Něco se tu začalo hýbat

Komunitní projekt ve Frýdku-Místku ukazuje, jak se Romové i se svými sousedy z majoritní společnosti dokáží společně postarat o veřejný prostor, pokud k tomu mají vhodné podmínky.

Igor_demo20

Saša Uhlová

07.10.2014 06:00

„Já bych robil! Kdybych mohl zpátky na šachtu, tak bych jim trhal ruky,“ vypráví cestou do stavebnin Ivan, který pracoval deset let ve válcovně plechu, v cihelně, na stavbách, sekal trávu, uklízel. Pak byl dva roky nezaměstnaný a pobíral existenční minimum. Nově je domovníkem - preventistou v místě, kde bydlí. Za poloviční úvazek pobírá 5600 korun hrubého. „Jsem za tu práci rád, jinou už neseženu, mám svoje roky a nejsem vyučený.“



Ivan svou práci dělá rád.

Do stavebnin míříme pro barvu, kterou Ivan potřebuje k domalování chodby. Spolu s dalšími nájemníky si svépomocí zvelebují dům i jeho okolí. Mzdu nepobírá za malování stěn, ale za to, že se stará, aby se v lokalitě žilo dobře. Ulice Míru byla ještě před rokem a půl typickou sociálně vyloučenou lokalitou. Dnes se její obyvatelé všemožně snaží o to, aby tomu tak nebylo.

Začalo to na jaře roku 2013, když na odbor bezpečnostních rizik a prevence kriminality města Frýdku-Místku přišli tři bývalí policisté a ulici Míru a okolí vyhodnotili jako bezpečnostní riziko. „Není to riziko z toho důvodu, že je tam obrovská kriminalita, že se tam krade a přepadává. Na to jsou jasná data, v této lokalitě je kriminalita zhruba jednoprocentní, což je marginální, na rozdíl od ulice Revoluční, kde nežije jediný Rom, ale je tam nejvyšší kriminalita,“ vysvětluje Ivan Žurovec (52 let), který má na starosti práci v terénu. 


Strach je často iracionální. 

Jeho nadřízený Tomáš Václavík doplňuje: „Frýdecko-Místecko měli v plánu zneužít pravicoví extremisté pro své demonstrace. Chtěli sem přijít a ukazovat, jak ti Romové hrozně žijí.“ Proto jejich odbor zažádal ministerstvo vnitra o projekt Domovník - preventista. Ten spočívá právě v tom, že radnice platí z peněz ministerstva ve vytipovaných městských domech člověka, který má za úkol starat se o to, aby se v lokalitě udržoval pořádek a pravidla občanského soužití.

Když Ivan (48) spolu s dalšími domovníky Rudou (52) a Petrem (50) nakoupí potřebný materiál, zamíříme zpátky k domům, kde je rušno. Na první pohled vypadá ulice Míru jinak než typická sociálně vyloučená lokalita. Lidé tam natírají chodby, prostranství kolem domů je vzorně uklizené a vládne zde optimistická nálada. 



Svobodomyslné ženy
Kromě Domovníka - preventisty začala letos na jaře pracovat v lokalitě i Hana Žurovcová (38 let) jako komunitní pracovnice. Spolu s kolegyní Zuzanou Maiwaelderovou (21) ji na rok a půl zaměstnal krajský úřad. Cílem je zjistit, jak by se zde mohla dělat komunitní práce a co přináší.

Hana popisuje začátky, které měla coby komunitní pracovnice usnadněné již probíhajícím projektem Domovník. „Domovníci nám hodně pomohli, hned od začátku nás podpořili,“ vysvětluje.


Neměly jsme předem utvořené představy. 

Komunitní práce je zcela odlišná od klasické sociální práce. V té existují například terénní programy či sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, služba je však zákonem hodně limitovaná. Sociální pracovník musí vykazovat počet intervencí, předepsaný počet kontaktů s klienty. „Je to přístup ke klientům na principu pevně stanovené nabídky. Zvenku máme něco nadefinované a budeme vám to tady poskytovat, a vy to prostě berte, nebo nechte být,“ vysvětluje Hana.

Komunitní práce takto pevně stanovené hranice nemá. „Přišly jsme úplně otevřené bez předem vytvořených představ, co by se tady mělo dělat. Prostřednictvím domovníků, se kterými nás Ivan seznámil, jsme se tam začaly orientovat a seznamovat.“ První měsíc obě komunitní pracovnice jen chodily a ptaly se: „Co vás tady trápí, co si myslíte, že by se dalo dělat? Byl byste ochotný se do něčeho zapojit? Co rád děláte, v čem jste dobrý?“

Udělaly dvě velká setkání, kam pozvaly obyvatele. Na velký papír zapisovaly, co by se podle mínění místních lidí dalo zlepšit. Lepily lístečky, dávaly body, co je nejpalčivější, co obyvatele domů nejvíc trápí.

