Ze sdělovacích prostředků nyní často slýcháme otázku, kdo z nich ve skutečnosti řídí zemi. Na Nečase a jeho řádnou a vytrvalou politickou kariéru sázejí čtenáři červené knihovny. Ostatní tipují Kalouska, jehož kariéra je neméně vytrvalá, leč navíc dokázala přestát nejednu nehodu. Novinář Petr Fischer nedávno poznamenal, že ač talentovaný, je Kalousek politikem lokálního formátu a v mezinárodním měření neobstojí. Na tom cosi je. A možná v tom také tkví tajemství Kalouskova tuzemského úspěchu.

V roce 1984 spojil Miroslav Kalousek svůj politický osud s Československou stranou lidovou. Od února 1990 působil coby poradce na úřadu vlády. V lednu 1993 byl jmenován náměstkem ministra obrany odpovědným za rozpočet a akviziční procesy. Ve své pozici „politického“ státního úředníka vydržel až do konce Klausových vlád.

Na ministerstvu obrany se v 90. letech děly podivuhodné věci. V roce 1994 byla uzavřena smlouva s firmou Anex-Cirus na dodávku 2 310 kusů padáků pro českou armádu. Později, během soudního řízení, se provalilo, že firma nebyla v době uzavření smlouvy ještě ani zapsána v obchodním rejstříku. Kvalitu padáků následně tragicky prověřil život.

Na devatenáct miliard korun přišla modernizace tanku T-72. Smlouva s italskou firmou Oficcine Galileo a izraelskou firmou Nimda byla uzavřena v roce 1995. Týkat se měla 353 tanků. Čas plynul, a kde nic tu nic. V roce 2001 přišla změna: modernizace se dotkla jen třiceti strojů.  

V roce 1997 se dostal na přetřes štábní informační systém. Ministerstvo jej zadalo firmě EDS, ačkoli výběrové řízení (dokonce ve dvou kolech) vyhrála konkurenční společnost Unisys. Kalouskův úřad přesto prosadil svou, nabídku EDS označil za výhodnější. O rok později se jeden z pracovníků EDS novinářům svěřil, že jeho společnost prý zaplatila padesátimilionovou provizi lidoveckým činitelům.

Další zářez z roku 1997 se týká kupní smlouvy s developerskou firmou EPF. Ta za 900 milionů získala areál kasáren u pražského náměstí Republiky. Zásluhou šikovně sepsané smlouvy posléze stát peníze firmě EPF vrátil a dalších asi 500 milionů přidal jako odškodnění za to, že budovy nebyly prázdné, ale — pro ministerstvo překvapivě — využívala je Akademie věd ČR.

A do třetice rok 1997. Firma Zeman&Zeman obdržela bez výběrového řízení miliardovou zakázku na dodávky potravin armádě. Provázely ji úplatky ministerských úředníků, jeden z nich byl policií přistižen při přebírání statisícové sumy.

Kalouskovo odvolání z funkce už v průběhu roku 1997 požadoval předseda koaliční ODA Michael Žantovský. Důvodem byl zamýšlený prodej tanků T-72 do Alžírska, zakázka na štábní informační systém a výměna stíhacích letounů MiG-29 za polské vrtulníky.

Miroslavu Kalouskovi nikdy nebyla prokázána trestní odpovědnost za jakýkoli z těchto případů. Odmítá i odpovědnost politickou. Otázkou pak ale je, komu jinému tato odpovědnost náleží.

Od roku 1998 je Miroslav Kalousek profesionálním politikem, držitelem poslaneckého mandátu. Po smrti lidoveckého předsedy Josefa Luxe se k jeho „politickému dědictví“ přihlásili dva muži: pražskou kavárenskou elitou (včetně Václava Havla) oblíbený Cyril Svoboda a — k údajnému překvapení vdovy Věry Luxové — i Miroslav Kalousek.

Ten se pak v roce 2001 ucházel o roli lídra formující se Čtyřkoalice, nezískal však podporu ani předsedkyně Unie svobody Hany Marvanové, ale ani tehdejšího lidoveckého šéfa Svobody.

Roky 1999 a 2002 lemují nejosobnější Kalouskovu kauzu. Na sklonku tisíciletí zakoupil Kalouskův přítel, zbrojař Richard Háva, za šest a půl milionu korun byt na pražském Veleslavíně. Brzy jej však prodal příbramskému podnikateli Lubomíru Kašákovi, Kalouskovu švagrovi. Ani on se však nenastěhoval — na rozdíl od Miroslava Kalouska. V září 2002 byl u Orlické přehrady Kašák zastřelen. Pachatelem byl Kašákův společník Zdeněk Němec. Jenže i jeho nalezli s kulkou v těle.

