Historický Šternberk na úpatí Jeseníků je jedním z měst, kde letos v dubnu spustili inspirativní pilotní program takzvaného prostupného zaměstnávání, jenž má přispět k řešení místní dlouhodobé nezaměstnanosti. Program míří proti několika zakořeněným stereotypům.

Jedním z nich je názor, že sociálně vyloučeným lidem, mezi nimiž se vyskytuje mnoho Romů, prakticky nelze najít běžnou práci. Anebo že zvrácení neuspokojivé situace je v první řadě otázkou velkých grantových investic.

Jedné sychravé prosincové středy jsem se vydal autobusem z Brna zjistit, jak to vypadá přímo na místě. „V Agentuře se o prostupném zaměstnávání mluví už delší dobu. Za tu dobu jsme dospěli ke zkušenosti, že standardní nástroje aktivní politiky zaměstnanosti, které využívají Úřady práce, fungují v prostředí sociálního vyloučení jen velmi omezeně,“ vrací se k východiskům programu Prostupné zaměstnávání v Olomouckém kraji Martin Navrátil, lokální koordinátor vládní Agentury pro sociální začleňování, který za jeho zrodem do značné míry stojí.

„Rozhodli jsme se proto vyzkoušet nástroje, které jsou přímo promýšleny s ohledem na lidi dlouhodobě znevýhodněné — zadlužené, s nízkou kvalifikací, ohrožené ztrátou bydlení nebo exekucemi,“ vysvětluje Navrátil. Program chce například nezaměstnaným nabídnout nejen důstojnou práci, ale také asistenci sociálních služeb, které jim pomohou individuálně řešit problémy, s nimiž se nevyhnutelně potkají — například s potřebou hlídat děti či s nutností splácet dluhy.

Nápad zkusit zlepšit — mnohdy na první pohled bezvýchodnou — situaci společensky znevýhodněných obyvatel programem, který by jim umožnil ujít krok za krokem cestu od závislosti na sociálních dávkách po běžné zaměstnání, se již zkouší na několika místech po celé republice. Koncept, se kterým přišel Navrátil do Šternberka, však v řadě ohledů vyčnívá: snaží se sloučit dosud náhodně používané nástroje státní politiky zaměstnanosti do jednoho celku, vychází z dlouholetých terénních zkušeností Agentury s řešením sociálního vyloučení a staví na těsném partnerství místních klíčových aktérů — občanských organizací, obce či Úřadu práce.

Projekt, do kterého se kromě Šternberka a sousedního Moravského Berouna zapojilo i město Hranice a několik obcí na Jesenicku, má přiznaně kutilské rysy. Pracuje s „tím, co je“ — se stávajícími postupy, jež mají zaměstnavatele motivovat k nabírání různě znevýhodněných skupin, jako jsou absolventi, lidé předdůchodového věku anebo právě dlouhodobě nezaměstnaní.

Kombinací a doplněním již zavedených nástrojů se snaží ukázat, že úspěch nemusí zdaleka záviset jen na objemu vložených prostředků, ale i na chuti domluvit se a hledat společně cesty, jak situaci v obci řešit.

Hlavně ať je práce

Na městském úřadu nás vítá tisková mluvčí Irena Černocká. Spolu s ní přišli na setkání i dva z deseti šternberských účastníků programu (celkem jich je v regionu zapojeno šedesát) — Růžena a Dušan Gáborovi.

Paní Gáborová pracovala naposledy před dvěma lety, její synovec přišel o místo brusiče ve slévárnách o rok dříve. Oba jsou Romové, stejně jako další dva členové pracovního týmu. Na rozhovor s námi si odskočili od povinností na okraji města, které provádějí v rámci takzvaných Veřejně prospěšných prací. „Dneska pálíme, tak je teplo,“ libují si. Jinak hlavně uklízejí chodníky, shrnují listí anebo — jako před Vánocemi — stavějí stánky na náměstí.

„Není sníh, tak se uklízí,“ lakonicky hodnotí dnešní činnost jejich mistr Pavel Dobrý, skromně působící muž středního věku. Podobné skupiny vede už osm let a za tu dobu spolupracoval s více než stovkou nezaměstnaných. „Pracují dobře a rádi, i když to je jen na půl roku. Nemám s nimi špatnou zkušenost,“ chválí si aktuální partu.

