Tragédie humanitních oborů

Ivan Štampach

Britská vláda má v plánu dotovat jen studium tzv. perspektivních oborů, které jsou důležité pro průmysl. Humanitní obory reagují často na ohrožení svých pracovišť tím, jak jsou také technicky a pragmaticky užitečné. Tím však sledují hledisko, které se míjí s jejich podstatou.

V posledních dnech se objevila zpráva, že na britských univerzitách budou nadále státem podporovány jen obory, které jsou přínosné pro průmysl. Humanitní obory, které se z tohoto určení vymykají, si budou studenti muset platit sami a jsou to částky, které zlikvidují obory jako historie, sociální a kulturní antropologie, etnologie nebo religionistika, dějiny umění, estetika, možná také všechny umělecké disciplíny.

Tyto obory často reagují na ohrožení pracovních míst tím, že ukazují, jak jsou také technicky a pragmaticky užitečné. Také sledují hledisko snad použitelné v technických a ekonomických oborech, a na pokyn sepisují nesmyslné elaboráty o konkurenceschopnosti. Oživuje se psychologie, o níž se donedávna zdálo, že ji Sigmund Freud, Carl Gustav Jung, Erich Fromm, Karen Horneyová, Abraham Maslow nebo Carl Rogers překonali. Jenže porozumění a pomoc lidské duši už jsou neaktuální. To, co se bude nadále pod tímto názvem pěstovat, je nepochybně úspěšné jako psychologie reklamy, která ví, jak to zaonačit, abyste evidentní lež přijali jako pravdu, resp. chovali se, jakoby to byla pravda. Taková psychologie může v novém modelu očekávat podporu, protože v roli pracovní psychologie dává návod, jak z člověka vyždímat maximální výkon při minimálních vkladech. Je prospěšná moci jako vojenská psychologie, která dokáže při praktické aplikaci z normálních lidí vyprodukovat nemyslící, slepě poslušné zabijácké roboty.

Též někteří religionisté oprášili redukcionismus oblíbený před nějakými sedmdesáti lety. Jako bychom u nás v Česku znovu četli Otakara Pertolda. Ovládají akademické mimikry odborníka bez vášní a emocí, povzneseného nad realitu, již zkoumá, a distancovaného od praktických aplikací. Když však tuto jejich domnělou neutralitu dešifrujeme, uvidíme schopnost navodit „změněné stavy vědomí" farmakologickou intoxikací mozku, dočasným omezením smyslových vjemů či jinými technikami. V praktickém uplatnění může odhalení údajné neurologické báze náboženství být velmi vhodné pro navození loajality k firmě. Jak pak bude klient tohoto byznysu ochotný poslouchat pokyny toho, kdo mu takový prožitek poskytl a může ho znovu poskytnout nebo odepřít. Toto simulacrum mystických stavů popsané mimo jiné již v knize Stanislava Grofa z osmdesátých let (česky pod názvem Dobrodružství sebeobjevování, 1992) ještě počítá s psychotropními látkami, ale novější verze navození těchto prožitků jsou stejně dobré jako drogy a zjevně nebudou zakázány. Náboženství k tomu směřuje už delší dobu, ale teď se definitivně stane zbožím.

Hned na začátku devadesátých let jsem mluvil o perspektivách vzdělání v nové situaci s nedávno jmenovaným, prvním polistopadovým rektorem Karlovy univerzity Radimem Paloušem. Vyslovil, jak si v obrysech pamatuji, potěšení, že přišla možnost rehabilitovat vzdělání jako kultivaci člověka, jako probuzení lidství v člověku, jako péči o duši a péči o obec. Ale pak dodal, že přijde následující generace ctižádostivých mladých docentů, pro něž výchova bude přípravou hladce běžících koleček ekonomického a politického mechanismu. Nelze než konstatovat, že měl zrovna prorockého ducha. Nebo třeba jen byl a je dobrým znalcem lidských povah. Teď tam už jsme, a ne díky ambiciózním mladým docentům, ale vinou programového globálního podřízení všeho duchovního a kulturního materialistickému kšeftu.

