Stanislav Křeček polemizoval v DR nedávno s redaktorkou Sašou Uhlovou o jejích reportážích, týkajících se Romů. Autor polemiky je už léta přesvědčen, že situaci Romů ve společnosti musejí řešit především sami Romové. Že to musejí být samotní Romové, upřesnil nyní, kteří budou formulovat své požadavky a potřeby a prosazovat je nejen vůči majoritní společnosti, ale i ve vlastní komunitě.

To není ovšem Křečkův vynález, je to tradiční anticiganistický stereotyp. Jen ta čtyři slova, která jsou v rozporu s českým ústavním pořádkem a evropským právem, jsem zvýraznil proložením já.

Na podporu svého postoje cituje Stanislav Křeček větu z loňské (veřejné) zprávy Bezpečnostní informační služby za rok 2013: „Negativně lze také hodnotit velmi často jednostranná a neobjektivní vyjádření různých proromských aktivistů a nevládních skupin, která označovala za příčinu neutěšené situace pouze majoritní společnost a Romy zbavovala jakékoli odpovědnosti za daný stav.“

Tato část zprávy BIS se týkala neklidu v některých městech ČR, tedy tamních protiromských „nálad“, případně už zjevných pokusů o pogromy, o něž se pokoušeli stoupenci krajní pravice.

Je smutnou ilustrací české společnosti — žertem řečeno je ilustrací její neromské i romské části, že autor považuje tuto větu ze zprávy BIS za tak pádný argument, že klade jen řečnickou otázku, zda si opravdu nikdo zprávu BIS nepřečetl.

Tato tajná služba, podle Stanislava Křečka v roli učitelského úřadu, zjevuje české společnosti nezpochybnitelnou pravdu, něco jako Písmo svaté nebo Korán či aspoň jako výrok římského biskupa ex cathedra. Přitom ta věta je ukázkou českých rasistických a xenofobních postojů, jež BIS od svého založení v roce 1993 pěstuje. BIS i Křeček hledají kolektivní odpovědnost (vinu) romské komunity jako celku. Takový celek ovšem ani neexistuje, je to jen výsledek rasistického uvažování.

Postoje Stanislava Křečka, který je protégé prezidenta Zemana, a BIS nejsou přece zaměřeny proti Romům, řeknou stoupenci takových názorů, jsou jen vedeny snahou jasně oddělit romskou „komunitu“ od neromské většiny a odpovědnost za porušování pořádku vyvodit (určit vinu) nezaujatě, padni, komu padni. Takové oddělení či rozdělení společnosti podle etnicity (národnosti) či dokonce podle „rasy“ se jmenuje segregace, a afrikánsky, což je jazyk nizozemských Búrů, „apartheid“.

Neznamená ovšem oddělení obou společenstev, naopak, jejich spolupráci podle pravidel, určených každé z nich. To je ovšem podle římského statutu Mezinárodního trestního soudu i podle Úmluvy o potlačení a trestání zločinu apartheidu (OSN z roku 1973) zločin proti lidskosti. A od roku 2010 (teprve!) je to trestný čin i v České republice, a to trestný čin (zločin) nepromlčitelný. Dříve se to do českého trestního zákona nepodařilo prosadit, protože by to uráželo Čechy jako možné pachatele apartheidu.

Stanislav Křeček je ale právník, s dokončeným právnickým vzděláním magisterského typu, dokonce i s dodatečně složenou rigorózní zkouškou, jak se nakonec ukázalo. Jistě proto tuto novou právní úpravu zná.

Až bude jednou nějaký historik z budoucího Ústavu (či Úřadu!) pro studium demokratického režimu bádat nad slučitelností policejních a zpravodajských činností s Ústavou ČR a s demokratickým řádem lidských práv, bude jistě pátrat především po důvodech, proč tehdy, kolem roku 2012, střety mezi občany a policisty v některých městech ČR vůbec vznikaly. Přezkoumávat bude i onu zprávu BIS o těchto nepokojích, z níž cituje Stanislav Křeček.

