Česká levice, které mnozí předpovídali ještě před několika měsíci jasné volební vítězství, se v některých předvolebních průzkumech sice nedále jeví jako pravděpodobný vítěz (v jiných průzkumech už ne), ale rozhodně už nevypadá jako příští hegemon české politické scény. Co za tímto poklesem popularity levicových stran, zejména sociální demokracie, stojí?

Opozice versus vláda

Jedním z vysvětlení je, možná paradoxně, předčasný konec velmi nepopulární Nečasovy vlády. Po jejím pádu a vytvoření vlády odborníků nastoupil efekt, který známe už z minulosti — tedy jisté rozmazání linií mezi levicovou opozicí a bývalou pravicovou vládou.

Politický souboj, který se odehrával především na ose levice-pravice, byl během vlády odborníků částečně nahrazen či doplněn dalšími souboji. Například údajným soubojem o parlamentní demokracii mezi pravicí a levicovým prezidentem.

Sociální demokracie zvolila v tomto souboji spíše opatrný postoj. Sobotkovo vedení strany prezidentovy kroky zpočátku kritizovalo coby nestandardní, pak ale podpořilo prezidentskou vládu. Toto lavírování odpudilo část liberálněji smýšlejících levicových voličů, pro které Zemanovy pokusy obcházet Parlament představovaly nepřekročitelnou mez.

Faktor Zeman

Prezident Miloš Zeman přispěl k oslabení sociálně demokratické části levice hned několika způsoby. Třeba tím, že odčerpával hlasy ČSSD v podobě své podpory pro Stranu práv občanů - Zemanovci. Ta se sice do Sněmovny nakonec zřejmě nedostane, ale oněch několik procent podpory, které získá, bude chybět ČSSD v konečném výsledku stejně, jako tomu bylo v roce 2010.

Prezident také ČSSD s pomocí svých příznivců ve straně rozštěpil. Čeští voliči, jak známo, obecně nemají rádi nejednotné strany, ale především si mnoho voličů muselo odpovědět na otázku, zda jsou ochotni v podobě svého hlasu pro ČSSD riskovat, že tak volí pro příští prezidentskou stranu, kterou Zeman s pomocí svých stoupenců po volbách ovládne.

Prostor mezi ČSSD a politickým středem, kde se tito liberálnější voliči nacházejí, je přitom potenciálně nejvydatnějším zdrojem dalších voličů pro ČSSD. Nalevo od ČSSD jsou komunisté, přičemž voliči se mezi oběma stranami přelévají v závislosti na mnoha faktorech. Každopádně ale toto přelévání neoslabuje výrazně celkovou sílu levice, jenom mění poměr sil mezi oběma stranami.

To sice může být důležitý faktor v případných povolebních vyjednáváních, protože vládnout s podporou KSČM může pro ČSSD dávat smysl jen v případě, že KSČM bude výrazně slabší, a její vyděračský potenciál bude tudíž slabší, ale neovlivňuje to významně celkový počet křesel v PS, který obě levicové strany dohromady získají.

Zato liberálnější levicoví voliči většinou spíše přeběhnou ke stranám, jejichž příslušnost k levici nemusí být úplně zřejmá. Kupříkladu k zeleným nebo lidovcům.

Antipolitika

ČSSD také v posledních týdnech před volbami oslabil silný nástup antipolitiky v podobě hnutí hlásajících odpor k zavedeným politickým stranám.

Největší politické strany - ČSSD a ODS - sice ztrácely už před volbami v roce 2010, ale tehdy se opor proti nim ještě projevoval v podobě podpory části voličů pro nové strany, které nechtěly přímo popírat stranictví a principy zastupitelské demokracie. Spíše jen vystupovaly proti „dinosaurům“ v zavedených stranách a korupci. Hodlaly ale zůstat uvnitř stranického systému.

Nová hnutí v letošních volbách — zejména ANO a Úsvit — jsou antistranická a antipolitická. Chtějí změnit politiku jako takovou, jejich vnitrostranické struktury a mechanismy rozhodování jsou ještě méně jasné, než byly ty ve Věcech veřejných.

Na nástup antipolitiky doplácí na levici zejména ČSSD, která má nejen méně pevné voličské jádro než KSČM, ale která také nemůže těžit z obrazu antisystémové strany, který si udržuje KSČM. Jinými slovy, mnoho lidí naštvaných na zavedené politické strany bude volit antipolitická hnutí, jako je ANO, ale mnoho, zejména těch na levici, také může volit KSČM coby protestní stranu.

Odliv určité části voličů ČSSD k antipolitickým hnutím může souviset i se skutečností, že v podobě svého sbližování se Zemanem ČSSD posílila spíše svůj obraz strany, která je zabetonovaná ve starých klientelistických strukturách, než strany, která chce vykročit za praktiky postkomunismu.

