Jestliže během katastrofální Nečasovy vlády se oči mnohých upíraly směrem k ČSSD, coby záruky nápravy škod, které pravicová koalice napáchala, během tohoto roku přišlo velké vystřízlivění. Ještě nedávno se přitom situace vyvíjela optimisticky. V minulých letech probíhaly zajímavé „námluvy“ levicových intelektuálů, jako jsou Václav Bělohradský nebo Jiří Pehe s vedením sociálních demokratů s cílem připravit pro ČSSD strukturovanou vizi až převezme vládu.

Bohuslav Sobotka (na rozdíl od svého předchůdce) prezentoval jasný záměr navázat spolupráci se středovými stranami - SZ a KDU-ČSL, přičemž kampaň profesora Potůčka do Senátu, které jsem se sám aktivně zúčastnil, ukázala, že využitelný potenciál při kooperaci těchto stran zde existuje.

Prezidentské volby však prokázaly, že levicoví voliči se u nás se sociální demokracií „západního typu“ (s důrazem na práva menšin, hájení životního prostředí atd.) zatím moc neztotožňují. To má jistě své důvody, které zde ale nechci rozebírat. Zajímavější však bylo sledovat obrat ve straně samotné po zvolení Miloše Zemana prezidentem.

To, že jsou zde lidé oportunističtí, kteří ještě nedávno varovali před „komunistickým nebezpečím“ a nyní vycítili příležitost stanout v prezidentově objetí (Michal Hašek), je známo již delší dobu. Větší překvapení však byl tábor „idealistů“, kteří se přes počáteční silnou rétoriku na nic nezmohli. Vrcholem pak byla podpora strany pro Rusnokovu vládu. Vládu, jejíž předseda ještě nedávno horoval pro neoliberální důchodovou reformu.