Motto: Stultum facit fortuna, quem vult perdere - když chce osud někoho zničit, udělá ho stupidním (Publilius Syrus)

Současný ministr zahraničí, Karel Schwarzenberg, je jedním z horkých kandidátů na post českého prezidenta. Je také velmi plodným autorem nejrůznějších štiplavých bonmotů. Jeden z nejznámějších je tento:

„Bohudík už je to tak dávno, co jsem byl naposled v Praze, že už si nepamatuju na ty paka.“

Tak pravil pan ministr při cestě po USA o jednání lídrů současné vládní koalice, které je i on významným zástupcem.

Pojem „pako“ se v našem jazyce obvykle používá pro označení člověka, jehož jednání či názory jsou rozporné, jednoduše řečeno, který se chová stupidně. Americký historik ekonomie italského původu Carlo Mario Cipolla ve svých textech o lidské stupiditě (viz také) upozorňuje, že lidé neustále zapomínají na to, že vstoupit do jednání nebo se sdružovat s lidmi jednajícími stupidně, a to ve všech dobách, místech a za jakýchkoli okolností, se vždy ukáže jako nákladná chyba. Svým způsobem lze toto jednání tedy také chápat jako stupidní. Je tedy možno v tomto kontextu považovat vládní spolupráci s „paky“ za nestupidní jednání?

V sobotním vydání deníku Právo byl se Schwarzenbergem otištěn obsáhlý rozhovor. Řada odpovědí pana ministra je velmi pozoruhodných a zasluhujících si analýzu v souvislosti s pojmem „chovat se jako pako“ či vědečtějším označením „chovat se stupidně“. Schwarzenberg se v rozhovoru hlásí k odkazu Václava Havla (a jednoznačně se k němu přihlásil i na jeho pohřbu, kde pravil: „Pane prezidente Havle, za pravdu a lásku budeme dále bojovat. Neustaneme, můžete se na nás spolehnout“). Zkusme tedy některá prohlášení ve zmíněném interview porovnat také s tezemi Václava Havla.

Ministr zahraničí uvádí, že by jako prezident spolupracoval i s vládou pro něj obtížně přijatelnou a vysvětluje to následovně:

Budu muset spolupracovat s každou (vládou). Já jsem v životě musel spolupracovat s různými lidmi. Já vám k tomu řeknu historku. Před lety byl můj syn ve Vídni osočen známým: „Co to tvůj otec v Česku vyvádí, v české televizi vidím, jak se setkává s bývalými i soudobými komunisty a s některými bývalými si i tyká.“ A můj syn, který je bystrý, mu odpověděl: „Co se v mládí naučil, ve stáří našel. Když otec předčasně zdědil statek ve Štýrsku, seděli ve městě a v okresní správě staří nacisté, tak s nimi musel vycházet, protože je nemohl obejít. A to samé dělá v Čechách.“ Člověk musí vycházet se všemi lidmi.

Ve svém slavném dopisu Gustávu Husákovi napsal Havel také tuto kritickou větu: „Zdá se, že málokdy v poslední době dával společenský systém tak otevřeně a bez zábran příležitost uplatnit se lidem ochotným hlásit se kdykoli k čemukoli, pokud jim to přináší užitek.“

Je přesvědčení, že „majetek (statek) stojí za to, abychom vycházeli se všemi lidmi“ v souladu s kritickým pohledem uvedeného Havlova výroku? Je víra v bezrozpornost tohoto postoje nestupidní?

Na otázku, zda „není nebezpečné si vůbec hrát s myšlenkami vyhrazení samostatného teritoria pro naši romskou komunitu, když také nacisti chtěli Židy, dříve než je začali vraždit, deportovat do vyhrazené země“, pan Schwarzenberg odpovídá:

Rozdíl je ve slovech deportovat a emigrovat. Když ti báječní lidé emigrovali do Izraele, tak proti tomu nemůžeme nic říci. Deportace je zločin.

Jedna z významných Havlových tezí je shrnuta v tomto výroku: „Fráze organizuje život, fráze vyvlastňuje lidem jejich identitu, fráze se stává vládcem, obhájcem, soudcem, zákonem.“

Opravdu nejsou uvedená tvrzení pana ministra frázemi? Je organizovaná deportace zločin, zatímco emigrace vyvolaná nesnesitelnými podmínkami pro určitou komunitu v jejich mateřské zemi je zcela v pořádku? Je toto černobílé vidění světa nestupidní?

V části rozhovoru věnovaném možnému referendu v otázce zavedení eura Schwarzenberg uvádí, že chtít referendum k euru mu připomíná novomanželku, která se před svatební nocí radí, jestli se má se svým mužem vyspat:

„Tak poslouchej. Za prvé se mi už tak nelíbíš jako v době zásnub, a tudíž jestli se s tebou vyspím, se musím nejprve poradit s rodinou.“ Je to jako z Dobrého vojáka Švejka — on jim to měl odpřisáhnout a pak se na to vysrat.

