Sociální demokraté ústy Bohuslava Sobotky požadují „revizi církevních restitucí“. Ty však jejich předpokládaný koaliční partner KDU-ČSL vyjádřením místopředsedy Mariana Jurečky pokládá za uzavřené. Dokonce říká: „Pro nás jsou restituce a nezvyšování daní tak klíčové, že přes ně nejede vlak.“ A podotýká, že lidovci nemusí jít do vlády za každou cenu. To je tedy, jak se říká, šlamastyka.

Další balvan na Sobotkově cestě k moci — napsal by bulvární tisk. Sociální demokraté by sice mohli lidovce nahradit Okamurovým Úsvitem, ale kupodivu, ta vláda by náhle začala být (ve spojení s ANO) takříkajíc „o něčem jiném“, asi to všichni cítíme, a sociální demokraté by se ve věci revize církevních restitucí s Úsvitem shodli, ale byli by v obklíčení, což od lidovců nehrozí. Zvláštní věc, jak pár poslaneckých křesel může za určitých okolností změnit poměry ve vládě.

Nebo tu moc nad námi mají samy „církevní restituce“, ta dvě politickým prostředím démonizovaná slova? Vždyť by naopak mělo jít o akt spravedlnosti. Co se to stalo? Ostatně co si máme pod pojmem revize představovat? Že se bude revidovat ten zákon? Bude se revokovat, pozměňovat či rušit? Je to možné? Co na to Ústavní soud? Asi si ještě užijeme, a hořké plody toho společenského rozkolu budou sklízet ještě příští generace.

Totiž i tak, ať si o tzv. církevních restitucích myslíme, co chceme, jde o dlouhodobý proces, třeba desetiletý, kdy v mnohých případech rozhodne o vlastnictví až soud. Čímž rozsah restitucí nezlehčuji. Těch emocí, zejména negativních.

Stojí to vůbec za to? — jak se člověk správně obává. Proto jsem osobně pro tzv. církevní restituce nehoroval, ale chápal je jako spravedlivý nárok — druhá věc je, v jaké podobě a jakém rozsahu. Dluh společnosti vůči církvím totiž existuje, a neuzná-li ho společnost sama, není spravedlivé cesty, jak jej vymoci.

Vycházím z osobní zkušenosti, kulturního zážitku. Záhy po otevření nové expozice středověkého umění v Praze v Jiřském klášteře jsem se účastnil tzv. komentované prohlídky. Zíral jsem na mistry Theodoriky, mistry litoměřického či vyšebrodského oltáře a sledoval výklad kunsthistoričky. Mluvila o technice gotického zobrazování, stručně popisovala výjevy, ale tak odtažitě, jako se popisují součásti starých strojů, s nimiž my nemáme už nic společného.

Já sám toho věděl velmi málo, ale cítil, jak ona to obrazové sdělení vlastně zazdívá. Zazdila je totiž celá ta expozice, jíž člověk nezúčastněně chodil. A na to, jak významnou epochu a jaký kulturní vzmach ty obrazy ve skutečnosti představovaly, tam chodilo i málo lidí — šak co, samé církevní výjevy a voni ti malíři ještě ani perspektivu neuměli, viďte. Postavy mučedníků a svatých se tam mohly cítit jak ve vazební věznice — takový chlad tam vanul.

Spravedlivě vzato Národní galerie ty obrazy povětšině nejen zachránila před možnou zkázou minulým režimem rozkotávané církve (zejména po pogrom proti řeholním řádům počátkem padesátých let minulého století), ale také kvalitně restaurovala. A dobře, že je ve vazební věznici ochránila i v době kalamity vykrádání kostelů po převratu.

Bezpochyby stále žijeme z kulturního dědictví, které vznikalo v sakrálním prostředí. Také mravní kodex, Desatero, člověk přinejmenším podvědomě ctí v bázni boží — ano, nepokradu, a pokud lžu, je to hřích a mrzí mě to a nemá se to. Zdá se to tak samozřejmé. Avšak není.

Snad je mi k něčemu zkušenost z vedení radnice v malém městě: Lež se stává progresivní, tedy hybnou silou společnosti. A kdo nejsme schopni na tento způsob dosahování cílů přistoupit, už jich ani nedosáhneme. Sám vědomě nelhat není nic proti tomu, jak se lži bránit, to skoro nejde.

Proti tomu, jak se lže dole, jsou Kalousek i Nečas pravdomluvní chlapíci, ba junáci. Proto ani pro Haška a spol. nebyl žádný problém zazdít schůzku u prezidenta, oni vylezli z našeho komunálního prostředí a to jsou už lháři na slovo vzatí, těm můžete věřit všechno.

Nechápu tedy, proč si myslíme, že církev, pokud se „našeho“ majetku dobere, s ním bude zacházet nějakým hamižnějším, podlejším či zkázonosnějším způsobem. Kdo ho podle vás, sociální demokraté, bude spravedlivě spravovat a privatizovat? Možná naopak — církev nezmizí, nepřejmenuje se, nezbaví se odpovědnosti, protože její představitelé jsou veřejně známé osoby a musí být k zastižení, sídlí na skutečné adrese. Církev je instituce veřejná, tím je — měl by být - veřejný i její majetek.

Každého napadne, že Mistr Vyšebrodského oltáře maloval pro vyšebrodský oltář tamního kláštera. Klášter opět funguje a jeho představeným je v současnosti vzdělaný, bohabojný a přívětivý muž. Říkám si, že už dávno mělo být pod obrazem poznamenáno, že obraz Národní galerii zapůjčil Mistr Vyšebrodského oltáře. Tedy i bez smlouvy o výpůjčce, která už musí mít určeného vlastníka. Aspoň symbolický náznak uznání a sblížení.

Po celá léta tu chyběla míra uznání, schopnost nápravy v duchu „zobrazovaného sakrálního prostředí“, o něž se teď budeme škodlivě tahat v rámci církevních restitucí a jejich případných revizí. Jedna i druhá strana si bude dělat iluze, jak zachraňuje majetek ze spárů zla. Kéž tím alespoň podstata duchovního díla neutrpí. A kéž ten úmorný spor pomine dříve než vytí Karla Gotta, které mě provází od mých jinošských let.