Poslanecká sněmovna se nerozpustila. Předčasné volby s velkou pravděpodobností nebudou, můžeme si tedy zkusit udělat takové malé prognostické cvičení, přenést se do května příštího roku a představit si, jakým směrem se může česká politika v následujícím období ubírat. Jedná se o čirou spekulaci. Vše se nakonec asi odehraje trochu jinak, přesto načrtnutí podobného alternativního scénáře budoucnosti může být v mnohém užitečné, minimálně může pomoci se na některé varianty vývoje připravit, v lepším případě se jim dokonce vyhnout.

Volby do Poslanecké sněmovny se konaly v květnu 2014. Hlavním tématem předvolebního období se stala snaha o zachování naší demokracie. Od té doby, co na začátku srpna 2013 Rusnokova vláda získala těsnou důvěru v dolní komoře Parlamentu, vystupoval Miroslav Kalousek jako její hlavní oponent, využil k tomu schvalování státního rozpočtu, které bylo velmi bouřlivé a notně se protáhlo. V kampani před volbami obratně spojil téma dostavby Temelína a nárůstu ruského vlivu se strašením Milošem Zemanem a putinizací našeho režimu.

Nejenom, že v jednom kuse varoval před tím, že včele vlády ve skutečnosti nestojí Jiří Rusnok, ale Miloš Zeman, ale poukazoval i na očividnou snahu úřednické vlády výrazně pokročit v rozhodování o dostavbě Temelína a na nebezpečí, že prostřednictvím udělení zakázky Rusům u nás výrazně vzroste jejich vliv. Zdůrazňoval, že je třeba zabránit vládě ČSSD a komunistů, která bude ve skutečnosti vládou prezidenta.

Část pravicových a středových voličů na tato slova slyšela. Silnou oporu Miroslav Kalousek získal u většiny novinářů. Zároveň ale s blížícími se volbami začínalo být zjevné, že do nich výrazně zasáhnou i subjekty, které v uplynulém volebním období v Poslanecké sněmovně nezasedaly. Občané v situaci enormní únavy současnou politikou a ve stále horšících se ekonomických podmínkách byli ochotni volit kohokoli podle logiky, horší už to stejně nebude a třeba dotyčný pozitivně překvapí.

Kromě Miroslava Kalouska měli čeští novináři ještě jednoho oblíbence — Andreje Babiše. A nešlo jen o ty, jejichž médium vlastnil. Majiteli pekáren se povedlo stylizovat do role někoho, kdo je zcela jiný než drtivá většina dosavadních politiků. Podobně jako zpočátku sklidil velký úspěch se svým twittováním, před volbami z něj byl nejvíc „cool“ politik ze všech, hotový pankáč Karel. Také se mu podařilo převzít určitou část jeho voličů z prezidentské volby, ti se však štěpili mezi něj a Miroslava Kalouska.

Sociální demokracie si s novou situací nevěděla příliš rady. Na jednu stranu umožnila Rusnokovu kabinetu vládnout a podporovala ty jeho kroky, které se překrývaly s jejím programem, ale ani největší podporovatelé Miloše Zemana v ČSSD si nevzali tuto vládu zcela za svou. Ve výsledku se tak tato strana neměla v předvolební kampani čeho chytit.

ODS zachránilo to, že korupční kauzy kolem ní se podařilo dostatečně zrelativizovat a žádná z nich nebyla dotažena do konce. Navíc po vyjádření důvěře Rusnokově vládě se pozornost a hlavní politický střet přesunuly jinam. Odchod ODS na politický hřbitov se prozatím odložil, protože politický zápas se převedl na souboj tzv. demokratů (do nichž se pasovala i ODS) a Miloše Zemana.

Druhou linií štěpící českou politiku se stala ta mezi politiky starými a novými. Kromě Andreje Babiše toho využil Tomio Okamura a staronoví lidovci. Vzestup nových protestních stran trochu uškodil komunistům, ale celkově se jim podařilo zůstat na svém. Jistý odlesk slávy úřednické vlády a Miloše Zemana padl i na SPOZ, na kterou se díky tomu nezapomnělo.

