V Česku se rychlostí krysích vrhů množí nové politické subjekty jdoucí do voleb. Častým tématem předvolebních debat je, zda volit „staré“ či „nové“? Ty, kteří už mají s politikou zkušenosti, ale zároveň jsou podepsáni pod řadou skandálů a kauz nebo ty, kteří mají doposud čistší štít, ale jsou obviňováni z populismu, extremismu nebo toho, že vlastně ani nejsou stranami, nýbrž podnikatelskými projekty? 

Demonstruje to například komentář Martina Fendrycha z 18. října na Aktuálně.cz, podle jehož názvu „vymetači sajrajtu změnu k lepšímu nepřinesou.“ V tom má Fendrych pravdu, ovšem slibnou úvahu v závěru uzavře klasickou výzvou „volte správně.“

V tom se příliš neliší od stran, které voliče nabádají, aby volil rozumem (Okamura), odpovědně (TOP 09), pro budoucnost dětí (ANO) a podobně jinými slovy, aby volil právě tu jejich stranu, jejíž billboard si čte. I sebelépe míněná výzva „volte správně“, která není spojena s žádnou stranou, je obvykle vedena konkrétní představou toho, co je to „správně.“

Je legitimní, že každý máme svoji představu o správnosti volby, ale od toho, aby nás přesvědčovaly, že ta jejich je ta správná, jsou tu strany. Intelektuálové a komentátoři by měli upozorňovat na slabiny v jejich argumentaci, ne více či méně skrytě plédovat za staré či nové, pravé či levé, zelené či rudé.

Já také pochopitelně svou osobní volbu mám. Nicméně místo ní považuju za smysluplnější hájit postoje, které mě k ní vedou a které nejsou podstatou stranické soutěže. Jinými slovy měla by je v Parlamentu prosazovat každá strana.