Tou dobou již policie šetřila desetimilionové zakázky, které jejich firma IDOS získávala od příbramské radnice řízené lidovcem Josefem Vackem. Podle sdělovacích prostředků byla pětiprocentní spolumajitelkou společnosti IDOS také Kalouskova manželka Radka. Té po Kašákově smrti připadl veleslavínský byt.    

Shodou okolností totiž měla v ruce směnku, podle které jí bratr dlužil přesně oněch 6,5 milionů korun. Směnka a byt se tedy v dědickém řízení započetly.

Špidlova koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU vnímala Kalouska jako velmi vlivného politika, přesto z opatrnosti do vlády přizván nebyl. V druhé fázi koaličního vládnutí poté, co se zasloužil o pád Špidlova premiérského nástupce Grosse, pozvánku do kabinetu sám odmítl, ačkoli od roku 2003 byl novým lidoveckým předsedou. Spokojil se s postem šéfa sněmovního rozpočtového výboru a zdatnými politickými manévry kypřil půdu budoucí pravicové koalici.

Volební pat z června 2006 zklamal jak předsedu ODS Mirka Topolánka, tak předsedu KDU-ČSL Miroslava Kalouska. Zatímco občanští demokraté se neúspěšně pokusili o sestavení menšinové vlády, Kalousek se naprosto překvapivě zúčastnil jiného experimentu: zformování menšinového kabinetu s ČSSD a tichou podporou KSČM.

Vyjednáváními s Jiřím Paroubkem a Jaroslavem Tvrdíkem potvrdil svoji obratnost, s níž hájil lidovecké barvy a zájmy. Zpráva o chystané koalici však vyvolala — Cyrilem Svobodou masivně přiživovaný — šok v řadách KDU-ČSL. Kalouskova kreativita byla přeci jen vzdálena lidoveckému tradicionalismu a antikomunismu. Padla tato varianta vládního uspořádání a padl i Kalousek jako lidovecký předseda.

Přesto, jakmile Mirek Topolánek slátal koaliční vládu ODS, KDU-ČSL a SZ opřenou o sociálnědemokratické přeběhlíky, přišla Kalouskovi nabídka na obsazení funkce ministra financí. K nelibosti Cyrila Svobody si jej prosadil přímo premiér. Střelec a dobrodruh Topolánek se v Kalouskově společnosti cítil příjemně, a jak později uvedl sám Kalousek, mezi oběma muži se zrodilo v politice nezvyklé přátelství.

Když po pádu Topolánkovy vlády Miroslav Kalousek v červnu 2009 vystoupil z KDU-ČSL a jal se s Karlem Schwarzenbergem stavět TOP 09, vztahy Topolánka s Kalouskem to nikterak nenarušilo. Dnes má sice topka ambici občanské demokraty na pravici převálcovat, ovšem v době jejího zrodu Topolánek ještě bohorovně připouštěl, že se jedná o B-tým ODS.

Další osudový svazek uzavřel Kalousek s do té doby zeleně profilovaným Karlem Schwarzenbergem. Věděl, že sám pověst pro úlohu lídra — či spíše symbolu — nově se tvářící strany, třebaže na klíčových postech obsazené bývalými lidovci, nemá. Milý a šlechtickým šarmem obdařený Schwarzenberg naopak boural žebříčky popularity. Ruka v rukávu byla brzy: oběma je společný cynismus, oba disponují smyslem pro černý humor, oba chápou politiku jako jednu velkou hru.

TOP 09 velmi šikovně namixovala kandidátní listiny a do politiky vtáhla řadu úctyhodných osobností. A poté, co po volbách 2010 usedla s ODS a VV ve vládě, Kalousek znovu potvrdil svůj dobrý čich a nabídl kandidaturu na pražského primátora Zdeňku Tůmovi, donedávna guvernérovi ČNB.

Coby motor vládních škrtů a reforem je Kalousek levicí označován za ultrapravicového asociála jednajícího v zájmu velkého byznysu. Sám je však na své politické kroky pyšný a od vytyčené „rozpočtové odpovědnosti“ neuhýbá ani o píď. Výtky, že likviduje veřejné služby, sociální stát, solidaritu a naopak proti sobě štve různé sociální či profesní skupiny, přechází mlčením.

