Strašně ráda bych ještě vystudovala vysokou školu

Cyklus reportáží Saši Uhlové o možnostech proměny vztahů mezi Čechy a Romy z napjatých v harmonické pokračuje příběhem dvou sociálních pracovnic.

Ťuká na dveře, otevírá je, svítí mu oči: „ahoj“ šeptá nesměle, vklouzne do místnosti a sedá si na židli. Je mu deset let a je na něm vidět, že má sen. Sedí, mlčí a s nadějí se dívá na ženu za stolem. Usmívá se na něj povzbudivě a ptá se ho: „Ty víš, proč jsi sem přišel, že jo?“

Chlapec kývá hlavou. Usměvavá žena je Dana Ema Hrušková (46 let), terénní sociální pracovnice pro národnostní menšiny a cizince  na Praze 14. Chlapec je budoucím fotbalistou. Miluje fotbal, je prý velmi nadaný a právě dostal příležitost trénovat v opravdovém klubu.

Dana Hrušková se mu snaží vysvětlit, že nástupem do klubu na sebe bere odpovědnost a že to sebou přinese i povinnosti. Zdá se, že chlapec to chápe a strašně se těší.

Dnes je úřední den, proto sedí Dana v kanceláři. Postupně k ní přicházejí klienti a svěřují se s tím, co je trápí. Ona jim radí, probírá s nimi jejich starosti a domlouvá se s nimi, jak budou postupovat dál. Jindy zas chodí po domácnostech. Řeší všechno možné. Dluhy. Dávky. Školu. Volnočasové aktivity.


Dana ví, jak moc děti potřebují dospělého, který v ně věří.

Ke své práci se dostala po dlouhodobé nemoci, po které se nechtěla vracet k náročnému zaměstnání ve státním ústavu pro kontrolu léčiv. Má tři dospívající syny, do Prahy dojíždí z malého města a své povolání má zjevně ráda, klienti k ní mají důvěru. Chodí k ní s nejrůznějšími požadavky a otázkami. Romové i Neromové.

Náplní její práce jsou i sousedské vztahy. Vysvětluje, že když je romská rodina v domě a nikdo ze sousedů se s nimi nebaví, nemají žádnou zpětnou vazbu. Nemají se od koho naučit, co je a co není přípustné. Dana navštěvuje sousedy svých klientů a snaží se pomoci vytvořit sousedský kontakt.

Velice důležité je také podchytit nadání dětí, aby nepřišlo vniveč. Snaží se pro ně být dospělým člověkem, který jim pomůže najít cestu tak, jako kdysi pomohli jí.


Nepotřebný člověk
Na předměstí Hradce Králové mě vítá v bytě dvaačtyřicetiletá Iveta Kokyová. Byt je přeuklizený, působí jako z katalogu, ale žena je bezprostřední, energická a poté co mě bohatě pohostí, ochotně vypráví svůj životní příběh. Narodila se v Hořicích, kde žila do šestatřiceti let. Pak se s manželem a třemi dětmi přistěhovali do Hradce Králové.

V Hořicích neměla potřebu pracovat, manžel vydělával, měl firmu, rodina měla krámek, Iveta se starala o děti. Děti ale odrostly a začaly chodit do školy: „Byla jsem sama doma, měla jsem všechno uklizeno, nudila jsem se a cítila jsem potřebu jít mezi lidi,“ začala tedy hledat práci, nikde ji ale nechtěli: „Nemuselo to tak být, ale měla jsem vnitřní pocit, že mě nechtěj vzít, protože jsem Romka. Začala jsem mít dojem, že sem nepatřím, že jsem nepotřebný člověk na tomto světě.“


Začátky byly těžké, Iveta se cítila nepotřebným člověkem.

Hledala dál a narážela také na to, že pro jakoukoli pozici, která by se jí líbila, byly požadavky na vzdělání, Iveta byla vyučená strojní mechanička: „Začala jsem tím, že jsem uklízela v Quelle. Nechtěli mě přijmout, ale chodila jsem tam otravovat tak dlouho, až mě vzali,“ směje se Iveta nad svou urputností.

„Uklízela jsem. Pak si mě všimli, že jsem šikovná a povýšila jsem na baličku. Jenže jsem pracovala tak rychle, že nadřízení chtěli zvednout normy. Když může Kokyová, můžete taky, říkali ostatním ženským, a ty si pak na mě počkaly a chtěly mě zbít. Odešla jsem.“ Nějaký čas doplňovala v Tescu v noci zboží, ale to už byla přihlášená na Evangelickou akademii v Praze 4, obor sociální práce v prostředí etnických minorit.

Školu studovala dálkově a při tom pracovala na odboru sociálních věcí a zdravotnictví, jako terénní sociální pracovnice, kam původně přišla dělat praxi kvůli škole. S tím jak se měnila legislativa, byrokracie narůstala, kladla si čím dál víc otázku, co je vlastně předmětem sociální práce.

Jestli je tak strašně důležité vykazovat hlavně počet klientů, když klient při tom stojí na jednom místě. Pochyby nad smyslem jejího povolání tak, jak je nastavené, ji přivedly po šesti letech ke změně. Začala psát v romštině a publikovat.


Iveta ukazuje knihy, na kterých se autorsky podílela.

Našla si novou práci v Praze. Bude pracovat s neslyšícími v agentuře APPN. Těší se na nové zkušenosti. Lákají ji i analogie, které vidí mezi Romy a neslyšícími, založené na menšinové kultuře.

