Podle sdělení ministerstva školství z 8. 7. 2014 by církevní školy za dva roky, tedy od začátku školního roku 2016/2017, měly přijít o státní dotaci na provozní náklady. Podle ministerstva totiž církve na základě zákona o takzvaném finančním vyrovnání státu s církvemi (428/2012 Sb.) získávají prostředky na to, aby jako zřizovatel mohly tyto náklady hradit samy.

Sekretář České biskupské konference Tomáš Holub vyjádřil nesouhlas s omezením dotací. Výslovně uvedl: Církevní školství je školství, které se stará o sociálně slabé, není to výdělečná věc a v tomto okamžiku by to šlo proti základním právům lidí, kteří chtějí mít děti vychovávány v náboženské svobodě (Novinky.cz z 9. 7.), jako by snad školy zřizované obcemi a kraji, či jinými subjekty sociálně slabé eliminovaly! Holub tímto výrokem dokonce skandálně zpochybňuje, že běžná školní výchova probíhá v souhlasu s ústavně zaručenou svobodou vyznání.

Církve, pokud by se s názorem sekretáře České biskupské konference ztotožnily, by popřely samy sebe. Údajné vyrovnání odůvodňovaly dvěma způsoby: Jednak říkaly, že co se ukradlo, se má vrátit, jen neupřesnily, jak daleko zpět tato krádež zakládající nárok na vrácené jde.

Zákon jasně za křivdu označuje i rozhodnutí demokraticky z více politických stran zvoleného parlamentu před 25. únorem 1948 (§ 5, odst. a). Mnoho majetku církvím zabrala I. československá republika. Patří také ke zlodějům? A když církev dostávala majetek poražených českých stavů od počátku dvacátých let 17. století, to je krádež, na níž se už povinnost vrátit ukradené nevztahuje?

Druhým odůvodněním zákona bylo zdůrazňování, naznačené i v jeho preambuli, jakoby se teprve tímto zákonem realizovala odluka církve od státu. V 19. století členy římské církve, kteří schvalovali odluku církve od státu (možná neomylně) označovali za kacíře.

↗

Školy jsou pro církve doposud spíše místy, na nichž za peníze od státu uplatňují svůj ideologický vliv. Foto David Špidlen, Mediafax

Dosud platný Syllabus obsahující hlavní bludy naší doby papeže Pia IX. z r. 1864 ve svém čl. 55 výslovně odsuzuje jako blud (vylučující ze svátostného společenství církve) tuto formulaci: Církev má být odloučena od státu a stát od Církve. Na začátku 21. století táž církev křičí o nutnosti odluky. Pochopitelně má jít o nezávislost církví na státě, ale už ne o nezávislost státu na církvích. Když totiž někdo připomíná sekulární a ideově neutrální ráz našeho státu, i dnes se setká s protesty.

Poslední vyjádření Tomáše Holuba však ukazuje, že to s odlukou a nezávislostí zase není nutno brát tak doslova. Ještě před týdnem platilo, že hospodaření církví s vlastními prostředky je zárukou jejich svobody.

Dnes už platí, že desítky miliard se budou hodit, k tomu fyzicky vrácené objekty dosud vlastněné nebo spravované státem, a navíc se rozjíždí procesy, v nichž se různé církevní subjekty snaží vysoudit pozemky a budovy na obcích. Kritikům říkali, že získané peníze a fyzický majetek poslouží také pro vzdělávací, sociální a kulturní aktivitu církví. A teď se odkopali. Církve chtějí desítky miliard od státu a k tomu ještě dosavadní státní financování církevních škol.

Jiří G. Kohl (1940), katolický teolog, matematik a informatik původně z Prahy, žijící od r. 1969 v Hessensku, jediný český katolický účastník marxisticko-křesťanského dialogu, který v šedesátých letech organizoval Milan Machovec, je dnes aktivistou (a též jednu dobu členem představenstva) katolického reformního hnutí Wir sind Kirche (My jsme církev). K tématu se veřejně vyjádřil v diskusi na Facebooku.

