Pavel Šaradín se nedávno na těchto stránkách vyjadřoval K budoucnosti ODS jako tradičního, ale už bývalého premianta české pravice. Zdá se mi, že tento typ úvahy je užitečné domýšlet i pro aktuálně dominantní ČSSD, protože nedávná minulost ODS může naznačit dost o potenciální budoucnosti této strany. A pokud se z ní ČSSD nepoučí, pak nás dost možná čeká otřes i na levici a následně pořádná společensko-politická kocovina.

ČSSD je téměř na 30 % podpory, ODS paběrkuje sotva na 6-7 %, ten propastný rozdíl a tradiční prizma pravolevého chápání politiky zastírají zjevné podobnosti, které mezi oběma stranami jsou (a které si levice jen nerada připouští).

Obě vznikly v 90. letech pod vlivem silných politických osobností, které později skončily na Hradě a které nedovolily — kvůli vlastní ješitnosti i mocenským zájmům — svým stranám dozrát a emancipovat se. A když je vhodná příležitost, neváhají „otcové-zakladatelé“ své plody aktivně rozkládat.

Podobnost politického stylu a kultury lze dobře demonstrovat na skutečnosti, jak obě strany snadno uzavírají koalice na komunální úrovni. Primárním důvodem je fakt, že se strany a jednotliví představitelé dlouhodobě „znají“ — což je často jen jiný výraz pro navázanost na stejné klientelistické sítě.

V nejryzejší a nejabsurdnější podobě tuto logiku symbolizovala pražská magistrátní koalice ODS-ČSSD po „prohraných“ komunálních volbách 2010 — nabízela se pravicová koalice ODS — TOP 09, ale společné klientelistické zájmy programově protichůdných stran byly silnější.

Znovu se mi podobnost mezi ODS a ČSSD připomněla, když jsem našel u Šaradína shrnuty základní hříchy upadající ODS: arogance, podvody, korupce, klientelismus. Upřímně řečeno, co z toho aktuálně neplatí či reálně nehrozí u ČSSD?

Korupce nebyla zdaleka jen problém minulé vlády, ale například i čerpání evropských fondů, jež byly převážně v gesci sociálně-demokratických hejtmanů. Vážné problémy s čerpáním a korupcí byly indikovány ve vícero krajích a případ středočeského hejtmana Ratha svědčí o tom, že korupční mechanismy reálně sahaly až do nejvyšších politických pater strany.

Velrybářské praktiky, opět spojované hlavně s ODS, lze stejně tak sledovat i u ČSSD — dlouholetý a populární ostravský primátor Kajnar se proti své vůli vůbec nedostal na stranickou kandidátku, protože ho z ní vyšachoval šéf ostravské organizace Adam Rykala.

Nikdo moc netuší, jaké politické ideály a úspěchy Rykala ztělesňuje, každopádně účelový nábor spřátelených členů-loutek mu jde velmi dobře. Další hrozba pro budoucí sociální demokracii; žalob spojených s obsazením volebních kandidátek se totiž objevilo víc.

K aroganci jeden čerstvý osobní zážitek — na předvolební ekonomické debatě o roli investic jsem čekal, že mi budou názory pana Mládka nejbližší (vedle komunisty Dolejše, Laudáta z topky a Hajduška z ODS), obsah byl však zcela zastíněn Mládkovým stylem. Přišel s dvacetiminutovým zpožděním a odešel předčasně (obojí bez omluvy), v debatě si uzurpoval nepřiměřený prostor a domáhal se reakce téměř po každém příspěvku ostatních.

Nevím, z čeho Mládkova suverenita pramení (sám jsem u něj nezaznamenal žádný výraznější politický projev než slova o „parazitujících živnostnících“ na posledním sjezdu ČSSD), ale prý se za poslední roky změnil a už se vidí v křesle ministra.

XXX

Aby bylo jasno: nemám potřebu tu dovozovat, že ČSSD je latentní hrozba či snad zlo nadcházejících voleb. Svým způsobem je aktuálně opravdu jedinou nadějí na reálnou změnu poměrů. Proto nezbývá než jí fandit a věřit, že se prosadí to lepší z ČSSD a že dosáhne maxima ze svého ústředního volebního slibu.

Fungující a efektivní stát je totiž po letech jeho rozkládání klíčovou podmínkou zdravější společenské a politické atmosféry. Taktéž důraz na solidární společnost, ekologickou šetrnost a konstruktivní přístup k EU potřebuje tato země po letech asociální a anti-ekologické vlády jako sůl.

To však neznamená zastírat si rizika, kterých je v dnešní ČSSD požehnaně. Nikdo, kdo ji podpoří, si bohužel nemůže být jistý, zda převáží sobotkovská linie, nebo ji dříve či později pohltí Zemanovy vize opětované stále výraznější částí sociálně-demokratického vedení. O tom, které křídlo převažuje, jasně svědčí podpora pro Rusnokovu vládu.

Dnešní sociální demokracie je zkrátka — navzdory suverénním preferencím — dost nejistý podnik. Program vypadá na papíře hezky, ale z hlubší programové debaty ČSSD v poslední době ustoupila. Modernizační snahy se zapojením intelektuálů a občanské společnosti se zdají být pasé, na posledním sjezdu byl závěrečný, programový blok příznačně zrušen - delegáti byli už „unavení“ a funkce byly rozděleny.

Ve spojení s průvodními atributy velkých stran, popsanými výše, může jít o dost rizikovou kombinaci. Pokud nemá ČSSD skončit za pár let podobným propadem či schizmatem jako ODS, bude to chtít dost odvahy vzít vlastní slabiny vážně a pracovat s nimi. Při předpokládané vládní zodpovědnosti, která interní sebereflexi zpravidla nepřeje, to rozhodně nebude snadný úkol.

V sázce je přitom hodně — pokud selže po pravici i hegemon levice, můžeme se snadno nadít dalšího zásadního posílení populistických, anti-politických a anti-systémových subjektů. Napříště už to může být posílení fatální.