Václav Havel kdysi uvedl, že „Politika by neměla hrát roli estrády.“ a také, že „Člověk by se měl chovat tak, jak si myslí, že by se měli chovat všichni.“

Ponechejme teď stranou estrádní bonmoty pana ministra i negativní názor na nutnost referenda o přijetí eura (ten je jistě legitimní). Avšak citát z Dobrého vojáka Švejka se na málokteré jednání hodí víc než na současný postoj strany, které je pan Schwarzenberg předsedou, totiž postoj k vlastním voličům: co na tom, že jsme před volbami odpřísáhli proevropskou politiku, teď se na ni klidně můžeme vysrat (...jde přece primárně o udržení se u moci). Je kritika protievropské politiky prezidenta Klause a premiéra Nečase a současně trvalá a pevná koaliční podpora vlády, která tuto politiku tvrdě prosazuje, nestupidní jednání?

Na otázku, zda neselhal stranický kolega ministr Drábek, když spousta lidí v důsledku jeho neschopnosti neměla peníze na pokrytí životních nákladů,  Schwazrenberg odpověděl následující:

To je trochu přehnané. Každé zavádění nového systému provázejí potíže... Nakonec ale prachy dostali. ...(ministr) to zvládl, to máte jako s novými botami. Prvních 14 dní prostě tlačí.

Těžko si v souvislosti s těmito výroky nevzpomenout na slova V. Havla: „Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.“ a nebo „Nejlepší cestou k vlastnímu neštěstí je zakrývat si oči před neštěstím jiných.“

Opravdu je přesvědčení pana ministra o svém navazování na humanitní ideály hlásané V. Havlem záležitostí nestupidní?

Na dotaz zda by se ve věci plánovaných tzv. církevních restitucí neměl zohlednit i současný stav ekonomiky státu, odpověděl pan Schwarzenberg:

Když vám ukradnu hodinky a budu je vracet, tak se nemůžu vymlouvat, že mám nižší příjmy, a proto vám místo zlatých vrátím jen plastikový.

Václav Havel kdysi řekl: „Falšovatelé historie svobodu národa nezachraňují, ale ohrožují.“

V této souvislosti se totiž nabízí otázka, zda „ukradli“ církvím majetek a prostředky současní daňoví poplatníci, kteří se na nynější státní rozpočet, ze kterého budou hrazeny církevní „restituce“, skládají ze svých příjmů? Kdo jim tyto prostředky vrátí, když jim nyní budou z jejich státního rozpočtu „ukradeny“? Tedy pokud použijeme logiku a terminologii pana ministra. Jestliže subjekt A okrade subjekt B, má subjekt C povinnost subjektu B „vrátit“ co mu ukradl subjekt A? Nevzniká tím křivda subjektu C? A pokud připustíme, že ano, pak hned vyvstává otázka: lze jednu křivdu napravit druhou křivdou? Křivda tím přece nemizí, pouze se přesouvá. Je víra v odstranění křivdy jejím přesunem na jiný subjekt záležitost nestupidní?

V celém svém rozhovoru pan ministr ani jedinkrát nepřipustil pochybení vlastní či chybu svých spolupracovníků ze strany TOP09. Je tedy zjevné, že je o absolutní nestupiditě své i svých spolustraníků skálopevně přesvědčen. Navíc jeho jadrné bonmoty na adresu vlastních oponentů vypovídají o jeho nemalém sebevědomí a hluboké víře ve svou pravdu. Zdá se, že pan ministr o žádném ze svých činů, stejně jako o svých idejích, ani v nejmenším nepochybuje. Je však velmi pravděpodobné, že úplná absence stupidity a neomylnosti je vyhrazena pouze Bohu.

Václav Havel k tomu kdysi poznamenal: „Člověk prostě není Bůh a hra na něj se mu krutě mstí.“

Ani zde pan ministr necítí vůbec žádný rozpor mezi svým jednáním a slovy? Je jeho přesvědčení o své stoprocentní neomylnosti nestupidní?

Schwarzenberg se brzy bude ucházet o naši voličskou přízeň v přímé volbě prezidenta. Asi bychom se měli nad všemi výše položenými otázkami zamyslet a pokusit se je poctivě zodpovědět.

Připomeňme si znovu slova C. M. Cipolly, že vstoupit do jednání nebo se sdružovat s lidmi jednajícími stupidně, a to ve všech dobách, místech a za jakýchkoli okolností, se vždy ukáže jako nákladná chyba. Uděláme-li to, budeme se sami chovat stupidně, tj. slovy Schwarzenberga jako „paka“. Je dokonce možné, že nás pak pan ministr tímto označením počastuje v některém ze svých peprných bonmotů. Bylo by to pravděpodobně zcela v duchu jeho logiky uvažování: jestliže za paka považuje vládní partnery, se kterými nyní horlivě spolupracuje, může se stát, že jako paka bude vnímat i občany, kteří ho zvolili za svého prezidenta.

Pokud Schwarzenbergovi v přímé volbě vyjádříme svou podporu, možná bychom si ale pak měli poctivě zodpovědět i tuto poslední otázku: není teze o tom, že jsme „paka“ nakonec pravdivá a nestupidní?