Hlavně, aby chlapci měli vzdělání
Příběhy obou energických žen jsou od začátku spojené. Jsou to sestry. Jejich otec je olašský Rom. Narodil se na Slovensku, do školy nikdy nechodil, od dvanácti let pracoval, kopal, aby uživil celou rodinu, protože byl nejstarší syn a jejich táta od nich odešel. Matka je Romka původem ze Spiše, chodila dva roky do školy, umí číst a psát.

Dana s Ivetou pocházejí ze šesti sourozenců, mají čtyři bratry, tři z nich mají středoškolské vzdělání, jen jeden vychodil zvláštní školu. Jeden z bratrů je uznávaným kameníkem, restauruje, dostává zakázky i v zahraničí.

Děti nevzdělaných rodičů mívají ve škole problémy. Romské děti navíc často končí ve zvláštní škole i v případě, kdy jejich rodiče jsou vyučení. Rodin, ve kterých by se podařil tak výrazný skok během jedné generace, mnoho není.

Snažila jsem se zjistit, jak se stalo, že se rodičům Ivety a Dany podařilo přivést k vyššímu vzdělání pět dětí ze šesti. Podle Dany si rodiče, ač sami bez vzdělání, přáli, aby jejich děti byly vzdělané.

Ovšem hlavně chlapci, upřesňuje. „Naši neviděli rádi, že my holky chodíme do školy. Táta když zjistil, že jsem si podala přihlášku na střední ekonomickou školu, že budu jezdit každý den do Jičína, tak se zlobil. Chtěl, abych se vyučila švadlenou v Hořicích.“

Podle Ivety bylo u nich doma důležité mít navařeno, uklizeno, aby fungovala domácnost. Podporu ve vzdělání necítila. Sourozenci měli ale hodně vzorů na základní škole. Hodně se kamarádili s českými dětmi. Se sousedy i se spolužáky.

Ze začátku to bylo těžké. „Každý cigánský dítě si musí projít zpočátku odmítáním. Každý to zažil, kdo tvrdí opak, tak lže. Takovým tím: ona je cikánka, a podobně.“ Když ale Iveta po několika letech překonala bariéru, cítila se pak na druhém stupni naopak kolektivem přijímaná. Možná víc, než kdyby byla bílá.

Podobně to popisuje i Dana, která svou pozici ve třídě přisuzuje tomu, že byla dobrá žákyně, chodila na olympiády, měla jedničky.

V první třídě měla dva romské spolužáky, ti ale odešli na zvláštní školu a tak zůstala jedinou Romkou ve třídě. Netrvalo ani tři roky a spolužáci ji začali přijímat a kamarádit se s ní.

Kominická škola

Ani jedna ze sester nemá připravenou teorii o tom, proč se jim a jejich bratrům podařilo vystudovat střední školu. Nad mými otázkami přemýšlejí. S Ivetou jsme se nakonec dobraly k tomu, že důležitým momentem byla skutečnost, že s rodinou bydleli mezi etnickými Čechy.

Sourozenci si hráli s dětmi ze sousedství a díky tomu pochytili tu správnou češtinu a nemuseli se bát přeřazení do zvláštní školy, které se podle Ivety tehdy hodně dělo na základě jazykové bariéry. Příklady českých spolužáků je táhly později ve škole. 

Ivetě také hodně pomáhala starší setra. „Začala matematika a dělení dvouciferným číslem. Rodiče mi poradit nemohli, ale uměla to moje starší sestra. Jí to šlo všechno samo. Musela jsem na ni někdy čekat, než přijde z flámu, třeba do půlnoci. Vždycky se na mě zlobila, že jsem si ten úkol neudělala a ona unavená mi s tím musí pomáhat,“ popisuje své potíže s látkou, kterou jí doma neměl kromě sestry kdo vysvětlit.

Dana s láskou vzpomíná na své učitele. „Můj třídní učitel na prvním stupni mi hodně pomohl, abych to zvládla, a výchovný poradce mi na konci základky doporučil ekonomku. Řekla jsem mu, že mi rodiče nepodepíší přihlášku, navedl mě tedy, ať si ji podepíšu sama.“

Na přijímací zkoušky jela autem se spolužačkou a jejím tátou. Když přišly výsledky z přijímacího řízení, dopis dostala Danina matka. Bylo tam razítko střední ekonomická škola. Přečetla si to a ptala se: Co to je? Nějaká kominická škola? Dana se zplna hrdla směje. „Máma nevěděla, co to je ekonomická škola, ale kominická věděla!“

Základku i ekonomku dodělala díky dobrým učitelům. Bez nich by to nezvládla: „Taky jsem na střední procházela obdobím, kdy jsem nechtěla chodit do školy, kdy jsem chodila pro omluvenky k lékaři a snažila se zůstat doma týden, čtrnáct dní. Moje třídní učitelka mě ale přitáhla a řekla mi: Dano, takhle nedostuduješ, vzpamatuj se.“

Dospělá osoba, která žákovi rozumí a dohlíží na něj, v případě potřeby domluví, je podle Dany klíčovým momentem. „Cítíte, že s vámi někdo souzní, jako jsem já cítila, že se mnou souzní moje paní profesorka třídní. Proto jsem to dodělala. Kdyby mně nedali příležitost, abych mohla studovat, tak co ze mě dnes bylo? Hledala bych si sobě rovného. Spadla bych hodně dolů.“

Obě sestry chvílemi litují, že nevystudovaly vysokou školu. „Strašně ráda bych to vrátila zpátky a něco si udělala dál,“ vyčítá si Dana. Iveta se k tomu vracela v rozhovoru opakovaně. Vysoká škola je její sen, přemýšlí, že ho ještě splní, ještě není pozdě. A kdyby ne, zvládnou to určitě jejich děti, kterým už rodiče mohli pomáhat.



A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.