Pavel Šaradín se nedávno na těchto stránkách vyjadřoval K budoucnosti ODS jako tradičního, ale už bývalého premianta české pravice. Zdá se mi, že tento typ úvahy je užitečné domýšlet i pro aktuálně dominantní ČSSD, protože nedávná minulost ODS může naznačit dost o potenciální budoucnosti této strany. A pokud se z ní ČSSD nepoučí, pak nás dost možná čeká otřes i na levici a následně pořádná společensko-politická kocovina.

ČSSD je téměř na 30 % podpory, ODS paběrkuje sotva na 6-7 %, ten propastný rozdíl a tradiční prizma pravolevého chápání politiky zastírají zjevné podobnosti, které mezi oběma stranami jsou (a které si levice jen nerada připouští).

Obě vznikly v 90. letech pod vlivem silných politických osobností, které později skončily na Hradě a které nedovolily — kvůli vlastní ješitnosti i mocenským zájmům — svým stranám dozrát a emancipovat se. A když je vhodná příležitost, neváhají „otcové-zakladatelé“ své plody aktivně rozkládat.

Podobnost politického stylu a kultury lze dobře demonstrovat na skutečnosti, jak obě strany snadno uzavírají koalice na komunální úrovni. Primárním důvodem je fakt, že se strany a jednotliví představitelé dlouhodobě „znají“ — což je často jen jiný výraz pro navázanost na stejné klientelistické sítě.

V nejryzejší a nejabsurdnější podobě tuto logiku symbolizovala pražská magistrátní koalice ODS-ČSSD po „prohraných“ komunálních volbách 2010 — nabízela se pravicová koalice ODS — TOP 09, ale společné klientelistické zájmy programově protichůdných stran byly silnější.