Asi se neshodneme, co má být hlavním tématem předčasných voleb: zastavit Kalouska? Zastavit Zemana? Zastavit Babiše? Politika se ovšem v Česku přespříliš personalizuje. Sám vidím cíl voleb jinde: začít s obnovou politiky jakožto soutěže demokratických, hodnotově ukotvených stran.

Stranické pojetí politiky má dnes mnoho kritiků. Ale argumenty, které proti němu vznáší například Ondřej Slačálek (Vůle k iluzi, DR 19. 8. 2013), jsou slabé. Jsou strany zkorumpované? Jako občané tlačme na přijetí žádoucích zákonů (viz iniciativa Rekonstrukce státu); a jsme-li členy stran, usilujme o jejich permanentní vnitřní obnovu. Navíc: strany nejsou zkorumpovanější než okolní společnost.

Rozhodují v politice peníze? To je danost, se kterou je třeba počítat, ale nemusíme jí fatalisticky podléhat. Profesionální kampaň nikdy nebude zadarmo, ale dá se udělat mnohem levněji a přitom nápaditěji, než je v Česku zvykem. Také díky tomu, jak neinvenční bývají draze zaplacené kampaně velkých stran.

Stranická demokracie není dokonalé završení dějinného vývoje. Na obzoru se ale nerýsuje žádný lepší politický systém, který by ji mohl v dohlednu nahradit. Určitě jím není vláda odborníků podle Zemana, přímá demokracie podle Okamury ani manažerské řízení státu podle Babiše.

Čitelné strany také zaručují aspoň jakous takous personální i programovou kontinuitu. Různí „rebelové“ se sice vynořují mezi poslanci všech stran; nic se ale nevyrovná totálnímu rozkladu, ke kterému za pouhé tři roky dospěly světonázorově nezřetelné Věci veřejné.

Výběr hodnotové strany je dnes nejtěžší pro vyhraněně pravicové voliče. Těch mezi čtenáři Deníku Referendum jistě mnoho nebude. Právě proto však je třeba přesně pojmenovat, čím se obě nejvýznamnější pravicové strany zdiskreditovaly nejvíce.

ODS ohrozila stát tím, že místo premiéra částečně vládla nevolená úřednice; dokonce i úkolovala vojenskou rozvědku. To je skandální průšvih, který nelze omlouvat jako Nečasův čistě osobní poklesek.

Započatá obroda ODS nepřesvědčuje; chování Martina Kuby vůči Miroslavě Němcové se blíží sabotáži. Volič se proto musí bát, že Němcová poslouží jen jako vábnička, která po volbách dříve či později zmizí v pozadí — jako Bohuslav Svoboda (ale také Zdeněk Tůma a Jiří Dienstbier) po posledních komunálních volbách v Praze.

TOP 09 ve jménu úspor snížila dávky potřebným, a přitom při změnách systému na jejich výplatu rozházela stamiliony. To je velkolepá fraška, bohužel s neblahým dopadem na životy mnoha lidí. Navíc TOP 09 vystupovala jako kultivovaná konzervativní strana, ale dopustila dva zcela nekompetentní ministry kultury z řad spřízněných Starostů.

Pro pravicového voliče je tedy každá rada drahá. Pro kohokoliv odleva až k pravému středu je, myslím, rozumné si vybrat buď KDU-ČSL, nebo Stranu zelených.

Obě tyto strany se řídí zřetelným světonázorem; mají historii, strukturu, členstvo a v řadě krajů i zastoupení v komunální politice; vcelku úspěšně přežily mimo Sněmovnu; a v posledních letech se u nich neobjevil žádný velký korupční skandál.

Obě strany také hájí hodnoty, na kterých by měla panovat široká shoda, avšak jsou nyní v ohrožení: například sociální soudržnost, české ústavní zvyklosti nebo loajalitu k Evropské unii. Zelení se jako jediná ze zavedených stran důsledně stavějí proti rasismu; a zdá se, že lidovci se snad už odpoutali od čunkovského rozněcování protiromských nálad.

Z kandidujících stran mi je nejbližší Strana zelených a Změna, částečně i Piráti. Změna však zatím je víceméně jen regionální, byť velmi úspěšné uskupení; a Piráti dosud v politice nic podstatného nedokázali. U Změny i Pirátů tedy volič dost přesně neví, na čem je.