Kohl mimo jiné uvádí, že financování církve z výtěžků nemovitého majetku je feudální model, který ve 21. století není praktikovatelný. Tomáš Holub se podle něj může zeptat kteréhokoliv restitucemi nemovitostí odškodněných lidí, aby se dozvěděl, že do těch nemovitostí se musí vrážet peníze a ne z nich žít. A opravdu žít nakonec výlučně z výnosu vlastního majetku (fyzických objektů a investovaných peněz), to je pro církve model v současné civilizované Evropě neznámý. Je to zase jednou zvláštní česká cesta.

Pokud jde o školství, píše Kohl: Vzdělávání je výsostný úkol státu. Proč se do toho církve tak hrnou? Raději mají organizovat vzdělávání dospělých křesťanů a všeobecnou osvětu k seznámení se s křesťanstvím.

K tomu lze dodat, že školské působení (snad s výjimkou teologického vzdělání) nepatří k interní činnosti církví. Církve hlásají Boží slovo, mohou praktikovat katechesi, pěstují společenství údů církve jako bratří a sester, slouží svátostmi křtu, eucharistie a dalšími, ale sotva mají jako církve co specificky církevního říct např. k matematice, fyzice, chemii ap.

Školy jsou pro církve doposud spíše místy, na nichž za peníze od státu uplatňují svůj ideologický vliv. Školský zákon (561/2004 Sb.) stanovuje ve svém § 2 mj. obecné cíle vzdělávání. K nim patří též pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudržnost pochopení a uplatňování principu rovnosti žen a mužů ve společnosti, utváření … k etnické, národnostní, kulturní, jazykové a náboženské identitě každého.

Alespoň některé církevní školy však za státní prostředky místo respektu k náboženské identitě každého vyhlašují jedinou výlučnou pravdu té či oné církve. Některé církve, především římská, nejsou uspořádány demokraticky, nýbrž spíše absolutisticky, resp. totalitně, a proto vzdělávání podle jejich principů sotva může vést k pochopení a uplatňování zásad demokracie, lidských práv a svobod.

Shrňme, že církve v těchto létech dostávají od státu a) přibližně miliardu ročně jako dosud na pokrytí mzdových a provozních nákladů z rozpočtu ministerstva kultury, b) pokryti nákladů církevních škol (především normativ na žáka), nemocnic (zejména prostřednictvím státem vlastněných pojišťoven za body) a příspěvek na sociální aktivity, a to v rozpočtových kapitolách ministerstev školství, zdravotnictví a práce a sociálních věcí, a též krajů a obcí, c) splátku celkové částky padesát devět miliard rozložené do třiceti let, tedy ročně další dvě miliardy.

Pokud jde o pokrytí mezd duchovních, je třeba jednoznačně říct, že nemalá část církví a náboženských společnosti podvádí a vykazuje neexistující duchovní. Server Aktualne.cz v říjnu 2012 zveřejnil na základě práva na informace ministerstvem kultury poskytnutý, dnes již bohužel nedostupný přehled nárokovaných příjmů, který ukazuje, že máme církve a jiné náboženské společnosti, které si nechávají platit od státu jednoho duchovního na čtyřicet sedm, dvacet sedm, ba dokonce devatenáct členů. Tato praxe potrvá zjevně do roku 2017 a pak se tato platba od státu začne snižovat, ale bude kompenzována zhruba dvojnásobnou částkou v podobě zmiňovaných splátek.

Církve křičely o odluce a samostatném hospodaření nezávislém na státě a činily na tom závislou svou svobodu. To, co žádá Tomáš Holub je ovšem ukázkou, že chtějí od státu vysněné desítky miliard, zatímco nadále chtějí zůstat závislé na státním příspěvku. Že tedy ohledně odluky, samofinancování a svobody zase jednou lhaly.