Na setkání se ukázalo, že největším problémem je bydlení. Byty mají hodně špatnou kvalitu. Záchody jsou na chodbách, byty nemají koupelnu, jen umyvadlo se studenou vodou. Obyvatelé si topí v kamnech. V komunitě je veřejná prádelna, kde si lidé mohou za peníze vyprat a vysprchovat se. Obyvatele také trápilo, že se o ně podle nich město dostatečně nezajímá. Hodně mluvili o volném čase dětí, o nedostatečné nabídce aktivit pro ně.

Zformulováním představ o tom, jak lze život zlepšit, však komunitní práce nekončí. Dalším úkolem je zapojit místní lidi tak, aby se na zlepšování prostředí kolem sebe začali sami podílet. „Udělali jsme volby v prádelně, pomohli nám domovníci a paní Jana Šponiarová, prádelnice, která bydlí v neromské části sídliště,“ popisuje Hanka. 


Volby se konaly v prádelně.

Volilo asi šedesát lidí. Zvolili si šestičlennou Radu. Schůzí se ale aktivně účastní ještě další čtyři lidé. Přijít může ostatně kdokoli. V Radě jsou dvě neromské ženy, čtyři Romové, z nich jedna žena. Pojmenovali se Rada sídliště Válcoven plechu. „Nechtěli být radou ulice Míru, strašně je štve, když jsou označováni za sociálně vyloučenou lokalitu,“ komentuje to Hanka.

Sídliště Válcoven plechu je název pro celou lokalitu, která je v polovině rozdělená fotbalovým hřištěm. Na jedné straně bydlí Romové, na druhé straně majorita. 


Sídliště je rozdělené fotbalovým hřištěm.

Obyvatelé neromské části lokality se zatím nijak houfně nezapojují, ale prádelnice, kterou Romové dobře znají, se stala členkou Rady zcela přirozeně. Druhá členka Rady z neromské části je mladá inženýrka Zdenka Benešová, matka dvou dětí.

„Chodil tam jeden gadžo, a když jsme mu nabídli, aby kandidoval, říkal, že on ne, ale že by do toho šla možná jeho žena, která je hodně svobodomyslná. To je samozřejmě něco nenormálního být v nějaké radě s Romy. Tak přibyla paní Benešová, která vymyslela, že uděláme občasník a tam budeme psát, co jsme udělali,“ směje se Hanka.

Zdenka Benešová považuje svou práci pro Radu za přirozenou. „Nechápu, proč se i další lidé nesnaží o zlepšení, vždyť to je v jejich zájmu,“ vysvětluje klidně. Sama se proto rozhodla pro svou budoucnost i budoucnost ostatních ve svém volném čase něco dělat. 

Zdenka Benešová, členka Rady sídliště Válcoven plechu. 

Občasník Rady byl nápad, který by právě mohl sloužit také k tomu, aby se do komunitního života zapojili i lidé „odnaproti“ z řad majority, kteří jsou nešťastní z toho, že mají v sousedství sociálně vyloučenou lokalitu. Když vyšlo první číslo, roznesli ho dobrovolníci do schránek všem lidem v oblasti.

Rada se schází každých čtrnáct dní. Přesně v souladu s původně vytipovanými preferencemi chtějí například rozšířit aktivity pro děti a zaměřit se na zlepšení kvality bytů. Zorganizovali fotbalový turnaj, do jehož příprav se zapojilo třicet místních lidí. „Pozvali jsme dva týmy z Ostravy. Jeden mladý kluk, který bydlel na ubytovně, si kluky vzal a trénoval s nimi. Hráli úžasně. Osmnáctého října bude romsko-český turnaj,“ vypočítává Hanka úspěchy Rady. 


Lukáš Virág trénuje s kluky fotbal a zapojuje se do činnosti Rady.

Ale Rada usiluje také o úplně základní věci: chtějí, aby město opravilo chodníky, kanalizaci a veřejná prostranství. Ukázalo se dokonce, že město má v šuplíku projekt, který se o to měl postarat, ale nebyl nikdo, kdo by ho prosazoval.