I z průběhu krátkého setkání lze vyvodit, že pan Dobrý má u pracovníků respekt — snad proto, že nejen dohlíží, ale i sám přidává ruku k dílu, snad proto, že byl kdysi také nezaměstnaný a právě na „vépépéčkách“ začínal. Nynější pracovník města je živoucím důkazem, že získat stálé místo lze.

Gáborovi i jejich kolegové jsou do prostupného zaměstnávání zapojeni již osmým měsícem. Z řad klientů sociálních služeb je do programu vybral Úřad práce společně s místními občanskými organizacemi. Podmínkou účasti byl především skutečný zájem — volba díky tomu padla na ty dlouhodobě nezaměstnané, kteří neztratili motivaci.

První tři měsíce strávili na takzvaných APP: Aktivizační pracovní příležitosti jsou novým nástrojem, který úřady práce testují od letošního roku. Navazuje na podobu veřejné služby před rokem 2012, než ji tehdejší ministr Jaromír Drábek přeměnil do podoby, kterou jako novodobé nevolnictví zakázal Ústavní soud.

Je to jakási „práce na zkoušku“, kdy si k dávkám můžete přivydělat až pár tisícikorun za čtyřicet hodin „brigády“ měsíčně. Po Aktivizační pracovní příležitosti nastoupili nezaměstnaní na půl roku na Veřejně prospěšné práce, za které už dostávají klasickou, byť minimální, mzdu — osm z nich je u města, dva v občanských organizacích.

Od února začíná třetí, nejnáročnější fáze — všichni by měli nastoupit do běžného zaměstnání u soukromého subjektu. To bude první rok dotované, posléze už ale ne. „Snad se jim podaří něco nám najít. Je docela jedno, co — hlavně, ať je práce,“ shodují se oba Gáborovi.

Od skepse k důvěře

„Zpočátku jsme byli docela skeptičtí,“ vrací se k časům, kdy se na Úřad práce ve Šternberku obrátil Martin Navrátil, jeho vedoucí Lenka Nováková. Nedůvěru nejen v ní, ale i u jejích kolegyň a kolegů zvyklých na zaběhlé byrokratické postupy, vzbuzovala spontánní, v lecčem improvizační povaha programu. Nikdo navíc zpočátku nemohl zaručit, že se všem účastníkům skutečně podaří najít stabilní práci — reálně hrozilo, že se po pár měsících vrátí zase zpátky na úřad a vše bude jak dřív.

Nakonec ale Úřad práce vyšel Agentuře vstříc. Sama jeho temperamentní vedoucí ostatně zřetelně souzní s duchem programu, že práci je třeba především hledat v místě, a to pokud možno takovou, která dává zaměstnaným smysl. A vidí, že úřad v této zprostředkovatelské roli zdaleka nestačí poptávce.

Na úřadu tak svolili k tomu, že nástroje, které jinak fungují odděleně, „sešijí“ do jednoho, ačkoliv to bude vyžadovat vyšší investici na nezaměstnaného. Je však na místě poznamenat, že stále se jedná pouze o zlomek částky, kterou stát investuje do vzniku pracovních míst formou tzv. investičních pobídek pro velké nadnárodní korporace.

Právě zajištění dlouhodobé perspektivy a návaznosti jednotlivých fází je pro projekt klíčové. Jak ukazuje letošní studie Multikulturního centra Praha Kdy se práce vyplatí?, pro nezaměstnané, kterým se podaří sehnat práci jen nárazově, může být konečný výsledek jejich pokusu z finančního hlediska kontraproduktivní. Za tím, že se do práce nehrnou, tak vůbec nemusí být lenost — jak si kdekdo rád myslí — ale prostá logická úvaha.

Z hlediska potřeby uživit rodinu může být zkrátka jistější a zodpovědnější volbou zůstat na dávkách, případně si „načerno“ přivydělat, než se vrhnout do nejistoty a riskovat ztrátu příspěvků, například na bydlení.

Nezůstat jen u improvizace

V prostředí českého přelévání odpovědnosti a ubíjejícího formalismu je ve Šternberku docela osvěžující vidět lidi se zdravou dávkou idealismu, kteří mají chuť hledat řešení a pomáhat těm, kdo to potřebují. Bez vzájemné důvěry a vstřícnosti zúčastněných institucí by přitom program mohl fungovat jen těžko.

