdy ve své domovině chlubit, když má kratší rozsah než krajská příloha MF Dnes.