V posledních dnech se objevila zpráva, že na britských univerzitách budou nadále státem podporovány jen obory, které jsou přínosné pro průmysl. Humanitní obory, které se z tohoto určení vymykají, si budou studenti muset platit sami a jsou to částky, které zlikvidují obory jako historie, sociální a kulturní antropologie, etnologie nebo religionistika, dějiny umění, estetika, možná také všechny umělecké disciplíny.

Tyto obory často reagují na ohrožení pracovních míst tím, že ukazují, jak jsou také technicky a pragmaticky užitečné. Také sledují hledisko snad použitelné v technických a ekonomických oborech, a na pokyn sepisují nesmyslné elaboráty o konkurenceschopnosti. Oživuje se psychologie, o níž se donedávna zdálo, že ji Sigmund Freud, Carl Gustav Jung, Erich Fromm, Karen Horneyová, Abraham Maslow nebo Carl Rogers překonali. Jenže porozumění a pomoc lidské duši už jsou neaktuální. To, co se bude nadále pod tímto názvem pěstovat, je nepochybně úspěšné jako psychologie reklamy, která ví, jak to zaonačit, abyste evidentní lež přijali jako pravdu, resp. chovali se, jakoby to byla pravda. Taková psychologie může v novém modelu očekávat podporu, protože v roli pracovní psychologie dává návod, jak z člověka vyždímat maximální výkon při minimálních vkladech. Je prospěšná moci jako vojenská psychologie, která dokáže při praktické aplikaci z normálních lidí vyprodukovat nemyslící, slepě poslušné zabijácké roboty.

Též někteří religionisté oprášili redukcionismus oblíbený před nějakými sedmdesáti lety. Jako bychom u nás v Česku znovu četli Otakara Pertolda. Ovládají akademické mimikry odborníka bez vášní a emocí, povzneseného nad realitu, již zkoumá, a distancovaného od praktických aplikací. Když však tuto jejich domnělou neutralitu dešifrujeme, uvidíme schopnost navodit „změněné stavy vědomí" farmakologickou intoxikací mozku, dočasným omezením smyslových vjemů či jinými technikami. V praktickém uplatnění může odhalení údajné neurologické báze náboženství být velmi vhodné pro navození loajality k firmě. Jak pak bude klient tohoto byznysu ochotný poslouchat pokyny toho, kdo mu takový prožitek poskytl a může ho znovu poskytnout nebo odepřít. Toto simulacrum mystických stavů popsané mimo jiné již v knize Stanislava Grofa z osmdesátých let (česky pod názvem Dobrodružství sebeobjevování, 1992) ještě počítá s psychotropními látkami, ale novější verze navození těchto prožitků jsou stejně dobré jako drogy a zjevně nebudou zakázány. Náboženství k tomu směřuje už delší dobu, ale teď se definitivně stane zbožím.

Hned na začátku devadesátých let jsem mluvil o perspektivách vzdělání v nové situaci s nedávno jmenovaným, prvním polistopadovým rektorem Karlovy univerzity Radimem Paloušem. Vyslovil, jak si v obrysech pamatuji, potěšení, že přišla možnost rehabilitovat vzdělání jako kultivaci člověka, jako probuzení lidství v člověku, jako péči o duši a péči o obec. Ale pak dodal, že přijde následující generace ctižádostivých mladých docentů, pro něž výchova bude přípravou hladce běžících koleček ekonomického a politického mechanismu. Nelze než konstatovat, že měl zrovna prorockého ducha. Nebo třeba jen byl a je dobrým znalcem lidských povah. Teď tam už jsme, a ne díky ambiciózním mladým docentům, ale vinou programového globálního podřízení všeho duchovního a kulturního materialistickému kšeftu.

Nejsme v postupu civilizačních trendů ještě tak daleko jako Spojené království. V konzervativní střední Evropě není možné leccos, co přinesl pokrok v anglosaském světě. Je možné, že očekávaná grantová politika současné české vlády ještě hned nevymete humanitní obory z univerzit. Bude ovšem odměňovat ty, kteří projeví ochotu vyhovět vulgárnímu mechanistickému materialismu a podřídit se komerčnímu využití. Od humanitních oborů lze očekávat v tomto směru píli a snaživost, i když zatím možná nebudou k ničemu nuceny. Jakýkoli náznak tvrzení, že člověk je subjekt, a nelze ho redukovat v objekt, jakýkoli náznak uznání lidské osoby, která nikdy nemůže být prostředkem či nástrojem, jakékoli připomenutí hodnot vedle faktů se už teď, když se toho dopustí starší odborník, setkává s pobavenou shovívavostí a laskavou tolerancí vůči jeho zpozdilým názorům. U mladších se něco takového stíhá výsměchem, pohrdáním a mlčením, potížemi v kvalifikačním postupu a odmítáním podpory jejich vědeckým projektům.

Vše nasvědčuje tomu, že po pracovištích humanitního zaměření jsou stále roztroušeni pracovníci, kteří splňují vědeckou kvalifikaci a jsou připraveni každé své tvrzení odůvodnit, přesto však nepřísahají na manipulativní racionalitu diktovanou technicky orientovanými manažery vědy sedícími u nás i jinde ve světě ve vládních orgánech rozhodujících o podpoře různých podob bádání a vzdělávání. Nereflektují na módní ideologie nevalně maskované za vědecké hypotézy. Tvoří jakousi neformální síť. Jakkoli se tyto opory jeví chatrné, spoléhají na kodifikovanou akademickou svobodu, na liberální, pluralistické smýšlení dosud vlivné v univerzitním prostředí a na kolegiální solidaritu.

Je však možné, že jejich, resp. naše vítězství bude, jak se ironicky říká, pouze morální. V závěsu za vůdčími mocnostmi, možná o jednu generaci později vše ovládne mechanistické myšlení. Opět to bude víceméně závazný vědecký světový názor, i když už ne podle jména marxleninský. Ale pořád je tu ještě jakási zkušenost a kus odvahy. Nebude-li možno trendu čelit jinak, je tu osvědčená metoda domácích seminářů. Když už budou univerzity a ústavy v obavách o holé přežití dobrovolně nebo nedobrovolně otročit odlidštěnému systému, může se ambiciózní, svobodný lidský duch uchýlit do domácností. Kontrolorům plynových kotelen a hlídačům v muzeích nebude nikdo bránit po večerech hloubat nad Platónem, vykládat hudební, výtvarná nebo literární díla nebo kriticky interpretovat sociální skutečnost. A jaký podvratný potenciál v tom je skryt pro budoucnost, to se ještě ukáže.