Církevní restituce a zpěv Karla Gotta

Ondřej Vaculík

Po celá léta tu chyběla míra uznání, schopnost nápravy v duchu „zobrazovaného sakrálního prostředí“, o něž se teď budeme škodlivě tahat v rámci církevních restitucí a jejich případných revizí. Kéž tím alespoň podstata duchovního díla neutrpí.

Sociální demokraté ústy Bohuslava Sobotky požadují „revizi církevních restitucí“. Ty však jejich předpokládaný koaliční partner KDU-ČSL vyjádřením místopředsedy Mariana Jurečky pokládá za uzavřené. Dokonce říká: „Pro nás jsou restituce a nezvyšování daní tak klíčové, že přes ně nejede vlak.“ A podotýká, že lidovci nemusí jít do vlády za každou cenu. To je tedy, jak se říká, šlamastyka.

Další balvan na Sobotkově cestě k moci — napsal by bulvární tisk. Sociální demokraté by sice mohli lidovce nahradit Okamurovým Úsvitem, ale kupodivu, ta vláda by náhle začala být (ve spojení s ANO) takříkajíc „o něčem jiném“, asi to všichni cítíme, a sociální demokraté by se ve věci revize církevních restitucí s Úsvitem shodli, ale byli by v obklíčení, což od lidovců nehrozí. Zvláštní věc, jak pár poslaneckých křesel může za určitých okolností změnit poměry ve vládě.

Nebo tu moc nad námi mají samy „církevní restituce“, ta dvě politickým prostředím démonizovaná slova? Vždyť by naopak mělo jít o akt spravedlnosti. Co se to stalo? Ostatně co si máme pod pojmem revize představovat? Že se bude revidovat ten zákon? Bude se revokovat, pozměňovat či rušit? Je to možné? Co na to Ústavní soud? Asi si ještě užijeme, a hořké plody toho společenského rozkolu budou sklízet ještě příští generace.

Totiž i tak, ať si o tzv. církevních restitucích myslíme, co chceme, jde o dlouhodobý proces, třeba desetiletý, kdy v mnohých případech rozhodne o vlastnictví až soud. Čímž rozsah restitucí nezlehčuji. Těch emocí, zejména negativních.

Stojí to vůbec za to? — jak se člověk správně obává. Proto jsem osobně pro tzv. církevní restituce nehoroval, ale chápal je jako spravedlivý nárok — druhá věc je, v jaké podobě a jakém rozsahu. Dluh společnosti vůči církvím totiž existuje, a neuzná-li ho společnost sama, není spravedlivé cesty, jak jej vymoci.

Vycházím z osobní zkušenosti, kulturního zážitku. Záhy po otevření nové expozice středověkého umění v Praze v Jiřském klášteře jsem se účastnil tzv. komentované prohlídky. Zíral jsem na mistry Theodoriky, mistry litoměřického či vyšebrodského oltáře a sledoval výklad kunsthistoričky. Mluvila o technice gotického zobrazování, stručně popisovala výjevy, ale tak odtažitě, jako se popisují součásti starých strojů, s nimiž my nemáme už nic společného.

Já sám toho věděl velmi málo, ale cítil, jak ona to obrazové sdělení vlastně zazdívá. Zazdila je totiž celá ta expozice, jíž člověk nezúčastněně chodil. A na to, jak významnou epochu a jaký kulturní vzmach ty obrazy ve skutečnosti představovaly, tam chodilo i málo lidí — šak co, samé církevní výjevy a voni ti malíři ještě ani perspektivu neuměli, viďte. Postavy mučedníků a svatých se tam mohly cítit jak ve vazební věznice — takový chlad tam vanul.

Spravedlivě vzato Národní galerie ty obrazy povětšině nejen zachránila před možnou zkázou minulým režimem rozkotávané církve (zejména po pogrom proti řeholním řádům počátkem padesátých let minulého století), ale také kvalitně restaurovala. A dobře, že je ve vazební věznici ochránila i v době kalamity vykrádání kostelů po převratu.

Bezpochyby stále žijeme z kulturního dědictví, které vznikalo v sakrálním prostředí. Také mravní kodex, Desatero, člověk přinejmenším podvědomě ctí v bázni boží — ano, nepokradu, a pokud lžu, je to hřích a mrzí mě to a nemá se to. Zdá se to tak samozřejmé. Avšak není.

Snad je mi k něčemu zkušenost z vedení radnice v malém městě: Lež se stává progresivní, tedy hybnou silou společnosti. A kdo nejsme schopni na tento způsob dosahování cílů přistoupit, už jich ani nedosáhneme. Sám vědomě nelhat není nic proti tomu, jak se lži bránit, to skoro nejde.

