Možná to není marketingovému týmu ČSSD známo, ale podle našich odhadů v minulosti až polovina aktivních katolíků volila právě tuto stranu. I kdybychom vycházeli z nejstřízlivějšího odhadu ze sčítání obyvatel v roce 2011, stále se jedná o půl milionu voličů. Voličů zodpovědných a disciplinovaných. Je proto s podivem, jak se strana k této početné voličské skupině v minulosti chovala.

1) Levicoví stratégové se naprosto nelogicky pokusili ztotožnit církev s politikou pravicové vlády. Pravděpodobně tak jednali v duchu ideologie sjednocené levice, navlečené do moderního západoevropského střihu, té jediné pravé a správné levice, v souladu s heslem kdo není náš, ten je špatný.

Tito stratégové politického marketingu ovšem zapomněli, že církev má daleko propracovanější a akceschopnější sociální program, který se navíc nepohybuje jen v rovině teorie. Navlíkat křesťanům modrý neoliberální kabát je asi totéž, jako vinit odboráře z vykořisťování zaměstnanců. Církev (v pravém slova smyslu) je naopak přirozeným prostředím sociálního cítění.

2) Donekonečna ohřívaná polévka církevních restitucí unudila nejenom značnou část voličů, ale také otrávila mnohé křesťany. Zákon nebyl ideální — ostatně jako není ideální žádný zákon — jak však upozorňuje Daniel Soukup v závěru svého článku, hlavní opoziční síla se nikdy nevyjádřila k tématu konstruktivně.

Nesouhlas se zákonem o majetkovém narovnání si pak přední představitelé ČSSD zaměnili s ostrou proticírkevní a antiklerikální rétorikou. Jsem přesvědčen, že kdyby pan Zaorálek pronesl jen polovinu svých výroků adresovaných církvi na adresu Romů, tak by v politice okamžitě skončil.

Církevní restituce jsou ve společnosti silným tématem, ale ve skutečnosti omezeným jen na určitou úzkou skupinu obyvatel, dané dotčenými jedinci, romantickými aktivisty a extrémními materialisty soustředěnými kolem komunistické ideologie. Extrémního odpůrce z řad KSČM si tím ČSSD nezískala, naopak odradila značnou část křesťanských voličů ČSSD.

3) Nedobrovolný vstup kardinála Duky do předvolební kampaně. Církevní představitelé opakovaně dávali najevo, že si nepřejí být vtahováni do předvolební kampaně. Církev tam nakonec vtáhla strana SPOZ, ke které se záhy přidala i ČSSD — asi ze strachu, že ji SPOZ ukousne kus voličů.

Kardinál Duka pak vstoupil do předvolební kampaně svým nechtěným emotivním vystoupením v rozhlase, které rozvířilo protikomunistickou notu a přitáhlo značnou pozornost k prohlášení předsedy ČBK a jeho Pastýřskému listu voličům.

Několik desítek tisíc internetových přístupů denně, stovky sdílení na Facebooku a způsob mediálního zacházení s kardinálem jednoznačně křesťany zmobilizovalo a upozornilo je na nebezpečí, které by případné spojenectví ČSSD s KSČM přineslo křesťanům.

Samozřejmě si nemyslím, že výše zmíněné faktory měly na svědomí letošní „hořké vítězství“ ČSSD. Pomohly ale resuscitaci lidovců (bez nich by byl přepočet mandátů ve sněmovně také jiný) a přihrály velké množství moravských katolíků ke straně ANO, což v konečném součtu na několik procentních bodů vydalo.

Ani ty by ČSSD neposílily dostatečně k zisku vytouženého silného mandátu pro levicovou vládu, ale jako dílek zapadá do mozaiky celkového neúspěchu ČSSD v letošních volbách.

Sociální demokracie si při své povolební reflexi snad uvědomí, že bezdůvodné štvaní vůči jakékoliv skupině obyvatel nikam nevede, že v církvi nemá neoliberálního nepřítele, nýbrž potenciálního spojence k budování skutečně funkční sociální politiky a zejména — že církev není žádný obskurní modlitební spolek a fackovací panák v jednom, ale relevantní společenská síla, se kterou se musí počítat.

P.S.: Přístup sociální demokracie předvedl předseda ČSSD Sobotka, který se jako jediný z oslovených lídrů parlamentních stran neobtěžoval poskytnout Katolickému týdeníku rozhovor — a to ani ve formě odpovědi na zaslané otázky; snad jako by Oto Novotný neměl v týmu ani nikoho, kdo by to po „sobotkovsku“ dokázal.