Prezidentovi Zemanovi se opravdu daří vyvolávat vášnivé debaty ve

společnosti na velmi pestrá témata. Poslední výrok na téma vzdělávání handicapovaných dětí se mu opravdu nepovedl. Nepovedl z hlediska odborného, diskuse jím vyvolaná je velice vášnivá, v tomto směru nesporný úspěch. Do jaké míry je to jeho záměr, jak se ozval Hrad, či se prostě nemůže ovládnout sdělovat veřejně to, co by vzhledem (minimálně) k nepromyšlenosti formulací mělo zůstat v rovině polosoukromé, nevíme.

Aby bylo jasno, nepatřím do skupiny červenokaretníků a mám sklon hledat ve výrocích propíraných v médiích spíše to pozitivní, protože novináři hledají hlavně senzace a aféry. Tady hledám tak nějak marně. Ale přece…

Co se určitě povedlo a může to přinést dobré ovoce, je právě to

vyvolání diskuse na téma inkluzivního vzdělávání napříč společností. Téma, které obvykle zaujme jen pedagogy a rodiče dětí s postižením, najednou dostává pozornost snad ve statisících člověkohodin. Dlužno říct, že si to inkluze a vůbec vzdělávání, naše děti, opravdu zaslouží. Ale jak to s tou inkluzí vlastně je?

Debaty, co s dětmi, kterým nějaký problém komplikuje přístup ke vzdělávání a úspěšnost ve škole, potažmo ve společnosti, hýbou odbornou veřejností dlouhé roky, ba desetiletí. Jako snad vše u nás se názory pohybují ode zdi ke zdi, ještě hůře, často jsou vymýšleny pokyny, které spojují nespojitelné. Ideově je zřetelný posun k inkluzi (dříve se říkalo integraci, inkluze více zrovnoprávňuje handicepované a ty ostatní, prostě jsou vedle sebe, ne jedni vsunuti mezi ty druhé).

Co se týče konkrétní situace ve školství, tak podmínky inkluzi stále více ztěžují, až znemožňují. K tomu výrazně přibývá dětí, u nichž je nějaké znevýhodnění diagnostikováno. Schválně nepíšu, že se častěji vyskytuje, i když určité zvýšení procenta handicapovaných dětí v populaci lze objektivně pozorovat. Drsně řečeno přežívají i ti, kteří by dříve neměli šanci, nicméně nějaký problém to obvykle provází.

Z negativních sociálních vlivů lze pozorovat obecně tendenci rodičů méně se svými dětmi mluvit, společně prožívat obyčejné denní starosti a radosti. Starost o materiální zabezpečení (do jaké míry je nutná, je věc individuální), multimediální zařízení bombardující atraktivními podněty dospělé i malé děti, to často způsobuje problémy i u dětí, které jsou jinak zdravé a bystré.

Tendence najít nějakou diagnózu a napsat škole „papír“ nabádající k individuálnímu přístupu k dítěti a zohledňování jeho handicapu, i když je dítě v zásadě v pořádku (jen má třeba „blbé období“ nebo nadání pro školní záležitosti nižší, než by si rodiče přáli), ta je bohužel také faktorem, který zvyšuje incidenci nejrůznějších poruch ve statistikách. Rozumný a zkušený pedagog přitom v rámci možností zcela automaticky k dětem individuálně přistupuje a bere ohled na problémy svých žáků i bez papíru a razítka.

Ti učitelé, co nejsou rozumní a zkušenost vlastní ani rady kolegů jim nepomáhají, ti do školy nepatří. Že tam jsou, je výsledkem toho, že všechny politické subjekty dlouhodobě před volbami hlásají politiku „priority vzdělávání“, a zcela opak aplikují v praxi.