Spadly jste z Marsu?
Když začala Hanka se svou kolegyní obcházet obyvatele z řad majority, aby jim řekli, co dělají a zda se nechtějí zapojit, přivítala je paní Fojtíková, vitální šedesátnice, slovy: „Spadly jste z Marsu? Tady se nic nedá dělat. Kdybyste chtěly něco udělat, zařiďte, ať se vymění ty sítě.“

Obyvatele neromské části sídliště totiž trápily kovové sítě v brankách hřiště. Když děti hrály fotbal, rámusily tak, že to nebylo příjemné ani za zavřenými okny. Komunitním pracovnicím se podařilo domluvit na odboru školství výměnu a najednou tu byl mnohem větší klid.


Někdy stačí málo, aby se situace zlepšila hodně. Výměna sítí obyvatelům pomohla.

Nikdo ale nevěřil, že se sítě do týdne nezničí. Kovové tam město původně nainstalovalo proto, aby vydržely, aby je děti ze sousedství nepotrhaly. Sítě tam jsou ale stále a v perfektním stavu. Domovníci navíc natřeli spolu s dětmi branky.

„Natřeli také koše, stojany na prádlo a už nevědí, kde mají přestat s tím natíráním! Jak se energie jednou uvolní, tak jede,“ s hrdostí v hlase říká Hana, která je pyšná na to, jak nadšeně se místní lidé chytli možnosti něco dělat.

S odborem životního prostředí Rada domluvila, že se zde nainstalují lavičky, které si lidé přáli. „Něco se tu začalo hýbat. Začalo to domovníky. Když na městě viděli, že je tam pořádek, že domovníci uklízejí, získali důvěru. Dřív by řekli, ale oni to zničí. Jenomže teď jsme mohli říct: vždyť jsou tu domovníci, oni na to dohlídnou. To byla velká opora, protože na to město slyšelo,“ vzpomíná Hana.

Rada se objednala dokonce i k primátorovi. Ten se také ptal: „Jak mi zaručíte, že se to nezničí?“ To dřív býval univerzální argument, proč do domů a občanského vybavení neinvestovat. Úředníci i politici ale začínají chápat, že argument přestal platit.

Hana zde bude komunitní práci dělat rok a půl. Placená je z projektu Moravskoslezského kraje „Podpora sociálních služeb v sociálně vyloučených lokalitách Moravskoslezského kraje III“ financovaného Evropským sociálním fondem. Obdobnou komunitní práci zajistil krajský úřad také v Bruntále a v Ostravě-Kunčičkách. Ukáže-li se to jako užitečný nástroj, bude úřad podporovat občanské organizace, které se budou komunitní práci věnovat.

Radost nad úspěchem trochu mírní Tomáš Václavík, který je přesvědčený, že se věci daří i díky spolupráci lidí, kteří se dobře znají. Shoda příjmení Ivana Žurovce a Hany Žurovcové není náhodná. Jsou manželé a oba se místu věnují i ve svém volném čase. Také skutečnost, že se bývalí kolegové od policie sešli na jednom místě, přispívá podle něj k lepší komunikaci.


Podle Tomáše Václavíka (vlevo) je dobrá komunikace základ.

A jak se ke změnám staví obyvatelé z řad majority? V závěru dne jdeme s Hankou a oběma neromskými členkami Rady Zdenou a Janou na návštěvu k paní Fojtíkové, která ze začátku nevěřila, že by bylo možné cokoli dělat. Chtějí se jí zeptat, co na to říkají sousedé, jestli sledují práci Rady a jaké jsou nálady mezi obyvateli. 


Pohled z okna paní Fojtíkové.

Paní Fojtíková nás zve dál a hned přichází s nápadem. Vedle jejího domu, v prostoru mezi oběma částmi sídliště jsou vedle fotbalového hřiště ovocné stromy. Ty by se podle ní měly vykácet, aby tam mohlo vzniknout dětské hřiště.

Prádelnice Jana se jí s překvapením ptá: „Ty nemáš dost hluku?“ Stará paní zakroutí rezolutně hlavou: „Aby si měly kde hrát děti z obou stran!“ Původně skeptická obyvatelka z řad majority dnes tvrdí, že se poměry v jejich ulici stoprocentně zlepšily. 

Jen vybrat nájemné
Část sídliště Válcoven plechu není jediné místo ve Frýdku-Místku, kde je co zlepšovat. Hned za tratí je ulice Křižíkova, ve které jsou domky podobné jako v ulici Míru. Domy však nepatří městu, ale soukromým majitelům. Ti se o ně vůbec nestarají, jen vybírají nájemné. Z počátku chtěli majitelé s Ivanem Žurovcem a jeho kolegy spolupracovat v domnění, že získávají spojence.