Z předešlých řádek vychází Miroslav Kalousek jako mazaný šíbr, který se v politice umí otáčet i za cenu piruet na tenkém ledě. Kalousek však není stroj ani monstrum a má také svoji druhou, lidštější stránku. Což nám ostatně ve vášnivém politickém boji u našich volených zástupců uniká obecně.

Nikoho z politiků nezajímá, co se o něm říká a píše, tak jako Miroslava Kalouska. Novináři vyprávějí o jeho ostrých ranních telefonátech do redakcí, jen co o něm vyjde něco nepěkného. S žurnalisty je ale připraven se i přít a diskutovat.

Kalouskovi nejsou též cizí osudy lidí v jeho politickém okolí. Jako svého poradce na ministerstvu zaměstnal Vladimíra Mlynáře ještě v době jeho soudního stíhání, před vynesením osvobozujícího rozsudku. Po volbách 2010 se zase ujal bývalého ministra obrany (a předtím náměstka tamtéž) Martina Bartáka.

Jako experta na arbitráže si na ministerstvu ponechává Radka Šnábla, odsouzeného za podvodné chování. Miroslavu Kalouskovi je jedno, co se o lidech povídá. Pro něj je podstatný jejich výkon a to, jak je zná on. Když odhlédneme od Bartákovy či Šnáblovy pověsti, je Kalouskův přístup ukázkou vstřícnosti a spolehlivosti.

Mnohé, zejména partnery v koalici, Kalousek překvapil i verbálně ventilovanou podporou kandidatury Anny Šabatové na veřejnou ochránkyni práv. Zdůraznil, že je sice dělí politické názory, ale sotva kdo jiný než Šabatová se na ombudsmanskou práci svým životopisem hodí. Jiří Franěk pak v Právu napsal, že Kalousek udělil svým kolegům lekci z demokracie.

Kdo by čekal, že tak ostře pravicově profilovaný politik jako Miroslav Kalousek si potrpí na peníze a přepych, byl by překvapen. Když zrovna neministruje, chodí pěšky či používá MHD, obléká se nevalně, stravuje se v levných parlamentních jídelnách a ani démon alkoholu mu není cizí. Politika je evidentně jeho vášní, jakmile však zhasnou reflektory a skončí jednání, působí samotářsky, ba až smutně.

Anděl? Určitě ne, ani se tak netváří. Ďábel? Ve spoustě očí ano, jenže vrcholná politika protáhne špinavými stokami většinu svých aktérů. Miroslav Kalousek dokáže vyvinout maximální nasazení — pro vládu, v níž sedí, pro stranu, jíž je zrovna členem, pro své přátele…

Nebojí se ani chodit po hraně. Podezření, že ji překročil, je spousta, přímé důkazy žádné. Proto také přitahuje takovou pozornost. Nelítostným realizátorem tvrdého programu a zároveň nezvykle plastickým politikem z masa a kostí jsou fascinováni jeho obdivovatelé i odpůrci.

Ať tahounem Nečasovy vlády je, nebo není, svou pílí si tuto pověst zaslouží. Někdo by možná dodal, že i šetrností. To bychom ovšem nemohli mít v živé paměti jeho náměstkování na obraně. Mimochodem, dnes je v potížích Kalouskův lidovecký nástupce na náměstkovské židli Jaroslav Kopřiva.

A vůbec, co stojí za proměnou problémového Kalouska z dvacátého století v Kalouska vzorného (třebaže důsledně pravicového) ze století jednadvacátého? Pouze posun z pozice stranického dělníka v politického lídra v tom asi nebude… Jisté je, že politik Kalouskova ražení má více vrstev a má rovněž svědomí. To ho klidně může vést k pokání formou nepopulární, razantně reformní pravicové politiky.

Petr Nečas má smůlu. Možná je stejný profík jako Kalousek — koho však zajímají suchaři? Zato o mýtickém ministru financí budeme moci spřádat fakta a přetřásat legendy donekonečna. Otázka, komu ve skutečnosti patří Kalouskova duše, ale zůstane nad naše síly. A nedivil bych se, kdyby jedinou přesvědčivě působící odpověď dodal sám Miroslav Kalousek. Nasadil by nezaměnitelný smutný, lehce mučednický úsměv a s jemnou jiskrou v očích by pronesl: Už několik desetiletí jedině paní Kalouskové…