Nejsme v postupu civilizačních trendů ještě tak daleko jako Spojené království. V konzervativní střední Evropě není možné leccos, co přinesl pokrok v anglosaském světě. Je možné, že očekávaná grantová politika současné české vlády ještě hned nevymete humanitní obory z univerzit. Bude ovšem odměňovat ty, kteří projeví ochotu vyhovět vulgárnímu mechanistickému materialismu a podřídit se komerčnímu využití. Od humanitních oborů lze očekávat v tomto směru píli a snaživost, i když zatím možná nebudou k ničemu nuceny. Jakýkoli náznak tvrzení, že člověk je subjekt, a nelze ho redukovat v objekt, jakýkoli náznak uznání lidské osoby, která nikdy nemůže být prostředkem či nástrojem, jakékoli připomenutí hodnot vedle faktů se už teď, když se toho dopustí starší odborník, setkává s pobavenou shovívavostí a laskavou tolerancí vůči jeho zpozdilým názorům. U mladších se něco takového stíhá výsměchem, pohrdáním a mlčením, potížemi v kvalifikačním postupu a odmítáním podpory jejich vědeckým projektům.

Vše nasvědčuje tomu, že po pracovištích humanitního zaměření jsou stále roztroušeni pracovníci, kteří splňují vědeckou kvalifikaci a jsou připraveni každé své tvrzení odůvodnit, přesto však nepřísahají na manipulativní racionalitu diktovanou technicky orientovanými manažery vědy sedícími u nás i jinde ve světě ve vládních orgánech rozhodujících o podpoře různých podob bádání a vzdělávání. Nereflektují na módní ideologie nevalně maskované za vědecké hypotézy. Tvoří jakousi neformální síť. Jakkoli se tyto opory jeví chatrné, spoléhají na kodifikovanou akademickou svobodu, na liberální, pluralistické smýšlení dosud vlivné v univerzitním prostředí a na kolegiální solidaritu.

Je však možné, že jejich, resp. naše vítězství bude, jak se ironicky říká, pouze morální. V závěsu za vůdčími mocnostmi, možná o jednu generaci později vše ovládne mechanistické myšlení. Opět to bude víceméně závazný vědecký světový názor, i když už ne podle jména marxleninský. Ale pořád je tu ještě jakási zkušenost a kus odvahy. Nebude-li možno trendu čelit jinak, je tu osvědčená metoda domácích seminářů. Když už budou univerzity a ústavy v obavách o holé přežití dobrovolně nebo nedobrovolně otročit odlidštěnému systému, může se ambiciózní, svobodný lidský duch uchýlit do domácností. Kontrolorům plynových kotelen a hlídačům v muzeích nebude nikdo bránit po večerech hloubat nad Platónem, vykládat hudební, výtvarná nebo literární díla nebo kriticky interpretovat sociální skutečnost. A jaký podvratný potenciál v tom je skryt pro budoucnost, to se ještě ukáže.

    Diskuse
    ??
    October 18, 2010 v 8.14
    Svobodný lidský duch má problémy v každé době
    Svobodný lidský duch - zbaven existenčních prostředků - ale může mít problém najít "ostrov svobody" i v domácnosti - třeba proto, že žádnou mít nebude.

    "Na jedné straně stojí postoje pronajímatelů, kteří deklarují své právo na vysoký zisk a péči o ty, kteří takovýto zisk nemohou poskytnout, přenechávají státu, a na straně druhé stojí snaha státu omezit na nejnižší možnou míru vyplácení sociálních dávek, ač růst nákladů na bydlení je realitou. A to nejen s ohledem na růst čistého nájemného." (Křeček S., Hulinský P.: Právní minimum o bydlení)