Tím, že jde o pilotní projekt, se zákonitě naráží na celou řadu

administrativních překážek. Účastníkům programu například nelze v současnosti zajišťovat rekvalifikační kurzy ani některé další služby, protože po dobu Veřejně prospěšných prací vypadli z evidence nezaměstnaných. A problémem jsou samozřejmě i peníze — Úřad práce například nemá z vlastních zdrojů kde brát, aby zajistil komunikaci se zaměstnavateli, a tato povinnost tak padá na bedra Agentury pro sociální začleňování.

Zástupci Úřadu práce, města i Agentury se shodují, že situaci by prospělo, kdyby dosavadní křehké spojenectví dostalo solidnější institucionální rámec. Litují například, že za stávající situace nejsou k mání peníze „navíc“ — zaměstnance by jistě motivovalo, kdyby před sebou měli vidinu dejme tomu pětistovkového bonusu na konci měsíce za dobře odvedenou práci. Scházejí i peníze na jejich předáka, jejž v současnosti jej platí město, případně na další lidi, kteří by nezaměstnané zaškolovali.

Dosavadní zkušenost Šternberka a dalších obcí na Olomoucku každopádně sympaticky mění pohled zúčastněných lidí a institucí. Například na to, zda lze smysluplně propojit občanské organizace a státní správu.

Ukazuje rovněž, že i dlouhodobě nezaměstnané „případy“ mohou získat práci, pomůže-li se jim systematicky s překonáváním bariér. Pořád je to ale jen dílčí úspěch, který do značné míry improvizuje v prostředí státního aparátu, nastaveného v mnoha ohledech nefunkčně.

Šternberský příběh dokládá, že použití jakkoliv sofistikovaných nástrojů bude vždycky kulhat, nebudou-li je doprovázet i adekvátní změny systémové — například vyladění státní politiky zaměstnanosti, potírání lichvářských a exekutorských mafií, anebo motivující zvýšení minimální mzdy.

Uvědomuje si to i Alena Zieglerová, která se v Agentuře dlouhodobě věnuje problematice zaměstnanosti. Se svými kolegy a kolegyněmi se proto snaží, aby se zkušenosti z terénu promítly i do legislativy anebo do zadávání evropských projektů. A něco už se daří — například Ministerstvu práce a sociálních věcí se velmi zamlouvá princip partnerství úřadů práce s občanským sektorem a hodlá jej v nadcházejícím programovém období zařadit do grantových výzev.

Lidé nad zlato

V posledních letech se u nás roztrhl pytel s projekty, které chtějí tak či onak pozvednout situaci dlouhodobě nezaměstnaných. Jejich velké ambice však často troskotají na tom, že stavějí na problematických předpokladech, jsou napsány „od stolu“, přehlížejí lokální know-how a zapomínají navázat skutečně partnerský vztah s obcemi a dalšími klíčovými aktéry. Často si tak počínají neohrabaně.

I sebelepší projekt se navíc po pár letech uzavře a nevznikne-li jeho pokračování, situace se zase vrací k původnímu stavu. „Praxe ze Šternberku dává naději, že i po skončení projektů bude možno na daný způsob práce a vytvořené kontakty navázat,“ vystihuje výhody nízkonákladového charakteru programu Alena Zieglerová. Po nabytých zkušenostech se už zkrátka jen těžko může někdo do budoucna vymlouvat, že bez pořádného projektu v zádech nejde nic dělat.

„Podstatnější než peníze jsou totiž lidé,“ dodává k tomu paní Zieglerová. A Irena Černocká z městského úřadu jí dává nepřímo zapravdu: „Za zásadní postavu pokládám pana Dobrého. Bez člověka jeho typu by se nám to celé dělalo jen těžko.“

Na to, jak šternberský experiment dopadne, si ještě musíme pár měsíců počkat. Brzy po začátku roku vstoupí do své přelomové fáze a na tvářích nezaměstnaných i pracovníků zapojených institucí je už teď místy znát nervozita. Jedním z rozhodujících faktorů úspěchu bude, zda se podaří přesvědčit podnikatele, aby nezaměstnané přijali.

Martin Navrátil je ale optimistou: „Pro mnohé z firem, s nimiž jsem mluvil, je důležitější než dotace to, že s nezaměstnanými někdo delší dobu pracuje. Jsem proto přesvědčen, že přechod zvládneme a všechny se nakonec podaří umístit. Pravdou ale je, že do značné míry to bude záležet i na nich samých.“

Fotografie VOJTĚCH PELIKÁN, DR