Do Poslanecké sněmovny se tak dostalo celkem osm politických stran či hnutí s těmito výsledky: ČSSD (19 %, 46 mandátů), TOP 09 (16 %, 37 mandátů), KSČM (14,5 %, 33 mandátů), ANO 2011 (13 %, 28 mandátů), ODS (9 %, 17 mandátů), Úsvit přímé demokracie (8 %, 15 mandátů), SPOZ (7 %, 13 mandátů) a KDU-ČSL (6 %, 11 mandátů). Oproti předchozím volbám propadlo méně hlasů, většina voličů preferovala stranu, která se do Poslanecké sněmovny nakonec dostala.

To nejhorší ale přišlo, když se v takto složené Poslanecké sněmovně měla sestavit vláda. Prezident po konzultacích se všemi lídry vítězných stran pověřil sestavením vlády předsedu sociální demokracie Bohuslava Sobotku. Ten se sice snažil vést jednání o tom, zda by menšinová vláda ČSSD a SPOZ nemohla získat důvěru v Poslanecké sněmovně, ale tato jednání se ukázala jako bezvýsledná.

Lidovci nechtěli podpořit vládu, která by zároveň dostala důvěru komunistů. A když se zoufalý Bohuslav Sobotka rozhodl jednat s Andrej Babišem a Tomio Okamurou snesla se na něj ze strany spolustraníků tak velká kritika, že se předseda ČSSD nakonec rozhodl ve vyjednávání nepokračovat a možnosti sestavit kabinet se vzdal. Miloš Zeman po dalším kole schůzek s představiteli všech stran pověřil v pořadí druhého vítěze voleb, Miroslava Kalouska.

Bývalému ministrovi financí se poměrně rychle podařilo sestavit menšinovou vládu TOP 09 a ODS, pomocí série dohod a ústupků se mu pro ni nakonec povedlo vyjednat podporu uvnitř ČSSD a SPOZ. V sociální demokracie nakonec převládly hlasy, že by se strana měla zachovat státnicky a pro nedostatek jiných řešení umožnit vznik alespoň trochu stabilní vlády (několik poslanců tento názor sice nesdílelo, ale to vznik nové vlády neohrozilo).

Jednání v ČSSD v té době vedl první místopředseda strany Michal Hašek, který je převzal poté, co Bohuslav Sobotka v důsledky kritiky, že po dvou období v opozici nebyl schopný přivést stranu zpátky do vlády, na post předsedy rezignoval. Vše se odehrálo za podpory prezidenta republiky, který po táhnoucích se vyjednáváních vybízel strany, aby už došly k nějaké dohodě.

Ani nová vláda však nepřinesla příliš velké zklidnění situace. Od začátku byla vnímána jako zrada na voličích. Miroslav Kalousek ve výsledku uzavřel dohodu s tím, proti komu se nejvíce vymezoval - s Hradem. V Poslanecké sněmovně se velmi rychle vytvořila hlasitá opozice reprezentovaná především Andrejem Babišem a Tomio Okamurou, která v průzkumech veřejného mínění získávala na oblibě.

Mezitím v ČSSD začaly narůstat spory o to, nakolik podpora Kalouskově vládě sociální demokracii poškodí. Na stranu původně nespokojených poslanců se postupně přidávali další. Lídři hnutí ANO 2011 a Úsvit se rozhodli vyvolat hlasování o nedůvěře vládě, Miroslav Kalousek začal vyjednávat o podpoře s lidovci…

Výhodou alternativních scénářů budoucího vývoje je, že se jedná o pouhou fabulaci, která vychází jen z informací, jež máme v době, kdy daný scénář píšeme. Ty jsou nutně omezené, proto i pravděpodobnost toho, že se přihodí přesně to, co předpokládáme, je velmi nízká.