Potřebujeme techniky, žádné zbytečné humanitní a společenské vědce. Dejme dětem do ruky kladivo už ve školce, ať si k práci rukama vybudují vztah. Nemáme kvalitní učně, s tím se musí něco dělat, ne každý má na to mít maturitu. Máme moc vysokoškoláků, máme moc sociologů, máme málo techniků. Potřebujeme techniky!

Potřebujeme techniky a podpořit průmysl

Tohle téma se ve veřejné debatě objevuje zas a znova — Českou republiku jako zemi s tradičně silným průmyslem údajně trápí to, že mezi absolventy různých stupňů škol od středních až po vysoké chybí technici. Jednou je na vině příliš mnoho společenských a humanitních oborů, které údajně „odčerpávají“ ty, kteří by si technickou školu jistojistě vybrali, jindy zase to, že se pro každého stala normou maturita nebo, nedej bože, dokonce vysokoškolské vzdělání, na něž ale všichni přece dosáhnout nemohou.

Naposled přišel s jedním ze svých mnoha výkřiků do veřejného prostoru ten „nejpovolanější“ — ministr školství Marcel Chládek, který se vyjádřil v tom smyslu, že děti by si měly začít budovat určitý stupeň manuální zručnosti už ve školce. V zákulisí velice silný Svaz průmyslu a dopravy ČR zase vyhlásil rok 2015 Rokem průmyslu a technického vzdělávání.

O životní důležitosti průmyslu pro českou identitu se nicméně česká veřejnost přesvědčila také v minulých dnech a týdnech, kdy nejprve ministr průmyslu a obchodu Mládek zachránil české výrobky a firmy před důsledky evropských sankcí vůči Rusku a následně prezident Zeman doprovázený několika desítkami podnikatelů zase jel osobně podporovat české šance na obchodní spolupráci do Číny, celkem bez ohledu na symbolickou rovinu takových činů.

My, co pracujeme, a ti druzí

Podpora technického vzdělávání a průmyslu by sama o sobě nebyla nijak problematická, ba naopak, kdyby ji ovšem nedoprovázel určitý typ anti-intelektualismu tu směřující proti společensko-vědním oborům nebo na úrovni středních škol všeobecným gymnáziím, tu zase proti zastáncům lidsko-právního rozměru zahraniční politiky.

Tento typ anti-intelektualismu tvoří opoziční vztah mezi na straně jedné těmi, které stát potřebuje a podporuje, tedy právě techniky a absolventy technických oborů, v širším slova smyslu pak těmi, kteří „pracují“, a na straně druhé těmi, kteří absolvují jen samé zbytečné obory, ve kterých stejně nikdy nenajdou zaměstnání, řádně nepracují a zatěžují tak vlastně celou společnost.

↗

Rozdíl mezi vzděláním jako prostředkem rozvoje na straně jedné a vzděláním jako prostou přípravou na budoucí povolání byl i jedním z klíčových bodů debaty kolem zavedení školného na vysokých školách. Foto Za svobodné vysoké školy

Taková opozice je svým způsobem zajímavá, protože implicitně popírá intelektuální rozvoj, který nemusí být nutně spjat s institucionálním vzděláváním, jako hodnotu, která by měla být hýčkána a podporována, a na její místo staví něco, co bychom mohli označit za „praktický přístup“, často nezatížený ničím víc než „zdravým rozumem“.

Podpora takové hodnoty jako hodnoty pro českou společnost v současné době evidentně konstitutivní není zřetelná jen z neustálé kritiky oněch „nepraktických“ vzdělávacích oborů, ale také z tlaku na transformaci školství směrem od všestranného rozvoje až na hranici možností vzdělávaného jednotlivce. Absence inkluzivního vzdělávání, tlak na to, aby se zpřísnily podmínky pro dosažení maturity, stejně jako neustálé poukazování na to, že máme „moc“ vysokoškoláků…

Chce se mi ironicky poznamenat, že vzdělání (a opět nejen to formální) jako jedna z klíčových podmínek emancipace a osobního rozvoje je tedy evidentně něco, co části elit nepřijde zdaleka tak podstatné jako „výroba“ pracovní síly. Koneckonců právě rozdíl mezi vzděláním jako prostředkem rozvoje na straně jedné a vzděláním jako prostou přípravou na budoucí povolání byl i jedním z klíčových bodů debaty kolem zavedení školného na vysokých školách.

Na co řeč nepřijde

Zdůrazňování jednoho směru v úvahách nad cíli vzdělávacího systému a jím podporovaných hodnotách má pak daleko větší efekt než „jen“ transformaci nebo ad hoc změny ve školství. Do pozadí se právě kvůli „technice“ nebo „praktičnosti“ dostávají jiné typy problémů, jako například ty, které můžeme souhrnně nazvat postmateriální. Z nich se v českém kontextu dere výrazněji na povrch pouze boj za transparentnost a proti korupci.

Na pozadí zůstávají témata jako udržitelný rozvoj, ekologie, genderová nerovnost a další. Pokud už se na pořad dne ve veřejné či politické debatě dostanou, bývají buď odkázány na její okraj s tím, že se jedná o něco ne tak podstatného, případně něco, co pálí jen minimální podíl obyvatelstva, nebo jsou rovnou zarámována jako témata, kterými ani nemá cenu se nějak zabývat.

Je nasnadě se ptát, jestli nebude mít upozaďování „kritických“ směrů ve vzdělávání jako důsledek těch „praktických“ ještě jeden negativní efekt — totiž absenci schopnosti reflektovat vlastní životní a pracovní podmínky ve větším měřítku. To je samozřejmě schopnost, která není navázána jen na formální vzdělání, ale do značné míry souvisí s tím, jak se vede veřejná debata o určitých tématech a jejich důležitosti.

Pokud bude jako důležité téma rámován důraz na vycházení vstříc investorům a naopak upozaděna práva na důstojné pracovní podmínky a odpovídající mzdu, pak je logické, že se vnímání „normálního stavu“ značně posune právě směrem od práv zaměstnanců.

Pokud se rozhodneme, že chceme být zemí, které nic neříkají postmateriální témata a místo emancipace (lhostejno zda v otázce identity nebo otázce ekonomické) klade důraz zejména na to, aby tu byly vychovávány další a další generace poslušné pracovní sily, pak jsme skutečně odsouzeni k tomu zůstat starou montovnou v srdci Evropy.