Příklady soužití majoritní společnosti a Romů
Saša UhlováSaša Uhlová bilancuje svůj půlroční projekt, v jehož rámci se zabývala příklady dobré praxe v překonávání napětí mezi Romy a většinovou společností. Vybírá šest základních příznivých trendů, z nichž lze čerpat naději.
Soužití majoritní společnosti s romskou menšinou je v České republice komplikované, o tom nikdo nepochybuje. Nenávistné demonstrace vůči tzv. nepřizpůsobivým se periodicky opakují, ale jsou jen špičkou ledovce.
I v této neblahé situaci přesto existuje několik světlých bodů, díky kterým ještě nepropukly pogromy a ledacos se daří zlepšovat. Příkladů vybírám šest na základě své půlroční práce, při které jsem psala reportáže o lidech i aktivitách, které přispívají k lepšímu soužití etnických Čechů a Romů.
Sociální práce občanských organizací
V prostředí organizací a jednotlivců, které se zabývají soužitím Romů a etnických Čechů, jsou někdy kritizovány ty občanské organizace, jež se zabývají terénní sociální prací. Kritici ale opomíjejí skutečnost, že navzdory všemu udržují tyto organizace sociální smír a jejich individuální pomoc je nenahraditelná.
Ať už poskytují dluhové poradenství, pomáhají s doučováním, nebo řeší jakékoli další problémy svých klientů, daří se jim zabránit u mnoha rodin a jednotlivců pádu na dno, nebo dokonce pomáhají lidem se z jejich situace vymanit a začít lepší život. Jako příklad malé občanské organizace může sloužit reportáž o společnosti Tady a teď, v České republice jich ale působí celá řada. Namátkou IQ Roma servis, Romodrom, z větších pak Člověk v tísni.
Emancipace Romů
Důležitou roli sehrávají také organizace i jednotlivci, kteří se snaží o zlepšení postavení Romů podporou jejich emancipace. Na národní úrovni takto působí třeba Romea, která celou řadou svých aktivit podporuje jak jednotlivce, tak i všechny Romy například prostřednictvím svého webu, nebo podpory romských studentů.
Za zmínku stojí i v Ostravě působící trojice žen v kampani za vzdělání, která pomáhá rodičům zajímat se více o vzdělání svých dětí a bojovat proti segregaci. Nebo Konexe, které se mimo jiné snaží poskytovat podporu obětem nenávistných pochodů a aktivizovat komunity. Další takovou aktivitou je soutěž Romano suno, kterou pořádá nadace Nová Škola.
Obce, které jdou proti proudu
Na situaci nejen Romů, ale všech obyvatel má významný vliv politika jednotlivých obcí. Jedno volební období je bohužel krátká doba pro to, aby se něco významně změnilo.
To svádí řadu obecních zastupitelstev k populistickým řešením, která nakrátko problémy zdánlivě odstraní, například vystěhování sociálně slabých Romů dál od centra města. Řešení jsou to krátkozraká, protože čím je lokalita vyloučenější, tím víc problémy narůstají.
Proto je na místě zmínit se o několika obcích, které jdou proti zaběhaným zvykům a snaží se, často s podporou Agentury pro sociální začleňování, stavět sociálnímu. Takovou obcí jsou třeba Žlutice, ale také například Šternberk, Kadaň, Obrnice, Ralsko, Kutná Hora, Rumburk a další. Patří jim hluboká úcta, neboť k takovému postupu je zapotřebí odvahy.
Komunitní práce
Popelkou je zatím v České republice komunitní práce, o jejíž podobě má jen málokdo přesnou představu. Základním předpokladem komunitní práce je odklon od paternalistického přístupu a snaha zaktivizovat místní komunitu.
Prvními vlaštovkami jsou Český západ, což je Toužimsko a Tepelsko v Karlovarském kraji, nebo Vzájemné soužití Kumara Vishwanathana v Ostravě. Komunitní práci ale rozjíždějí třeba i ve Frýdku Místku a zdá se, že by to mohla být cesta, kterou by se mohly jednotlivé obce vydat.
Jednotlivci, kteří překonávají své předsudky
Situace by byla mnohem horší, kdyby všichni etničtí Češi byli stejně nenávistní, jako jsou mnozí diskutéři v internetových debatách. Naštěstí tomu tak není a řada lidí, jejichž jména neznáme, působí ve prospěch vzájemného soužití.
Pronajímají byty Romům, zaměstnávají je, snaží se o integraci jako učitelé, sociální pracovníci, nebo prostě jen sousedé. Bez těchto lidí by byl život pro všechny Romy, na kterých je jejich etnicita vidět, nesnesitelný.
Neviditelní Romové
Kromě Romů, kteří se veřejně angažují ve prospěch své místní komunity, nebo ve prospěch soužití na celostátní úrovni, žije mezi námi mnoho Romů, kteří žijí své obyčejné životy. Často pocházejí ze špatných sociálních poměrů, přesto se jim podařilo vystudovat aspoň střední školu, nebo šli dokonce ještě dál. K tomu museli být mnohem cílevědomější, nežli lidé, kteří vyrůstali v rodinách se silným ekonomickým, sociálním a kulturním kapitálem.
Někdy se potýkají s nevraživostí a předsudky, přesto nezahořkli a snaží se dál. V médiích se o nich mnoho nedočteme, často je skrz jejich pracovní uniformu jako Romy ani nevnímáme, ale i bez nich by to tu bylo mnohem horší.