Historik, věren marxistické a socialistické tradici této země, se zaměří především na sociální situaci postupně pauperizovaného obyvatelstva a na frustraci mladých lidí. To ovšem ti, kdož dnes hledají viníka „nepokojů“, nedělají. BIS i Stanislav Křeček hledají v zájmu „vyváženosti“ vinu částečně u stoupenců krajní pravice, nebo, a to pokud možno rovným dílem — u „samotných“ Romů, tedy na jedné straně údajného sporu.

Od protiromských nepokojů a Stanislava Křečka musím nyní odskočit o bezmála půlstoletí zpátky. Historika budoucnosti totiž jeho zkoumání dovede až do Francie května a června 1968, kdy se tam otřásla nejen politická moc (gaullistů, pravicových, avšak současně protiamerických), nýbrž samy základy kapitalistického výrobního způsobu, proti němuž se jako alternativa stavěla hospodářská a správní samospráva.

Mnozí komentátoři tehdy přičítali vinu za to, že se samosprávná revoluce neprosadila, Francouzské komunistické straně, jejíž vedení se dost odporně postavilo proti studentskému a později i dělnickému hnutí.

Kam může vést snaha o vyváženost

Předseda oné strany Georges Marchais tehdy označil studenta Daniela Cohn-Bendita za německého anarchistu, to aby se vyhnul — jak se to tehdy ve Francii často komentovalo — výrazu „německý žid“, jímž častovala „Rudého Danyho“ krajní pravice, například katolické noviny La Minute. Dnes říká bývalý předseda krajně pravicové Národní fronty Jean-Marie Le Pen, že redakci týdeníku Charlie Hebdo ovládá „anarchotrockistický duch“.

V červnu 1968 situaci ve Francii ale „zachránil“ (tedy zachránil z hlediska tehdejší politické třídy a vládnoucí buržoazie) Raymond Marcellin, přezdívaný Raymond la Matraque, tedy Raymond Obušek, jehož jmenoval Charles („Charlie“) de Gaulle 31. května ministrem vnitra.

Začátkem června nechal Marcellin rozpustit dvanáct krajně levicových organizací, a v říjnu, kvůli vyváženosti, i krajně pravicové hnutí Západ (Occident) a pak, v roce 1973 trockistickou Komunistickou ligu a současně krajně pravicové hnutí Nový řád (Ordre nouveau).

Více než rozpuštění radikálních skupin poškodily Francii vládní „sociální reformy“, hlavně politika vůči imigrantům. Ti nadále už nemohli žádat o povolení k pobytu bez zajištěného finančního příjmu a „slušného“ bydlení.

Lidé mají přece žít ve svých zemích, a nemísit se, a pokud už v cizině žijí, mají se do své původní země zase vrátit, soudila tehdy francouzská vláda, kterou kvůli tomu nejen stoupenci levice, nýbrž i liberálové považovali za fašistickou. Dnes totéž docela vážně tvrdí údajně levicový prezident České republiky Miloš Zeman.

Budoucí historik se bude pokoušet zjistit, zda ona Marcellinova „vyváženost“ — represe nejen vůči imigrantům a levici, ale také vůči krajní pravici — inspirovala ministra vnitra Jana Rumla (ODS) a jeho náměstka Martina Fendrycha, kteří si z vyváženého boje proti krajní pravici a proti krajní levici (v českých podmínkách včetně salónních komunistů) utvořili mantru, jíž léta otravovali veřejnost.

Z téhož soudku je i rovnice komunismus = fašismus, jíž se zbytky poražené pravice stále sveřepě drží. Je to mantra, na níž stojí tajná služba, tedy BIS.

Marcellinova xenofobní éra skončila až v únoru 1974, pár týdnů poté, co se provalil skandál s tajným zabudováním odposlouchávacího zařízení v redakci satirického týdeníku Spoutaná kachna (Le Canard enchaîné), konkurenta týdeníku Charlie Hebdo. Odposlech instalovali příslušníci tajné služby, převlečení za instalatéry. Satirické časopisy hrají ve Francii významnou politickou roli, ale tajné služby taky. A někdy, jak vidíme, dokonce i instalatéři.