Tragédie humanitních oborů
Ivan ŠtampachBritská vláda má v plánu dotovat jen studium tzv. perspektivních oborů, které jsou důležité pro průmysl. Humanitní obory reagují často na ohrožení svých pracovišť tím, jak jsou také technicky a pragmaticky užitečné. Tím však sledují hledisko, které se míjí s jejich podstatou.
V posledních dnech se objevila zpráva, že na britských univerzitách budou nadále státem podporovány jen obory, které jsou přínosné pro průmysl. Humanitní obory, které se z tohoto určení vymykají, si budou studenti muset platit sami a jsou to částky, které zlikvidují obory jako historie, sociální a kulturní antropologie, etnologie nebo religionistika, dějiny umění, estetika, možná také všechny umělecké disciplíny.
Tyto obory často reagují na ohrožení pracovních míst tím, že ukazují, jak jsou také technicky a pragmaticky užitečné. Také sledují hledisko snad použitelné v technických a ekonomických oborech, a na pokyn sepisují nesmyslné elaboráty o konkurenceschopnosti. Oživuje se psychologie, o níž se donedávna zdálo, že ji Sigmund Freud, Carl Gustav Jung, Erich Fromm, Karen Horneyová, Abraham Maslow nebo Carl Rogers překonali. Jenže porozumění a pomoc lidské duši už jsou neaktuální. To, co se bude nadále pod tímto názvem pěstovat, je nepochybně úspěšné jako psychologie reklamy, která ví, jak to zaonačit, abyste evidentní lež přijali jako pravdu, resp. chovali se, jakoby to byla pravda. Taková psychologie může v novém modelu očekávat podporu, protože v roli pracovní psychologie dává návod, jak z člověka vyždímat maximální výkon při minimálních vkladech. Je prospěšná moci jako vojenská psychologie, která dokáže při praktické aplikaci z normálních lidí vyprodukovat nemyslící, slepě poslušné zabijácké roboty.
"Na jedné straně stojí postoje pronajímatelů, kteří deklarují své právo na vysoký zisk a péči o ty, kteří takovýto zisk nemohou poskytnout, přenechávají státu, a na straně druhé stojí snaha státu omezit na nejnižší možnou míru vyplácení sociálních dávek, ač růst nákladů na bydlení je realitou. A to nejen s ohledem na růst čistého nájemného." (Křeček S., Hulinský P.: Právní minimum o bydlení)
V tomto ohledu byl možná "prorokem" Karel Poláček (Dům na předměstí).
Takže velmi stručně:
Mám omezený rozpočet a rozhoduji se, zda založit uměleckou, technickou či teologickou vysokou školu. Byl byste pane Štampachu ochoten zúčastnit se diskuse, kterou z nich založit?
Nejde mi ani tak o ekonomickou udržitelnost ve střednědobém horizontu (to bych si snad ohlídal), ale spíš o to která z těchto škol vy mohla přispět k růstu blahobytu společnosti - zejména s ohledem na současné globální výzvy (hlad, klimatické změny, ropný zlom, abych jmenoval jen některé).
A naopak, i technik či ekonom si občas všimne, že není vše tak jednoduché (viz. např.:http://www.lupa.cz/clanky/kargokulticky-web/).
Omlouvám se, pokud moje příspěvky odbíhají od zamýšleného tématu, prosím o případnou korekci, ale téma přínosnosti vzdělání mě profesně velmi, velmi zajímá.
Pro mě osobně je v tomto ohledu vždy důležitá možnost ověřit očekávané výsledky a možnost případné korekce (tedy postup dle PDCA cyklu http://en.wikipedia.org/wiki/PDCA ).
Jinak se omlouvám za matení, já vysokou školu zakládat nechci, myslím že jich je tu dost. Byl to příklad a napsal jsem to příliš stručně.
Dokonce i technický pokrok nám bude k ničemu bez pokroku morálního a společenského, protože všechny technologie, které může uplatnit sám Robinson na pustém ostrově, už asi vážně byly dávno objeveny. Abychom dokázali využít novinky z věd přírodních a technických, potřebujeme vyspělou kulturu, složitě organizovanou spolupracující společnost, a tu nám teď, jak se zdá, neoliberálové bourají.
Jestli se v krásném novém neoliberálním světě udržím nad vodou, hlásím se na ty bytové semináře. Nebo aspoň k jejich finanční podpoře, pokud mi všechen čas sežere pracovní doba.
Problém je totiž v tom, že na rozdíl od technické specifikace nějakého produktu, kterou lze lépe objektivovat a ověřovat, co je takovou specifikací žáka, učitele či dokonce učiva? Navíc učitel - pokud třeba nějaký žák takovou "specifikaci" nesplňuje - nemá často možnost jej jako vadný výrobek vyřadit, a musí naopak jemu přizpůsobit své výchozí cíle, aniž by se tím ovšem dobral nějakého zlepšení v rámci cyklu jako celku.
Do všech komponentů výuky tedy zasahuje nejen hodnotová orientace zúčastněných, ale také to, že mezi nimi probíhá neustálá interakce, a tudíž je celý systém v pohybu, což ovlivňuje permanentně všechny 4 části cyklu. Je tam daleko více proměnných, které se těžko předem určují, a pokud se určí nesprávně, ne vždy se dají korigovat za chodu.
A ještě navíc - při výuce nedochází jen k samotné výuce (resp. výchovně-vzdělávacímu procesu), ale také zde probíhá cosi jako "skryté kurikulum" - tedy třída žije jako svébytný sociální útvar. A na to je celý PDCA cyklus krátký.
Výše uvedené ovšem nezabraňuje některým učitelům, aby si stěžovali na své žáky jako na špatný materiál. (Oprávněně.)
Dejme tomu, že existují komerční školy, kde jde vážně jenom o prachy. Tedy : Rozjedu si školu, vrazím do ní peníze a časem (plánováno pomocí PDCA) se peníze vrátí.
Pan Štampach píše, že je vhodné brát v potaz i jiné parametry, tak se jich snažím nějak dobrat. Je to důležité, právě proto, že zdaleka ne všechny školy jsou založeny za účelem dosahování zisku, ale peněz je omezený počet (a tedy ta další kritéria se zjevně užívat musí).
(... a já si hodnocením vysokých škol lámal hlavu několik let a projekty hodnotím dosud).
Takže se ptám znovu: kde a co je potřeba změnit (ve vzdělávání), aby měl každý člověk na planetě dostatečný přístup k pitné vodě?