„Já bych robil! Kdybych mohl zpátky na šachtu, tak bych jim trhal ruky,“ vypráví cestou do stavebnin Ivan, který pracoval deset let ve válcovně plechu, v cihelně, na stavbách, sekal trávu, uklízel. Pak byl dva roky nezaměstnaný a pobíral existenční minimum. Nově je domovníkem - preventistou v místě, kde bydlí. Za poloviční úvazek pobírá 5600 korun hrubého. „Jsem za tu práci rád, jinou už neseženu, mám svoje roky a nejsem vyučený.“

↗

Ivan svou práci dělá rád.

Do stavebnin míříme pro barvu, kterou Ivan potřebuje k domalování chodby. Spolu s dalšími nájemníky si svépomocí zvelebují dům i jeho okolí. Mzdu nepobírá za malování stěn, ale za to, že se stará, aby se v lokalitě žilo dobře. Ulice Míru byla ještě před rokem a půl typickou sociálně vyloučenou lokalitou. Dnes se její obyvatelé všemožně snaží o to, aby tomu tak nebylo.

Začalo to na jaře roku 2013, když na odbor bezpečnostních rizik a prevence kriminality města Frýdku-Místku přišli tři bývalí policisté a ulici Míru a okolí vyhodnotili jako bezpečnostní riziko. „Není to riziko z toho důvodu, že je tam obrovská kriminalita, že se tam krade a přepadává. Na to jsou jasná data, v této lokalitě je kriminalita zhruba jednoprocentní, což je marginální, na rozdíl od ulice Revoluční, kde nežije jediný Rom, ale je tam nejvyšší kriminalita,“ vysvětluje Ivan Žurovec (52 let), který má na starosti práci v terénu. 

↗

Strach je často iracionální. 

Jeho nadřízený Tomáš Václavík doplňuje: „Frýdecko-Místecko měli v plánu zneužít pravicoví extremisté pro své demonstrace. Chtěli sem přijít a ukazovat, jak ti Romové hrozně žijí.“ Proto jejich odbor zažádal ministerstvo vnitra o projekt Domovník - preventista. Ten spočívá právě v tom, že radnice platí z peněz ministerstva ve vytipovaných městských domech člověka, který má za úkol starat se o to, aby se v lokalitě udržoval pořádek a pravidla občanského soužití.

Když Ivan (48) spolu s dalšími domovníky Rudou (52) a Petrem (50) nakoupí potřebný materiál, zamíříme zpátky k domům, kde je rušno. Na první pohled vypadá ulice Míru jinak než typická sociálně vyloučená lokalita. Lidé tam natírají chodby, prostranství kolem domů je vzorně uklizené a vládne zde optimistická nálada. 

↗

Svobodomyslné ženy

Kromě Domovníka - preventisty začala letos na jaře pracovat v lokalitě i Hana Žurovcová (38 let) jako komunitní pracovnice. Spolu s kolegyní Zuzanou Maiwaelderovou (21) ji na rok a půl zaměstnal krajský úřad. Cílem je zjistit, jak by se zde mohla dělat komunitní práce a co přináší.

Hana popisuje začátky, které měla coby komunitní pracovnice usnadněné již probíhajícím projektem Domovník. „Domovníci nám hodně pomohli, hned od začátku nás podpořili,“ vysvětluje.

↗

Neměly jsme předem utvořené představy. 

Komunitní práce je zcela odlišná od klasické sociální práce. V té existují například terénní programy či sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, služba je však zákonem hodně limitovaná. Sociální pracovník musí vykazovat počet intervencí, předepsaný počet kontaktů s klienty. „Je to přístup ke klientům na principu pevně stanovené nabídky. Zvenku máme něco nadefinované a budeme vám to tady poskytovat, a vy to prostě berte, nebo nechte být,“ vysvětluje Hana.

Komunitní práce takto pevně stanovené hranice nemá. „Přišly jsme úplně otevřené bez předem vytvořených představ, co by se tady mělo dělat. Prostřednictvím domovníků, se kterými nás Ivan seznámil, jsme se tam začaly orientovat a seznamovat.“ První měsíc obě komunitní pracovnice jen chodily a ptaly se: „Co vás tady trápí, co si myslíte, že by se dalo dělat? Byl byste ochotný se do něčeho zapojit? Co rád děláte, v čem jste dobrý?“

Udělaly dvě velká setkání, kam pozvaly obyvatele. Na velký papír zapisovaly, co by se podle mínění místních lidí dalo zlepšit. Lepily lístečky, dávaly body, co je nejpalčivější, co obyvatele domů nejvíc trápí.

Na setkání se ukázalo, že největším problémem je bydlení. Byty mají hodně špatnou kvalitu. Záchody jsou na chodbách, byty nemají koupelnu, jen umyvadlo se studenou vodou. Obyvatelé si topí v kamnech. V komunitě je veřejná prádelna, kde si lidé mohou za peníze vyprat a vysprchovat se. Obyvatele také trápilo, že se o ně podle nich město dostatečně nezajímá. Hodně mluvili o volném čase dětí, o nedostatečné nabídce aktivit pro ně.

Zformulováním představ o tom, jak lze život zlepšit, však komunitní práce nekončí. Dalším úkolem je zapojit místní lidi tak, aby se na zlepšování prostředí kolem sebe začali sami podílet. „Udělali jsme volby v prádelně, pomohli nám domovníci a paní Jana Šponiarová, prádelnice, která bydlí v neromské části sídliště,“ popisuje Hanka. 

↗

Galerie (28)