„Česká republika se neubírá do pekla, ubírá se víceméně k fungující demokratické společnosti. Ta má vždy problémy, ale zatím podle mě u nás nedošlo k závažnému zločinu proti ní. Vzhledem k naší povaze a tradici, těžko najdeme vládu, kterou bychom chválili.“

Slova spisovatele Ivana Klímy z rozhovoru pro radniční časopis Prahy 4 se mi zdají být vhodným úvodem k předvolebnímu zamyšlení. Přiměřená dávka realismu je zapotřebí. Soudě podle mnoha pozorovatelů našeho dění by se totiž mohlo zdát, že namísto předčasných voleb nás na podzim čeká pohřeb předčasných politických nadějí.

Změna nálady přinejmenším v levicovém salonku naší intelektuální kavárny (označení zde použito se sympatiemi a pocitem osobní přináležitosti) v posledních několika týdnech je pozoruhodná. Namísto očekávání převažují obavy, a pokud někdo chová jisté naděje, pak jsou jen nesmělé a velmi střízlivé.

Co se vlastně za okny kavárny stalo? Poměrně nečekaně vlastně nic překvapivého. Volby podle všech odhadů prohrají strany neoblíbené dosavadní koalice a posílí strany levicové. Podobně jako před třemi lety zřejmě uspějí i uskupení nová, slibující změnu pěkně „od podlahy“. Překvapivé není ani to, že se ve stranách rozeběhla nepěkná strkanice o místa na kandidátkách. Vše se odehrává podle scénáře, který bylo možné předem odhadnout.