Stanislav Křeček polemizoval v DR nedávno s redaktorkou Sašou Uhlovou o jejích reportážích, týkajících se Romů. Autor polemiky je už léta přesvědčen, že situaci Romů ve společnosti musejí řešit především sami Romové. Že to musejí být samotní Romové, upřesnil nyní, kteří budou formulovat své požadavky a potřeby a prosazovat je nejen vůči majoritní společnosti, ale i ve vlastní komunitě.

To není ovšem Křečkův vynález, je to tradiční anticiganistický stereotyp. Jen ta čtyři slova, která jsou v rozporu s českým ústavním pořádkem a evropským právem, jsem zvýraznil proložením já.

Na podporu svého postoje cituje Stanislav Křeček větu z loňské (veřejné) zprávy Bezpečnostní informační služby za rok 2013: „Negativně lze také hodnotit velmi často jednostranná a neobjektivní vyjádření různých proromských aktivistů a nevládních skupin, která označovala za příčinu neutěšené situace pouze majoritní společnost a Romy zbavovala jakékoli odpovědnosti za daný stav.“

Tato část zprávy BIS se týkala neklidu v některých městech ČR, tedy tamních protiromských „nálad“, případně už zjevných pokusů o pogromy, o něž se pokoušeli stoupenci krajní pravice.

Je smutnou ilustrací české společnosti — žertem řečeno je ilustrací její neromské i romské části, že autor považuje tuto větu ze zprávy BIS za tak pádný argument, že klade jen řečnickou otázku, zda si opravdu nikdo zprávu BIS nepřečetl.

Tato tajná služba, podle Stanislava Křečka v roli učitelského úřadu, zjevuje české společnosti nezpochybnitelnou pravdu, něco jako Písmo svaté nebo Korán či aspoň jako výrok římského biskupa ex cathedra. Přitom ta věta je ukázkou českých rasistických a xenofobních postojů, jež BIS od svého založení v roce 1993 pěstuje. BIS i Křeček hledají kolektivní odpovědnost (vinu) romské komunity jako celku. Takový celek ovšem ani neexistuje, je to jen výsledek rasistického uvažování.

Postoje Stanislava Křečka, který je protégé prezidenta Zemana, a BIS nejsou přece zaměřeny proti Romům, řeknou stoupenci takových názorů, jsou jen vedeny snahou jasně oddělit romskou „komunitu“ od neromské většiny a odpovědnost za porušování pořádku vyvodit (určit vinu) nezaujatě, padni, komu padni. Takové oddělení či rozdělení společnosti podle etnicity (národnosti) či dokonce podle „rasy“ se jmenuje segregace, a afrikánsky, což je jazyk nizozemských Búrů, „apartheid“.

Neznamená ovšem oddělení obou společenstev, naopak, jejich spolupráci podle pravidel, určených každé z nich. To je ovšem podle římského statutu Mezinárodního trestního soudu i podle Úmluvy o potlačení a trestání zločinu apartheidu (OSN z roku 1973) zločin proti lidskosti. A od roku 2010 (teprve!) je to trestný čin i v České republice, a to trestný čin (zločin) nepromlčitelný. Dříve se to do českého trestního zákona nepodařilo prosadit, protože by to uráželo Čechy jako možné pachatele apartheidu.

Stanislav Křeček je ale právník, s dokončeným právnickým vzděláním magisterského typu, dokonce i s dodatečně složenou rigorózní zkouškou, jak se nakonec ukázalo. Jistě proto tuto novou právní úpravu zná.

Až bude jednou nějaký historik z budoucího Ústavu (či Úřadu!) pro studium demokratického režimu bádat nad slučitelností policejních a zpravodajských činností s Ústavou ČR a s demokratickým řádem lidských práv, bude jistě pátrat především po důvodech, proč tehdy, kolem roku 2012, střety mezi občany a policisty v některých městech ČR vůbec vznikaly. Přezkoumávat bude i onu zprávu BIS o těchto nepokojích, z níž cituje Stanislav Křeček.

Historik, věren marxistické a socialistické tradici této země, se zaměří především na sociální situaci postupně pauperizovaného obyvatelstva a na frustraci mladých lidí. To ovšem ti, kdož dnes hledají viníka „nepokojů“, nedělají. BIS i Stanislav Křeček hledají v zájmu „vyváženosti“ vinu částečně u stoupenců krajní pravice, nebo, a to pokud možno rovným dílem — u „samotných“ Romů, tedy na jedné straně údajného sporu.

Od protiromských nepokojů a Stanislava Křečka musím nyní odskočit o bezmála půlstoletí zpátky. Historika budoucnosti totiž jeho zkoumání dovede až do Francie května a června 1968, kdy se tam otřásla nejen politická moc (gaullistů, pravicových, avšak současně protiamerických), nýbrž samy základy kapitalistického výrobního způsobu, proti němuž se jako alternativa stavěla hospodářská a správní samospráva.

Mnozí komentátoři tehdy přičítali vinu za to, že se samosprávná revoluce neprosadila, Francouzské komunistické straně, jejíž vedení se dost odporně postavilo proti studentskému a později i dělnickému hnutí.

Kam může vést snaha o vyváženost