Reforma v sobě nese řadu vnitřních nelogičností a řeší především přesuny kompetencí v řízení škol, jako kdyby toto byl hlavní problém vysokého školství.

Na jedné straně se fakticky ubere pravomocí akademickým senátům (implicitně se tím říká: protože vnitřní prostředí není schopné vygenerovat spolehlivou samosprávu), na druhé straně se má posílit autonomie vysokých škol v akreditačním procesu, který má být nahrazen zpětnovazebnými mechanismy v rámci školy (která není schopná ani vygenerovat spolehlivou samosprávu).

Výrazně se posiluje pozice rektora, přičemž většina větších škol je značně heterogenních, takže sama tato situace vytváří větší prostor pro různé asymetrie, podle vlivových skupin spojených s rektorem (ještě bych chápal posílení pozice děkanů a fakult, které přece jen sjednocují sobě si bližší oborové celky).

Akademické senáty jistě mají své mouchy, ale přinejmenším jsou složeny z lidí, kteří jsou "na tepu" života školy, ve správních radách často sedí spíše honorární osobnosti manažersko-právního zaměření, což bylo fajn potud, pokud tento orgán hlídal základní rámce typu rozprodávání nemovitého majetku, ale ve chvíli, kdy budou mít více zasahovat do vnitřního života škol je opravdu otázkou, jestli si jejich členové budou ochotni vymezit dostatek času skutečně proniknout do hloubky problémů, které se dostanou do jejich vlivu.

V každém případě jde o zvýšení centralizace řízení škol, tedy posun od samosprávy se všemi důsledky, přesně jak píše pan Šímsa...

Sdílet