„Česká republika se neubírá do pekla, ubírá se víceméně k fungující demokratické společnosti. Ta má vždy problémy, ale zatím podle mě u nás nedošlo k závažnému zločinu proti ní. Vzhledem k naší povaze a tradici, těžko najdeme vládu, kterou bychom chválili.“

Slova spisovatele Ivana Klímy z rozhovoru pro radniční časopis Prahy 4 se mi zdají být vhodným úvodem k předvolebnímu zamyšlení. Přiměřená dávka realismu je zapotřebí. Soudě podle mnoha pozorovatelů našeho dění by se totiž mohlo zdát, že namísto předčasných voleb nás na podzim čeká pohřeb předčasných politických nadějí.

Změna nálady přinejmenším v levicovém salonku naší intelektuální kavárny (označení zde použito se sympatiemi a pocitem osobní přináležitosti) v posledních několika týdnech je pozoruhodná. Namísto očekávání převažují obavy, a pokud někdo chová jisté naděje, pak jsou jen nesmělé a velmi střízlivé.

Co se vlastně za okny kavárny stalo? Poměrně nečekaně vlastně nic překvapivého. Volby podle všech odhadů prohrají strany neoblíbené dosavadní koalice a posílí strany levicové. Podobně jako před třemi lety zřejmě uspějí i uskupení nová, slibující změnu pěkně „od podlahy“. Překvapivé není ani to, že se ve stranách rozeběhla nepěkná strkanice o místa na kandidátkách. Vše se odehrává podle scénáře, který bylo možné předem odhadnout.

Dobře předpovědět se dalo i to, co se děje v sociální demokracii. ČSSD je po odchodu Jiřího Paroubka stranou bez silného lídra, kde namísto důrazné centrální autority je značně nepřehledná situace odrážející velkou různost názorů. Strana v posledních letech měla přístup k moci na mnoha úrovních, jen ne na té nejdůležitější, vládní. I to přispělo k tomu, že předseda strany je v relativně slabší pozici oproti krajským reprezentacím. Ale ani to není ničím novým a překvapujícím.

Obecně vzato, prosazuje se ten, kdo může nabídnout úspěch, akceschopnost až akčnost. Miloš Zeman je nejlepším příkladem. Zvolen byl možná z velké části díky nostalgii a odporu k Nečasově vládě, ale za měsíce od svého nástupu stihl veškeré dění u nás pořádně rozhýbat.

Andrej Babiš, cílevědomý mediální magnát (v Česku) nového typu, může být dalším, kdo uspěje. Na pozadí stagnace nejen ekonomické, ale celkového pocitu zatuhnutí, zadrhnutí společenského vývoje je to víc než pochopitelné. Kdo nabídne dynamiku a pohyb (nebo aspoň jejich věrohodnou iluzi), má šanci prorazit.

Část levice stále hýčká sen o levostředové koalici, v níž by ČSSD vládla s lidovci a zelenými. Bohužel, pravděpodobnost této varianty se nyní blíží nule. Zřejmě definitivně ji poslal ke dnu Martin Bursík svým útěkem do lesů.

Bylo by to (a jednou snad bude) pěkné, nyní však reálnějšími alternativami jsou různé formy spolupráce ČSSD, SPOZ a KSČM, pravděpodobnější je dokonce i pravostředová antikomunistická aliance pod vedením TOP 09 a za účasti subjektů typu Babišova ANO.

S takovým výhledem bude pro mnohé předvolební rozhodování těžké a nelze se tomu divit. Namísto idealistů lidskoprávních, ekologických i jiných se totiž do vlády zřejmě dostanou pragmatici, ať již v namodralém nebo načervenalém přísvitu.

Přes všechny obavy z komunistů, zemanovců v ČSSD i mimo ni a prezidenta Zemana osobně je téměř jisté, že „načervenalá“ varianta bude o něco sociálně citlivější, byť v jiných oblastech, jako je životní prostředí, nemusí být lepší alternativou než varianta „namodralá“.

Důležité nyní je, jak se v této konstelaci prosadí představitelé „idealistické“ levice. Někteří z nich jsou ve stínové vládě ČSSD. Jejich osud je do značné míry závislý na výši případného vítězství sociální demokracie, ale také na vyjednávacích schopnostech jejího vedení.

Nemělo by se stávat například to, že stínový ministr kultury, divadelní režisér Ivan Krejčí, jenž nahradil kulturní obcí nenáviděného Vítězslava Jandáka, se ve svém Moravskoslezském kraji ani nedostal na kandidátku.

Všechny tyto drobné, ale podstatné poziční boje patří k demokracii a budeme je svádět stále, žádná ideální strana, hnutí či alternativa nás před nimi nespasí. Ať již nás skutečně čeká úsvit pragmatiků (úsvit přímé demokracie snad nikoli), můžeme spolu s Ivanem Klímou soudit, že přes všechny obavy a předvolební rétoriku prožíváme „jen“ běžné starosti života v demokratickém systému.