Proti tomu, jak se lže dole, jsou Kalousek i Nečas pravdomluvní chlapíci, ba junáci. Proto ani pro Haška a spol. nebyl žádný problém zazdít schůzku u prezidenta, oni vylezli z našeho komunálního prostředí a to jsou už lháři na slovo vzatí, těm můžete věřit všechno.

Nechápu tedy, proč si myslíme, že církev, pokud se „našeho“ majetku dobere, s ním bude zacházet nějakým hamižnějším, podlejším či zkázonosnějším způsobem. Kdo ho podle vás, sociální demokraté, bude spravedlivě spravovat a privatizovat? Možná naopak — církev nezmizí, nepřejmenuje se, nezbaví se odpovědnosti, protože její představitelé jsou veřejně známé osoby a musí být k zastižení, sídlí na skutečné adrese. Církev je instituce veřejná, tím je — měl by být - veřejný i její majetek.

Každého napadne, že Mistr Vyšebrodského oltáře maloval pro vyšebrodský oltář tamního kláštera. Klášter opět funguje a jeho představeným je v současnosti vzdělaný, bohabojný a přívětivý muž. Říkám si, že už dávno mělo být pod obrazem poznamenáno, že obraz Národní galerii zapůjčil Mistr Vyšebrodského oltáře. Tedy i bez smlouvy o výpůjčce, která už musí mít určeného vlastníka. Aspoň symbolický náznak uznání a sblížení.

Po celá léta tu chyběla míra uznání, schopnost nápravy v duchu „zobrazovaného sakrálního prostředí“, o něž se teď budeme škodlivě tahat v rámci církevních restitucí a jejich případných revizí. Jedna i druhá strana si bude dělat iluze, jak zachraňuje majetek ze spárů zla. Kéž tím alespoň podstata duchovního díla neutrpí. A kéž ten úmorný spor pomine dříve než vytí Karla Gotta, které mě provází od mých jinošských let.

    Diskuse
    ??
    November 12, 2013 v 19.47
    Více realismu a méně optimismu p. Vaculík.
    "Církev je instituce veřejná, tím je – měl by být - veřejný i její majetek. "

    Možná jste si toho p. Vaculík nevšiml, ale právě zákon o restitucích, prosazený pomocí kriminálníků , udělal z veřejného majetku, majetek naprosto soukromý. A co se týče té veřejné instituce. Vzhledem k tomu, že církev nikdy nezveřejnila ani počet svých členů, kteří byli agenty STB, lze předpokládat, že je tam ještě spousta tajných.
    MK
    November 12, 2013 v 23.17
    Mluvila o technice gotického zobrazování, stručně popisovala výjevy, ale tak odtažitě, jako se popisují součásti starých strojů, s nimiž my nemáme už nic společného.