Pro mnoho lidí prostě současné směřování ČSSD reprezentuje jaksi politické smíření s praxí a dědictvím opoziční smlouvy, která byla symbolickým zhuštěním všeho, co je špatně s postkomunistickým stranictvím.

Antipolitiku v podobě revolty proti zavedeným stranám a mechanismům zastupitelské a obecněji parlamentní demokracie posiluje i prezident Zeman svým důrazem na „odborníky“, obcházením zvyklostí parlamentní demokracie, a snahou kumulovat vliv i moc na Hradě, tedy mimo politické strany.

Klasický stranický systém, který na levici reprezentuje zejména ČSSD, se tak ocitá hned v několikera kleštích: antistranického populismu a snahy o berlusconizaci politiky; pokusů prezidenta o vytvoření poloprezidentského systému, doprovázených pokusy o obcházení zavedených mechanismů parlamentní demokracie; a obecného tlaku globalizace i velkých peněz na politické strany, což se projevuje korupcí spojovanou v očích voličů s politickými stranami.

Tím, že ČSSD v podstatě vzdala pokusy o modernizaci a přiklonila se před volbami k „zemanovskému“ pojetí politiky jako technologie moci, u mnoha voličů posílila dojem, že na vykročení za hranice zkompromitovaných stranických praktik momentálně nemá.

Nedostatek osobností

ČSSD doplácí také na nemoc, kterou trpí i ostatní zavedené strany, což je neschopnost generovat skutečně charismatické lídry. To se děje proto, že se technologové moci, kterými jsou strany prolezlé, vzbouří proti komukoliv, kdo by mohl přinést čerstvý vítr. ČSSD tak kupříkladu eliminovala z vedoucích pozic Jiřího Dienstbiera.

Chřadnoucí ODS mohla oslovit část voličů někým, jako je Jiří Pospíšil nebo bývalý pražský primátor Svoboda, ale nakonec převážily opatrnické kompromisy. TOP 09 má Karla Schwarzenberga, ale nebyla zatím schopná vygenerovat nikoho, kdo by ho jako osobnost v čele strany mohl nahradit.

Předáci ČSSD, jako jsou Bohuslav Sobotka nebo Michal Hašek, neprohrávali souboje s podobně necharismatickými politiky ve vládě Petra Nečase, navrch mohli dokonce přihodit jakýsi příslib slušnosti. Ale ve srovnání s charismatickými osobnostmi, které se postavily do čela nových hnutí, ztrácejí.

ČSSD má možná dokonce štěstí, že lidé jako Tomio Okamura nebo Andrej Babiš nabízejí agendu natolik populistickou a nereálnou, že s nimi lídři ČSSD nemusí vážně soupeřit na poli idejí. I tak tito lídří v čele svých dvou hnutí možná získají dohromady až 20 procent hlasů.

Po volbách

Je tak možné, že po volbách nezbude ČSSD nic jiného, než jít na námluvy s hnutím ANO. V takovém scénáři je už dopředu jisté, že vládní koalice by byla vysoce nestabilní. A to nejen proto, že by „systémová“ ČSSD musela spolupracovat s antipolitickým hnutím, ale i proto, že osobnost formátu Babiše lze jen těžko přinutit či alespoň motivovat ke konstruktivní spolupráci.

ČSSD bude ale mít problémy, i pokud dojde na preferovaný model její spolupráce s KSČM. Jak už bylo řečeno, bude pak velmi záležet na tom, jak silná bude KSČM ve vztahu k ČSSD.

Potenciálně destabilizující je také skutečnost, že prezident Zeman a jeho postkomunističtí stoupenci v ČSSD se dohodnou na společné strategii s KSČM snadněji než celá řada antikomunistických politiků ČSSD.

Jakkoliv si KSČM od Zemana drží určitý odstup, je mnohem pravděpodobnější scénář, v němž ji Zeman používá jako zbraň nebo nástroj nátlaku vůči „sobotkovské“ ČSSD, než scénář, v němž by odpůrci Zemana v ČSSD dokázali využít svoji spolupráci s KSČM jako nástroj proti Zemanovi.

Pokud by se ČSSD po volbách přeměnila v prezidentskou stranu, což by nejspíš vyžadovalo jakýsi malý, zdaleka ne nemyslitelný vnitrostranický převrat, jsou šance demokratické levice modernizovat se na dlouhá léta pohřbeny. To nemusí samozřejmě vadit v krátkém časovém horizontu, protože ČSSD ještě stále mluví za poměrně mnoho tradičních příznivců, jejichž sympatie ke straně a Zemanovi se překrývají.

Jenže podíváme-li se na to, co si o ČSSD myslí mladí lidé, vidíme, že už za několik let může být vše jinak. Do příštích voleb, budou-li se konat v řádném termínu, odejde zhruba půl miliónu starších voličů a přibude podobný počet nových voličů. A těm ČSSD ve své současné podobě nemá příliš co nabídnout.