Jestliže během katastrofální Nečasovy vlády se oči mnohých upíraly směrem k ČSSD, coby záruky nápravy škod, které pravicová koalice napáchala, během tohoto roku přišlo velké vystřízlivění. Ještě nedávno se přitom situace vyvíjela optimisticky. V minulých letech probíhaly zajímavé „námluvy“ levicových intelektuálů, jako jsou Václav Bělohradský nebo Jiří Pehe s vedením sociálních demokratů s cílem připravit pro ČSSD strukturovanou vizi až převezme vládu.

Bohuslav Sobotka (na rozdíl od svého předchůdce) prezentoval jasný záměr navázat spolupráci se středovými stranami - SZ a KDU-ČSL, přičemž kampaň profesora Potůčka do Senátu, které jsem se sám aktivně zúčastnil, ukázala, že využitelný potenciál při kooperaci těchto stran zde existuje.

Prezidentské volby však prokázaly, že levicoví voliči se u nás se sociální demokracií „západního typu“ (s důrazem na práva menšin, hájení životního prostředí atd.) zatím moc neztotožňují. To má jistě své důvody, které zde ale nechci rozebírat. Zajímavější však bylo sledovat obrat ve straně samotné po zvolení Miloše Zemana prezidentem.

To, že jsou zde lidé oportunističtí, kteří ještě nedávno varovali před „komunistickým nebezpečím“ a nyní vycítili příležitost stanout v prezidentově objetí (Michal Hašek), je známo již delší dobu. Větší překvapení však byl tábor „idealistů“, kteří se přes počáteční silnou rétoriku na nic nezmohli. Vrcholem pak byla podpora strany pro Rusnokovu vládu. Vládu, jejíž předseda ještě nedávno horoval pro neoliberální důchodovou reformu.

Pomyslným hřebíčkem do rakve ČSSD je pak v mých očích kandidátní listina této strany v Praze. Působí na mě dojmem, že pražští šíbři chtějí natolik oslabit Sobotku, že se rozhodli atakovat co nejhorší výsledek v hlavním městě a tím pádem dospět k horšímu výsledku celé strany.

Jak jinak si vysvětlit na prvním místě kandidátky odboráře Zavadila (ano, toho co chodí na pivo s Kalouskem a nosí hodinky v řádu desítek tisíc) a hned za ním zástupce starostky MČ Praha 6 Štěpána Stupčuka, kterého ze zastupitelstva znám jako největšího oportunistu, který hájí leckdy pochybné kroky vládnoucí koalice ODS - ČSSD ještě zarputileji než jeho pravicoví kolegové?

Na třetím místě kandidátky se pak vyskytuje bývalý tajemník KSČ František Adámek. Horší vizitku současné levice si lze těžko představit. Chápu za této situace snahu svých idealistických kolegů z ČSSD ve straně zůstat a snažit se změnit její směřování.

Ačkoliv jsem k této snaze skeptický, uvědomuji si, že na levé straně politického spektra už jim moc jiných možností nezbývá. Levicově liberální (nebo také sociálně liberální) volič však nyní v tuto stranu definitivně ztratil své dříve vkládané iluze a bude se muset přesunout jinam.

Budoucnost malých stran

Situace je taková, že žádná ze stran nyní zastoupených v Poslanecké sněmovně neakcentuje sociálně—ekologicky—liberální témata a jejich volba proto nepřipadá v úvahu. Je tedy nutno se rozhlédnout mezi menšími subjekty, kde se v předvolebním horečnatém hemžení udělalo trochu těsno.

Má však smysl se zde zabývat pochybnými populistickými projekty typu ANO Andreje Babiše, nebo Okamurovým Úsvitem? Myslím, že jejich potenciální elektorát je přeci jen trochu jinde. KDU-ČSL jakožto donedávna tradiční vyvažovatel českého stranického systému a „klidná síla“ má zcela jistě ve Sněmovně své místo.

Budou to však levicoví liberálové, kdo jí k tomu dopomohou? Spíše ne. Tato strana sice občas koketuje s oslovením liberálnějších voličů (aktuálně například nasazením sociologa Ivana Gabala jako lídra ve Středočeském kraji), ale základní ideová východiska zůstávají konzervativní, opírající se o tradiční voliče na Moravě.

Levicově—liberálnímu voliči tedy zbyly dvě strany: Strana zelených a Piráti. Obě strany se jako jediné otevřeně zúčastnily Prague Pride a měly zde své stánky. Obě strany také jako jediné jasně odsoudily protiromské pogromy, organizované v minulých týdnech. Obě strany mají jasný a ucelený program, který není monotematický.

Po odchodu Martina Bursíka a vzniku jeho trucpodniku LES, což nelze vnímat jinak, než jako poslední kopanec zeleným před volbami, se navíc situace v této straně vyjasnila. Zelení se tak znovu zařazují po bok evropských zelených stran, které stály vždy od středu nalevo.

Politický prostor pro liberální voliče, kteří myslí doleva, tu tedy evidentně je. Strana zelených i Piráti jsou volbou, za kterou se liberální volič nemusí stydět.