    Tak tahle věta se mi opravdu nelíbila. Jestliže nejsme schopni ocenit řemeslné schopnosti našich předků, um který vkládali do svých strojů, slasti a strasti jejich každodenna, jenž je nám blízké, neboť řešíme tytéž problémy jen (trochu) jinak, obdivovat technické památky, jež nám zanechali, jak můžeme ocenit jejich díla umělecká, a zvláště sakrální, um, vytažený ze srdcí, jež jsou stále stejná, ale bloudící po vzdálenějších cestách středověké víry, jejich nejnitěrnější prožitky, jenž mnozí nejsme schopni ani napodobit, obdivovat se jejich sakrálnímu umění? Člověk, nu což, jeden člověk má svůj vkus, a podle toho ať si vybere. Ale společnost, jenž je hluchá k tikotu starých hodin, které otáčkami svých zubatých koleček odměřují nepolapitelný čas, nikdy nebude schopna naslouchat zpěvu kůrů andělských.
    November 13, 2013 v 5.33
    A čím víc bude člověk nucen rvát se o svůj denní chleba, tím méně pochopení bude mít pro sakrální umění, tím víc bude hluchý k tikotu starých hodin. A tím spíš bude ochoten naslouchat něčemu úplně jinému.
    ??
    November 13, 2013 v 8.23
    Občas si rozumíme p. Hájková.
    Lůzu samozřejmě nějaké "mazanice a staré haraburdí" nezajímají. Zajímavé je , že v r.1948 LŮZA svrhla demokracii a v r. 1989 OBČANÉ svrhlI totalitu. Napadla mě taková malá parafráze fyzikálního zákona. " Hmota nevzniká ani nezaniká, pouze se přeměňuje". Občané i lůza vznikají proměňováním lidu. Od roku 1948 musela lůza navštívit spoustu uměleckých představení zdarma a měla i čas a prostředky na knihy , odpočinek, nebyla ohrožována exekutory a existenční nejistotou. Tak se lůza pomalu proměnila v občany, kteří posléze svrhli totalitu. Nyní, jak "správně" poukazuje pan Dominik Duka , opět vychází do ulic lůza. Inu lid se opět proměňuje.
    November 13, 2013 v 11.16
    Chléb náš vezdejší
    nevím paní Hájková, vážně rád bych s Vámi vedl diskusi na téma zda je pro duchovní růst důležitá přežranost nebo skromnost. Osobně si myslím, že je lepší být tak nějak uprostřed... a domnívám se, že převážná obyvatel EU patříme z tohoto úhlu pohledu mezi těch 10% světové populace, která hlady rozhodně netrpí, spíš naopak.
    A to myslím i z hlediska přístupu k uměleckým a kulturním hodnotám.
    ??
    November 13, 2013 v 16.15
    Musím se zastat p. Hájkové.
    Ona p. Lobpreis píše o tendenci, tedy o tom, že přežraná je čím dál menší skupina lidí a ta vynuceně skromná skupina se zvětšuje a pokud nedojde ke změně, stále se zvětšovat bude. A zkuste se rozhlédnou na BL. Už i v Čechách ,na Moravě a ve Slezsku najdete lidi, kteří hladem trpí (nedobrovolně).
    November 13, 2013 v 16.23
    Přežranost nebo skromnost?
    Možná máte pravdu pane Lobpreisi, že v Evropě dnes nikdo neumírá hladem. Dokonce ani bezdomovci ne. Jenže ono nestačí nemít hlad. Když tedy mluvím o chlebu, nemám tím na mysli jen jídlo. Svět se vyvíjí a pro jakžtakž slušný život je toho třeba daleko více, než aby se člověk dosyta najedl. Požadovat třeba právo na na bydlení aniž by se člověk musel nekřesťansky zadlužit, ba i právo na práci, není rozežranost, ale základ lidské důstojnosti. A je to snad dnes samozřejmostí?
    Samozřejmě saturace potřeb nevyvolá automaticky touhu po nějakých vyšších hodnotách, to by byl dost vulgární materialismus. Ale jejím předpokladem určitě je.
    Potřebu skromnosti nepopírám. Dokonce jsem teď o ctnostech napsala článek. Ale pozor na vnucené ctnosti! Když vám někdo něco utrhne od huby, neučiní vás tím ještě skromným.
    Vracení majetku církvím je jeho privatizací. Církevní majetek je soukromý majetek, ne veřejný, jak správně poznamenal pan Kuchejda.
    Možná se mýlím, ale mně se neustále vnucuje představa, že církev si přeje, aby bylo hodně chudáků. Aby totiž bylo komu poskytovat almužnu.
    November 13, 2013 v 16.48
    asi jak která církev a jak kteří její zástupci
    O tom jsem se ale bavit nechtěl. Cílem mého příspěvku bylo, poukázat na (IMHO) fakt, že chudoba nevede nutně k duchovnímu úpadku.
    Ostatně ona může společnost (nebo veřejnost) statisticky vesele bohatnout i když její jednotliví členové mohou pociťovat chudobu stále silněji (jak zde celkem zmatečně poukazuje pan Kuchejda).
    O rozdílech mezi soukromým a veřejným majetkem, způsobem jejich správy a vlivu formy vlastnictví na (potenciální) dostupnost statků bych zde asi diskutovat nechtěl, zejména ne předtím, než se v praxi začnou projevovat důsledky účinnosti Nového občanského zákoníku. :-)
    November 13, 2013 v 17.12
    a s nesmírnou radostí
    ... pak povedu diskusi o efektivitě využívání zdrojů různými typy právnických osob. Musím se přiznat, že se nemohu zbavit pocitu, že (z nějakého mně ne úplně pochopitelného důvodu) se snad někdo ze zde přítomných diskutujících domnívá, že "stát" je obecně efektivnější než "církev" či nějaký jiný subjekt.
    November 13, 2013 v 17.22
    Co je mi platná efektivnost využití, když církev není moje? Stát je můj, i když k němu lze mít výhrady. Formálně pořád ještě platí rovnost lidí před zákonem. Ergo státní majetek je i můj majetek, kdežto církevní majetek je cizí majetek.
    + Další komentáře