    V tomto ohledu byl možná "prorokem" Karel Poláček (Dům na předměstí).
    October 18, 2010 v 9.26
    I taková možnost
    tu samozřejmě je, ale dovoluju si doufat, že ji v brzké době nebudeme muset využít - pokud by totiž takoví lidé ztratili možnost působit na víc než jen těch několik mladých lidí, kteří si je aktivně v kotelnách najdou, ztratí se možnost aspoň částečné kultivace další generace - a co by to znamenalo, vidíme už dnes. Nemyslím si totiž, že by současný stav u nás byl jen výsledkem mezinároních tlaků (i když těch taky) - plyne taky ze vzdělání a hodnot doby minulé, kdy už na gymnáziu převládly jednoznačně přírodovědné předměty (a převládají dosud) a kdy být vysokoškolálkem znamenalo především studovat ČVUT nebo u těch nejchytřejších medicínu (viz seriál Vyprávěj). Takže pokud chceme aspoň částečně vrátit do veřejného povědomí, že filozofie, filologie, nebo dějiny umění nejsou jen takové snobské kecy bláznivých intelektuálů, co jsou mimo realitu a dělají jen potíže, musíme se snažit udržet si vliv na maximální počet studentů co nejdéle. Zuby nehty.
    October 18, 2010 v 9.46
    Složité rozhodování
    Omlouvám se, ale nemám sil na nabízení alternativních pohledů na většinu tvrzení z článku (zejména, pokud bychom měli citovat televizní seriály :-).
    Takže velmi stručně:
    Mám omezený rozpočet a rozhoduji se, zda založit uměleckou, technickou či teologickou vysokou školu. Byl byste pane Štampachu ochoten zúčastnit se diskuse, kterou z nich založit?
    Nejde mi ani tak o ekonomickou udržitelnost ve střednědobém horizontu (to bych si snad ohlídal), ale spíš o to která z těchto škol vy mohla přispět k růstu blahobytu společnosti - zejména s ohledem na současné globální výzvy (hlad, klimatické změny, ropný zlom, abych jmenoval jen některé).
    A naopak, i technik či ekonom si občas všimne, že není vše tak jednoduché (viz. např.:http://www.lupa.cz/clanky/kargokulticky-web/).
    Omlouvám se, pokud moje příspěvky odbíhají od zamýšleného tématu, prosím o případnou korekci, ale téma přínosnosti vzdělání mě profesně velmi, velmi zajímá.
    October 18, 2010 v 10.12
    Teologickou školu, pane Lobpresi, nezakládejte, to by byl vysoce prodělečný podnik. Počty uchazečů o teologické studium nezávisle na konfesi (a nezávisle na celibátu!) strmě klesají, a to i v případě minoritních alternativních zaměření. Pro život jsou nutné všechny uvedené a další typy škol. Některé jsou zaměřeny na blahobyt. Někde na rozvoj lidského potenciálu. Až budete něco zakládat, nezapomeňte na obory humanitní, které se ve Vaší trojce oborů nevyskytují. O nich je můj dnešní článek. Kterou školu založíte, to bych přenechal Vám. Vy musíte vědět, co tím sledujete. Jinou bych Vám poradil, kdybyste chtěl vydělat, jinou, kdybyste jako kamikadze chtěl vrhnout všechny prostředky do nerentabilní snahy o rozvoj kultury. Ale je-li o čem diskutovat, klidně lze.
    October 18, 2010 v 10.40
    Diskuze
    Šlo mi o to, jak postupovat při rozhodování o tom co podpořit a co nikoli. Takových rozhodování se totiž často účastním, jelikož zdroje jsou omezené. A přiznám se, že tak nějak tajně doufám, že existuje nějaká možnost jak své rozhodnutí odůvodnit (přesně ve smyslu Vašeho článku), v tom se shodneme.
    Pro mě osobně je v tomto ohledu vždy důležitá možnost ověřit očekávané výsledky a možnost případné korekce (tedy postup dle PDCA cyklu http://en.wikipedia.org/wiki/PDCA ).
    Jinak se omlouvám za matení, já vysokou školu zakládat nechci, myslím že jich je tu dost. Byl to příklad a napsal jsem to příliš stručně.
    October 18, 2010 v 11.06
    Škola proti hladu
    Jako atheista bych asi podpořil spíš to umění než theologii, ale za dost důležité pokládám filozofii a sociologii. V situaci, kdy lidé neumírají hlady kvůli technické zaostalosti lidstva jako celku, ale vinou sociální nerovnosti, jak globální, tak lokální, se obávám, že technické vědy nepomohou a z věd přírodních bude mít k nějakému řešení nejblíže etologie.

    Dokonce i technický pokrok nám bude k ničemu bez pokroku morálního a společenského, protože všechny technologie, které může uplatnit sám Robinson na pustém ostrově, už asi vážně byly dávno objeveny. Abychom dokázali využít novinky z věd přírodních a technických, potřebujeme vyspělou kulturu, složitě organizovanou spolupracující společnost, a tu nám teď, jak se zdá, neoliberálové bourají.

