Zákon byl přijat, nastala nová epocha, a tak se z hesla „co bylo ukradeno musí být vráceno“ vyvinula nová varianta „co bylo ukradeno vráceno být nesmí“. Také pracovník Arcibiskupství pražského Josef Nerušil si (za svoji instituci?) stěžuje, že ty stovky miliard a obrovské pozemkové vlastnictví, které jsme jim vnutili, jsou danajským darem, ale přesto bychom neměli usilovat o změnu, protože by to vedlo k nevoli veřejnosti vůči jeho instituci. Pokud si to katolická církev opravdu myslí, může se zachovat tak, jak se zachovala Bratrská jednota baptistů a toho majetku se prostě vzdát. Pokud má nějaké výhrady k obludné podobě toho zákona, měla je vyjádřit před jeho schválením. Píše, že můžeme považovat zvolené řešení za „dar církvím“ nebo za „nápravu křivdy spáchané komunistickým režimem“. Ovšem, to můžeme, můžeme jej ale také považovat za tunel mimořádných rozměrů. To tehdy, pokud vidíme církve jako soukromé subjekty. Nebo za puč, pokud uvážíme jejich veřejnou povahu.

Ovšem „na potřebnosti odluky církví od státu a vyřešení financování církví se ale snad shodneme v obou případech“. Neshodneme. Každý si pod tím představí něco jiného. Ono totiž není jasné, co by odluka církví od státu měla představovat, a to je právě to podstatné. Ke klasické odluce církve od státu došlo ve Francii na počátku dvacátého století. Nevím jestli by se panu Nerušilovi líbila. Zahrnovala uzavření mnoha církevních škol, rozpuštění řádů, konec státního financování činnosti církve a v neposlední řadě zabavení církevního majetku.

To se ale nyní stát nemůže, spíše můžeme očekávat, že si církve budou nadále vybírat ze všech možností tu, která se církevním hodnostářům bude právě nejvíce hodit, chvíli to bude jeden soukromoprávní subjekt, chvíli klubko hadů jednotlivých církevních právnických osob a jindy zase katolická církev jako subjekt mezinárodního práva či stát Vatikán. A budou vyvíjet veřejně prospěšnou činnost, provozovat školy, nemocnice a kdeco, no a u toho všeho bude provoz nadále financovat ten ošklivý stát (při odluce by to nebylo možné) a církev bude dále koncentrovat moc, rozhodovat o tom, který lékař bude v nemocnici pracovat (potraty určitě kariéře prospívat nebudou) nebo která učebnice dějepisu se bude používat. Církev žádnou odluku od státu nechce, nemá při ní totiž co získat. Současný princip „co je tvoje, to je moje a co je moje, do toho ti nic není“ jí plně vyhovuje.

Pan Nerušil si z údajů ve výzkumu veřejného mínění vybírá co se mu hodí, někde lže (způsob výpočtu finanční částky opravdu není zjistitelný), někde manipuluje a někde pomlouvá. S jeho výroky lze těžko polemizovat, protože neodkazuje. „Nesporné vlastnictví majetku církvemi na základě údajů z pozemkových knih potvrzují PF UK v Praze a PF MU v Brně“ - opravdu to byly ty instituce? Nebo to byli někteří jejich pracovníci? A kteří? A kde to tvrdí? A netvrdili zase jiní pracovníci týchž univerzit zase něco jiného (zde a zde)? To se nedozvíme, zato se dozvíme, že opačný názor měl nechvalně známý JUDr. Kindl, vedle kterého uvádí JUDr. Karola Hrádelu s nehoráznou poznámkou o jeho charakteru. Jako katolík by měl mít pochopení pro význam sociálních rolí, tak jako pro platnost svátosti udělované knězem žijícím ve stavu těžkého hříchu ani pro právníkovu argumentaci není důležitý jeho charakter a už vůbec ne charakter jeho klientů. Argumentovat se má ad rem, nikoli ad hominem.

Absurdní je tvrzení, že katolická církev se od politických aktivit distancuje. Pochopíme jej až když si uvědomíme, že politikou myslí pan Nerušil politiku demokratickou, zatímco jednání neveřejných komisí mu nijak nevadí.

A tak mu velmi vadí představa referenda o „narovnání“. Tvrdí, že není právně možné, což je samozřejmě nesmysl. Jiná je ovšem otázka do jaké míry je možné ukradené vrátit. Zákon č. 428/2012 Sb. převádí na vybrané církve a náboženské společnosti tři majetkové masy, naturální restituce, tzv. finanční náhradu podle § 15, což jsou obrovské částky stanovené paušálními částkami, a příspěvek na podporu činnosti dotčených církví a náboženských společností podle § 17, což je pokračování dosavadního financování platů duchovních po dobu sedmnácti let, první tři roky v dosavadní výši, od čtvrtého roku má klesat o 5%.

O naturálních restitucích i o finanční náhradě má stát uzavřít soukromoprávní smlouvu, která má definitivně odklonit tyto prostředky z demokratického rozhodování. Tak by to vypadalo, kdyby bývalá vláda vydržela čtyři roky. Pak ale přišel románek mezi jedním konzervativním katolíkem, dvěma ženami a tajnou službou. Stihla se jenom smlouva o finanční náhradě, naturální restituce se převážně ještě nestihly.

Kdyby zůstal zákon beze změny, platili bychom na církve v příštích letech místo dosavadních 1,5 miliardy korun nikoli 2 miliardy, jak píše pan Nerušil (roční platba finanční náhrady), nýbrž asi 3,5 miliardy. Navíc by ale přišel stát ve prospěch převážně katolické církve i o výnosy z nemovitého majetku rovněž ve značné výši, které se jistě dají využít rozumněji.

Pokud by lid rozhodl proti církevním restitucím, nedošlo by k přeměně církví v dominující ekonomické subjekty. Jsou možná neomylné ve věcích víry (aby ne, když ji samy určují, i když vnitřní rozpory jsou také potvora), rozhodně ale ne při investicích, jak o tom svědčí nedávné zkušenosti ze Slovinska.

Samotným zásahem nebes se stalo, že z maléru můžeme vyklouznout jen se ztrátou půl miliardy korun ročně. Církve by si naopak polepšily. Dostávaly by po dobu třiceti let více než teď. A jak by jejich hospodářské zabezpečení vypadalo potom? To už tady většinou nebudeme. Nechme to rozhodnout ty, kterých se to bude týkat. Třeba to v té době půjde demokraticky.