„Chtěli, abychom s nimi obešli nájemníky. Pak by jim prý mohli říct, že když nebudou platit nájem, sebereme jim děti,“ popisuje chování majitelů Ivan. Jeden z majitelů se tak prý domluvil i se sociálkou v Ostravě. Zda se jednalo ze strany majitele o manipulaci, nebo zda se skutečně něco podobného děje, není jasné. 


Takto vypadají zásuvky v domě, o který se majitel nestará.

Když majitel zjistil, že takovou pomoc očekávat nemůže, přestal mít o spolupráci zájem. Své nájemníky navštěvuje jen občas a podle Hanky Žurovcové jim sprostě nadává. Byty jsou v dezolátním stavu, v jednom z domů chyběly vchodové dveře, v některých bytech funguje například jen jedna zásuvka, komíny jsou nefunkční a zplodiny tak pronikají do bytů, dům je prolezlý štěnicemi.

Je vidět, že do domů už dlouho nikdo neinvestoval. Obyvatelé bytů se ale bojí o své situaci s novináři mluvit, protože by je majitel mohl vyhodit a oni by se ocitli na ulici.

Domovnický projekt ministerstva vnitra tu fungovat nemůže, protože ten je zaměřený pouze na obecní domy. Přesto zde Ivan Žurovec s Tomášem Václavíkem našli řešení. 


Preventista Milan, bývalý horník, před zdí, kterou vymaloval jeho syn. 

S městem se domluvili, že Milan, zdejší „domovník“, kterému říkají preventista, bude zaměstnaný v rámci veřejně prospěšných prací. Okolí domů, kde působí, se změnilo k nepoznání. Nepořádek a hory odpadků zmizely. Milanův syn vymaloval chodby a navenek se situace zlepšila. Prohnilý systém a neobyvatelné byty však zatím přetrvávají.


A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Luděk Ševčík - OSVČ

Pravda. Středa, 8.Října 2014, 18:52:4

A aktivisté by měli ovečky přesvědčit, aby se podepsali pod tuto iniciativu: http://www.smocr.cz/cz/nase-akce/jine/petice-ve-veci-reseni-problematiky-verejneho-poradku-a-socialnich-zalezitosti.aspx. Je také v jejich prospěch.

Luděk Ševčík - OSVČ

Středa, 8.Října 2014, 19:06:52

A také proto, aby nemusela vznikat takováto další prohlášení: http://www.smocr.cz/cz/oblasti-cinnosti/bezpecnost/primatori-statutarnich-mest-usteckeho-kraje-apeluji-na-vladu-a-parlament-aby-resily-socialni-situaci.aspx

Evoluce2

Martin Ševčík - Přisluhovač globálního kapitalismu 2, Frýdek-Místek

Díky za perfektní článek Čtvrtek, 9.Října 2014, 12:07:22

Jsem do Frýdku přistěhovaný teprve 5 let, takže neznám moc místní atmosféru kolem například těchto sídlišť.
Ale velice mě to zaujalo a zajedu se tam možná ještě dnes mrknout a pozeptat, jestli bych teba nmohl nějak pomoct. Kandiduji do zastupitelstva za KSČM. Do křesla mi to již zcela určitě nepomůže, ale třeba bych mohl i potom po volbách být nějak užitečný. Pravda je že zrovna v KSČM to není se vztahem k Romům vůbec růžové a místy si připadám, jako bych si buď já a nebo mí kolegové popletl stranu a nerozeznal rudou od hnědé. Ale právě na tom chci pracovat, aby se to změnilo.
Navíc jsem garant volebního tématu, kdy by jsme rádi zrušili poplatky za komunální odpad 492Kč na osobu. Půjde-li vše jak si možná naivně slibuji, mohl bych se ocitnout ve výboru pro odpady. Tak třeba bych potom pro výše zmíněnou iniciativu mohl něco udělat.
Majorita v zostřujících se podmínkách začíná těžce ujíždět, jde z toho až hrůza. Já cítím jako svůj největší úkol právě udržovat při zdravých smyslech sociálně se propadající řekněme původně tu střední třídu, aby až se bude lámat chleba šla cestou k participaci, demokracii a rovnosti a ne k fašismu nějakých Okamurů a Orbánů.
Bohužel to v tomto budou Romové mít těžší, protože na nich bude ležet důkazní břemeno, že oni se snaží. Je to nespravedlivé, ale je to tak a nic s tím nenaděláme. Pokud se ale snažit budou můžou naopak oni být tím, kdo zapálí jiskru.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.