Každopádně bychom se neměli přehnaně trápit otázkou, jestli se strana, které chceme svým hlasem pomoci, dostane do Sněmovny. U lidovců a zelených (a také Zemanovců či Úsvitu) to nikdo dopředu neodhadne: vzpomeňme na Schwarzenbergovy nízké preference před prvním kolem prezidentské volby.

Volba na jistotu se navíc, jak upozorňuje Mojmír Vlašín, opírá o prazvláštní úvahu: „Hlas dal volič té straně, která ho oslovila jen tím, že má jistě nad pět procent. To je podobně, jako když si jdete koupit rohlík, ale protože máte obavu, aby nebyl tvrdý, koupíte si raději toaleťák. Má to logiku? Nemá!“

A konečně: na tom, jestli se strana do Sněmovny dostane, záleží méně, než si leckdo myslí.

Průměrný český volič je totiž zvláštní bytost. Čtyři roky se o politiku nezajímá, a potom se najednou týden dva úpěnlivě stará, jestli to či ono uskupení získá přes pět procent. Bylo by lepší, kdyby svůj zájem i starostlivost rozprostřel rovnoměrněji přes celé volební období.

Každé volby jsou jen jedna fáze dlouhého procesu, a ne osudová Poslední bitva, po níž se strany se ziskem pod pět procent propadnou kamsi do podsvětí. Pro další fungování každé strany je velmi podstatné, jestli dostane dvě, tři nebo čtyři procenta hlasů; má to značný vliv na úspěch v komunálních volbách, zájem médií, výši státního příspěvku i náladu ve straně.

Největší otazník jsem si nechal na závěr: proč nevolit ČSSD? Podstatná je pro mě lokální zkušenost. Už mnoho let nepředvedla ČSSD v Praze nic podstatného, čím by voliče přesvědčila. Spíše naopak. Třeba současná prohazardní a prodeveloperská koalice ODS-ČSSD u nás na Praze 7 si počíná naprosto nedůvěryhodně.

O dalších pochybnostech nad nynější sociální demokracií jsem psal minulý týden. V diskusi pod článkem podotkl Martin Pleva, že KDU-ČSL nelze volit kvůli církevním restitucím. Musím přiznat, že pro mě jsou restituce naopak další důvod, proč bych nyní nedokázal volit ČSSD. Nemluvím přitom o názoru na věc (sám s restitucemi zdráhavě souhlasím), ale o způsobu jeho prezentace.

Když se o restitucích v loňském roce diskutovalo, očekával bych, že se hlavní demokratická opoziční strana vyjádří třeba takto:

„Církve a náboženské společnosti považuje XY za nedílnou a významnou součást občanské společnosti. XY podporuje odluku státu a církve. XY považuje majetkové vypořádání nároků církví za součást odluky církve od státu. XY má však k aktuálnímu návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi... tyto výhrady...

XY odmítá zneužití tohoto tématu v rámci předvolební kampaně ke krajským volbám. Velmi kontroverzní a populistická forma argumentace proti majetkovému vypořádání se s církvemi, která staví na stereotypech ve vnímání role církví většinovou společností, vnáší do společnosti nepřátelské nálady vůči církvím bez ohledu na obecně prospěšné stránky jejich činnosti.“

Citát ovšem pochází z dokumentu, který přijala Republiková rada Strany zelených (1. 9. 2012). Naopak ČSSD tehdy rozpoutala záštiplnou kampaň, jakou bych očekával spíš od nějakého okrajového poststalinistického uskupení. Mimochodem: pokud mě paměť neklame, představitelé „idealističtější“ části ČSSD se tehdy od zneužití nenávistných proticírkevních stereotypů nijak hlasitě nedistancovali.

Jsem členem Strany zelených sedm let, dost dlouho na to, abych si o ní ještě dělal nějaké iluze. O lidovcích jsem si iluze nedělal nikdy. A nemám ani iluzi, že by předčasné volby mohly přinést výrazný zvrat k lepšímu. Myslím si však, že „rekonstrukce státu“ by měla spočívat nejen v přijetí potřebných zákonů, ale také v obnově systému stran. A že je nejvyšší čas s ní začít.