    Jestli se v krásném novém neoliberálním světě udržím nad vodou, hlásím se na ty bytové semináře. Nebo aspoň k jejich finanční podpoře, pokud mi všechen čas sežere pracovní doba.
    ??
    October 18, 2010 v 11.41
    PDCA cyklus...
    je IMHO (in my humble opinion) sice univerzálně platný, ale pokud jej přeneseme z technických systémů, pro něž je evidentně určen do tak složitého systému, jakým je školní výuka, potom nám asi k praktickému užitku moc nebude.

    Problém je totiž v tom, že na rozdíl od technické specifikace nějakého produktu, kterou lze lépe objektivovat a ověřovat, co je takovou specifikací žáka, učitele či dokonce učiva? Navíc učitel - pokud třeba nějaký žák takovou "specifikaci" nesplňuje - nemá často možnost jej jako vadný výrobek vyřadit, a musí naopak jemu přizpůsobit své výchozí cíle, aniž by se tím ovšem dobral nějakého zlepšení v rámci cyklu jako celku.

    Do všech komponentů výuky tedy zasahuje nejen hodnotová orientace zúčastněných, ale také to, že mezi nimi probíhá neustálá interakce, a tudíž je celý systém v pohybu, což ovlivňuje permanentně všechny 4 části cyklu. Je tam daleko více proměnných, které se těžko předem určují, a pokud se určí nesprávně, ne vždy se dají korigovat za chodu.

    A ještě navíc - při výuce nedochází jen k samotné výuce (resp. výchovně-vzdělávacímu procesu), ale také zde probíhá cosi jako "skryté kurikulum" - tedy třída žije jako svébytný sociální útvar. A na to je celý PDCA cyklus krátký.

    Výše uvedené ovšem nezabraňuje některým učitelům, aby si stěžovali na své žáky jako na špatný materiál. (Oprávněně.)
    October 18, 2010 v 15.17
    Kriteria pro rozhodování
    @Jiří: Držme se tématu článku pana Štampacha a tedy jakým způsobem rozhodovat o podpoře (různých typů) vzdělávání
    Dejme tomu, že existují komerční školy, kde jde vážně jenom o prachy. Tedy : Rozjedu si školu, vrazím do ní peníze a časem (plánováno pomocí PDCA) se peníze vrátí.
    Pan Štampach píše, že je vhodné brát v potaz i jiné parametry, tak se jich snažím nějak dobrat. Je to důležité, právě proto, že zdaleka ne všechny školy jsou založeny za účelem dosahování zisku, ale peněz je omezený počet (a tedy ta další kritéria se zjevně užívat musí).

    (... a já si hodnocením vysokých škol lámal hlavu několik let a projekty hodnotím dosud).
    IJ
    October 18, 2010 v 15.38
    nejen humanitní obory!!!
    Text upozorňuje na zásadní problém současného vzdělávacího systému, kterému jde především o to, aby produkoval odborníky dobře se uplatňující na trhu práce, a který proto doslova vytěsňuje a znevýhodňuje humanitní obory, které jsou tzv. k ničemu. Humanitně vzdělaní lidé skutečně nebývají svou erudicí vhodní k produkci hmotných statků. A když máme tu krizi, pak jsou ti "filosofové" ve škrtech na paškále první. O zhoubnosti takové úvahy není třeba diskutovat, jen bych si dovolil doplnit, že v obdobné regresi nejsou jen obory humanitní , ale doslova všechny. Cílem vzdělávání nesmí být pouhá příprava fachidiotů. Cílem vzdělávání je kultivace myšlení studenta a jeho osobnostní rozvoj. To je jeho skutečný smysl. A týká se celého vzdělávání, nejen toho humanitního.
    IJ
    October 18, 2010 v 19.14
    samozřejmě
    Liessmann to pojednal daleko lépe a zevrubněji
    October 19, 2010 v 7.12
    @Jiří - kriteria pro rozhodování
    BTW: I v tom komerčním případě mám pro hodnocení investice do "čistě komerční univerzity" druhé kritérium a tím je čas návratnosti. Třetím je pak riziko. Takže to už máme 2 další kriteria kromě zisku.
    October 21, 2010 v 5.24
    @Ivan Jirka - ..produkce hmotných statků....
    Zdá se, že absolventy lidi ale naše země již nepotřebuje, neb kolem 60% našeho HDP je tvořeno terciárním sektorem (..www.bit.ly/dgoVZr).
    Takže se ptám znovu: kde a co je potřeba změnit (ve vzdělávání), aby měl každý člověk na planetě dostatečný přístup k pitné vodě?
    + Další komentáře